Online archiv

Stanislav KratochvílPraha, Portál 2006. 382 s.

Od investic do personálních rozvojových programů očekáváme kvalitnější vztahy na pracovišti, zvýšenou soudržnost i výkonnost. Metoda outdoorových tréninků slibuje zaručený úspěch. Splní jej? A za jakých podmínek?

Analýza obran, nové přístupy k práci s přenosem a protipřenosem, flexibilita, důraz na vztah. To jsou jen některé z nových trendů ve vývoji psychoanalýzy. Současná americká vztahová psychoanalýza dále zdůrazňuje vzájemnéovlivňování mezi analytikem a pacientem.Od Freudova narození uplynulo již 150 let. Jeho odkaz je však stále živý.

V ČR je kromě psychologické diagnostiky a vzdělávání kladen důraz také na psychologickou péči o policisty v průběhu služebního poměru. Ta je postavena na třech pilířích:a) psychologické poradenství, krizová intervence a terapie poskytovaná psychology policejních psychických pracovišť,b) systém posttraumatické intervenční péče (cca 80 lidí; pro policisty po traumatických zážitcích),c) anonymní telefonická linka pomoci v krizi (profesní linka důvěry, nonstop provoz).V tuzemsku máme pravděpodobně více policejních psychologů než na Slovensku a ve srovnání s mnoha východními i západními zeměmi je naše psychologická služba v rezortu MV opravdu personálně silná. Ve služebním poměru (SP)jsou v ČR psychologové u speciálních útvarů (zásahové jednotky, URNA...). Domnívám se, že zařazení všech policejních psychologů do SP by pomohlo a uvítal bych je, ale tuto činnost lze vykonávat v terénu i v pracovním poměru.

Nejvíce trestných činů nepáchají nováčci, ale ti, kteří u policie slouží již několik let. Co k tomu zkušené policisty vede? Je to jen"slabá chvilka", nebo se na strážcích zákona projevuje známý syndrom vyhoření?

Přirozeným vyústěním rodičovské péče je osamostatnění potomků. Pro narcistického rodiče je to však představa naprosto nepřijatelná a vědomě i nevědomě se jí zuby nehty brání.

V povědomí lidí přežívá názor, že stáří je jaksi automaticky spojeno s poruchami paměti a dalších psychických funkcí a že vyřazuje z aktivního života. Ve skutečnosti je to všechno trochu jinak...

Náš právní řád rozlišuje ohlašovací povinnost podle trestního zákona a oznamovací povinnost podle zákona o sociálně právní ochraně dětí.Zákon o sociálně právní ochraně dětí (č. 359/1999 Sb.) stanoví, že tuto ochranu zajišťují krajské úřady, obecní úřady, komise pro sociálně právní ochranu dětí, pověřené právnické a fyzické osoby a jiné.Oznamovací povinnost směrem k obecnímu úřadu (orgánům sociálně právní ochrany dětí - OSPD) mají státní orgány, pověřené osoby, školy, školská a zdravotnická zařízení, popřípadě další zařízení určená pro děti. Ministerstvozdravotnictví v říjnu 2005 vypracovalo metodické opatření pro lékaře, co dělat v případě podezření na týrání, zanedbávání a sexuálního zneužívání dítěte (pokyn doporučuje řadu vyšetření, poměrně náročných administrativníchkroků a způsob hlášení OSPD).Všichni ostatní mají právo (nikoli povinnost) OSPD kontaktovat a upozornit je na případné týrání či zneužívání dítěte.Podle § 167 trestního zákona (č. 140/1961 Sb. ve znění pozdějších předpisů) má každý, kdo se hodnověrným způsobem dozví, že jiný připravuje nebo páchá trestný čin týrání svěřené osoby (§ 215) nebo pohlavního zneužívání (§242), povinnost tento čin překazit - překazit jej lze i včasným oznámením.Pokud se podle § 168 kdokoli hodnověrným způsobem dozví, že došlo k trestnému činu týrání svěřené osoby, má takový čin bez odkladu oznámit státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu. Hrozí-li dotyčnému, že by oznámenímuvedl sebe nebo blízkou osobu v nebezpečí smrti, ublížení na zdraví, jiné závažné újmy nebo trestního stíhání, nemůže být za neoznámení potrestán. Sexuální zneužívání není podle trestního zákona nutno oznámit vůbec. V praxibývá běžnější oznamování případů týrání či zneužívání příslušným odborům obecních úřadů, na linkách krizové intervence, případně Fondu ohrožených dětí. Mnohdy se tak děje anonymně. Vymahatelnost práva se v oblasti sociálněprávní ochrany dětí nijak neliší od nelichotivého tuzemského standardu.Zmiňme ještě zákonné výjimky (viz Baštecká, Goldman: Základy klinické psychologie):Ve 3. odstavci § 166 trestního zákona se uvádí, že oznamovací povinnost nemá advokát, který se dozví o spáchání trestného činu v souvislosti s výkonem advokacie nebo právní praxe, a také že stát respektuje mlčenlivostduchovních o všech skutečnostech, které se při výkonu služby dozví - viz. § 8 zákona 308/1991 Sb. O svobodě náboženského vyznání. Je otázkou, zda by podobná zákonná výjimka neměla platit také pro psychology či psychoterapeuty.Jaký je váš názor? Napište nám do redakce na adresu psychologie@portal.cz.

Teroristické činy se dějí znepokojivě často, se stupňující se intenzitou a s mnoha oběťmi. Smrt, strach a nejistota, které šíří i prostřednictvím médií, působí na psychiku statisíců nezúčastněných lidí a ovlivňují veřejné mínění.

Připouštím, že v oblasti psychologie jsem laik, nicméně jsem pravidelným čtenářem Vašeho časopisu a především jsem řidič, troufám si říci - zkušený řidič. Mám za sebou hodně přes milion kilometrů s jedinou (banální) nehodou.Ale k věci. Běhá mi mráz po zádech, když slyším ze sdělovacích prostředků, jak dopravní policie"zbrojí"na období po 1. červenci, kdy vstoupí v platnost novela zákona o provozu na pozemních komunikacích, kterápřináší mj. i tzv. bodový systém. Ujedu minimálně 5000 km měsíčně po evropských, ale především českých silnicích, a tak si umím velmi živě představit, co nastane. Dopravní policie, která v tomto (deštivém, chladném) obdobíprakticky není na silnicích vidět,"vyrazí do ulic"a začne se předvádět. Pochopitelně, začne měřit rychlost. Nechápe, že má řidičům především sloužit, pomáhat, že sankce jsou až to poslední, co bezpečnosti provozumůže posloužit. Netuší (a nemá ani kvalifikaci pochopit), že řidiči nejsou lovná zvěř, nýbrž svéprávní občané, kteří v jistém okamžiku shodou okolností řídí vozidlo. Odhlédnu od těch, podle mého odhadu, několika promileskutečně nebezpečných, svým způsobem deviantních řidičů, kteří si na silnici řeší svoje problémy. Těch si paradoxně policie vůbec nevšímá (např. motorkářů).Troufám si tvrdit, že absolutní většina řidičů jsou zcela normální, slušní, vyrovnaní lidé, kteří jsou vystaveni stresu vyvolanému řízením vozidla na pozemních komunikacích nepravidelně udržovaných, co do kapacity zcelaneadekvátních potřebě, kde dopravní značení - ať svislé, nebo vodorovné velmi často postrádá logiku, smysl, odporuje prostému lidskému rozumu, ale evidentně odráží podivné, nekvalifikované a lokálně motivované zásahy. Řidičijsou nuceni jet rychlostí čtyřicet kilometrů v hodině jen proto, že někdo zapomněl omezující značku odstranit, anebo byl líný to udělat na víkend, vždyť v pondělí by ji tam zase musel dávat! To dopravní policii vůbec nezajímá,jakkoli je její povinností dohlížet na dodržování všech předpisů týkajících se provozu na pozemních komunikacích! Je zcela přirozené, že v tomto prostředí ztrácí řada pravidel/příkazů svou autoritu, protože případy, kdy jeomezení oprávněné a pochopitelné, jsou v menšině. Vnímavý člověk si všimne, že pokud je omezení smysluplné, prakticky všichni je respektují (pravidelně kromě vozidel policie!). Prostě proto, že řidiči jsou - jak jsem řekl -zcela normální, slušní lidé.Je mi líto, že právě váš časopis neuchopil příležitost analyzovat příčiny nehodovosti poněkud odborněji (a vyvrátit třeba klišé, opakované i v uvedeném článku, že nehodovost trvale roste - roste-li totiž pomaleji, nežvlastní provoz, pak de facto klesá), upozornit na psychologické aspekty provozu, řízení vozidla, přispět k tomu, aby byla atmosféra na silnicích interpretována realisticky, a ne emotivně. Není zdaleka tak hrozná, jak je nám(účelově?) vtloukáno do hlavy sdělovacími prostředky. Jsem navíc hluboce přesvědčen, a moje čtyřicetiletá zkušenost za volantem mě v tom utvrzuje, že je zcela nesmyslné stále tvrdit, že u nás (v ČR) je situace výrazně horší nežjinde v Evropě. Už jste jezdili v Itálii, Řecku, anebo třeba jen na Slovensku? Každodenní praxe mě přesvědčuje, že zahraniční řidiči porušují pravidla v podstatě stejně často a stejným způsobem jako čeští. A třeba němečtířidiči, kteří jsou doma jak beránci, si to u nás užívají - vždyť se jim v podstatě nemůže nic stát! Vím, že takové věci"se neříkají", jen si je většina z nás myslí - to by přeci nebylo korektní! A je to tak"in"stále omílat, jak hrozní jsme řidiči. Ale jednou je potřeba vykřiknout - císař je nahý!

Petr Weiss(klinický psycholog Sexuologického ústavu 1. LF UK, profesor Katedry psychologie FF UK v Praze)

Spiritualita se stala už před lety legitimním předmětem lékařského výzkumu. Databáze American National Library of Medicine v dubnu 2006 nabídla 2287 prací, v jejichž souhrnu se toto slovo vyskytovalo. Pojmy spiritualita areligiosita se v mnohém překrývají, nejsou však totožné. Zpravidla se spiritualita považuje za širší a otevřenější pojem, než je religiozita. Gordon Allport používal pojmy zevní religiozita (např. setkávání s přáteli přibohoslužbách) a vnitřní religiozita (ta vytváří rámec pro smysluplnost vlastního života). Vnitřní religiozita má blízko ke zmíněnému pojmu spiritualita. Martsolf a Mickley (1998) považují pro spiritualitu za klíčové následujícíprvky:*Smysluplnost: Důležitost života, smysl životních situací, odvozování jejich účelnosti.*Hodnoty: Ceněná přesvědčení a hodnotová měřítka.*Transcedence: Zkušenosti s dimenzí přesahující osobní já a oceňování této dimenze.*Spojení: Vztahy k sobě, druhým lidem, Bohu nebo vyšší síle a prostředí.*Stávání se: Rozvíjení života, což vyžaduje zkušenost a reflexi a zahrnuje pocit, kdo člověk je a jak poznává.