Online archiv

StručněSociální psychologové dlouhou dobu razili názor, že postoje - ať už k naší účasti ve válce v Iráku, anebo třeba k otázce důležitosti fyzického zjevu člověka - jsou pouze výsledkem environmentálních faktorů, výchovy a kultury.Mnoho výzkumů však ukazuje, že postoje jsou dědičné a že mohou mít genetický základ. Podle řady výzkumů postoje s vysokou mírou dědičnosti (např. politické postoje) významně ovlivňují náš sociální život - např. určují, kde a ským budeme žít."Když jsem s touto prací v sedmdesátých letech minulého století začal, z definice byl postoj odpovědí stoprocentně podmíněnou individuální zkušeností,"říká Abraham Tesser, sociální psycholog zUniversity of Georgia."Dnes nikdo nepochybuje, že behaviorální systém má silnou genetickou komponentu,"dodává. Psychologové zkoumající postoje však stále uznávají, že environmentální faktory hrají při formovánípostojů důležitější roli než faktory genetické. Sklon k určitým postojům pravděpodobně vychází z osobnosti člověka, která je založena na genech ovlivňujících neurochemické děje v nervovém systému. V nedávném výzkumu, který bylpublikován v časopise Journal of Personality and Social Psychology (Vol. 80, No. 6), zkoumali američtí vědci 195 jednovaječných a 141 dvojvaječných dvojčat. Zaměřili se na jejich náboženské a politické postoje a snažili seidentifikovat genetické základy těchto postojů. Významný dědičný efekt byl zjištěn u 26 z 30 zkoumaných postojů.

Lidé, kterým jejich rodiče v dětství poskytli silnou rodičovskou podporu, bývají v dospělosti relativně zdraví. Naopak ti, kteří podobnou rodičovskou podporu v dětství nezažili, mívají častěji zdravotní problémy. Vyplývá to zvýzkumu, jehož se účastnil reprezentativní soubor Američanů a který byl zveřejněn v březnovém vydání časopisu Psychology and Aging. Výzkumy již dlouhou dobu potvrzovaly, že děti mající v rodině silnější podporu ze strany rodičůbývají zdravější než děti s nižší mírou této podpory. Benjamin A. Shaw z University of Albany se nyní pokusil zjistit, zda míra a kvalita rodičovské podpory v dětství ovlivňují zdravotní stav také v dospělosti a stáří. Výzkumuse účastnilo 2905 dospělých lidí ve věku 25-74 let. Byli dotazováni na dostupnost emocionální podpory ze strany rodičů během dětství (např. otázkami: Jak moc jste jí/mu mohla důvěřovat ve věcech, které vás trápily?, nebo Koliklásky a citu vám dával/a? apod.). Dále byly u zkoumaných osob zjišťovány jejich současné depresivní příznaky, přítomnost chronických zdravotních obtíží a míra sebevědomí. Výsledky ukázaly, že současný zdravotní i duševní stavje podmíněn nejen aktuálními psychosociálními podmínkami, ale významnou měrou také zkušenostmi z dětství, mj. emoční podporou, kterou jim poskytovali rodiče. Chybění této podpory v dětství se v dospělosti projevuje častějšímidepresivními symptomy, chronickými zdravotními problémy (jako je hypertenze, artritida, urologické obtíže apod.). Tato souvislost byla zjištěna u všech věkových skupin (až do stáří).

V roce 1998 uveřejnil uznávaný lékařský časopis Lancet práci o škodlivých účincích drog z konopí (Hall, W., Solowij, N.: Adverse effects of cannabis. Lancet, 352, 1998). Závěry této práce lze shrnout následovně:

StručněTým zahraničních odborníků prokázal, že rodiče podstatně ovlivňují to, zda budou jejich děti kouřit, pít nebo zneužívat jiné návykové látky. Jako zvláště důležité se ukázaly následující činitele: dostatečně silná vazba dítěte narodinu měřitelná časem, který tráví rodiče s dítětem; jasná a důsledně prosazovaná rodinná pravidla, přiměřený dohled a přiměřené prosazování kázně; schopnost konstruktivně řešit rodinné problémy.Zjistilo se, že dospívající ve věku 18 let, na které rodiče přiměřeně nedohlíželi, měli dvakrát častěji zkušenost s nelegálními drogami. Zkušenost s nelegálními drogami byla také častější v rodinách, kde se důsledněneprosazovala pravidla (15 % oproti 6 %). U dospívajících ve věku 15 let, s nimiž rodiče trávili málo času, byla zkušenost s nelegálními drogami třikrát častější. V rodinách, kde se nedařilo zvládat konflikty, se u dětí častějivyskytovala zkušenost s nelegálními drogami (15 % oproti 6 %).

StručněTakzvaní hypochondři bývají terčem mnoha vtipů a narážek, a to nejen v běžném životě, ale i v literatuře a ve filmech. Odborníci používají místo hypochondrie častěji pojmu"úzkost o vlastní zdraví"apod. Principyvzniku a léčby této poruchy nejsou příliš jasné. Nová výzkumná studie však ukazuje, že psychoterapie může být pro tyto pacienty účinným způsobem léčby."Většina hypochondrických lidí nikdy psychiatra nenavštíví,"uvádí hlavní autor nového výzkumu této poruchy Arthur Barsky. Tito lidé si totiž neuvědomují psychickou podstatu svého stavu. Studie se účastnilo 102 pacientů, kteří absolvovali psychoterapii, a 85, kteří podstoupili běžnoulékařskou péči. 57 % těch, kteří absolvovali šest psychoterapeutických sezení, uvádělo po roční pauze významné zlepšení kvality života a ústup příznaků. V kontrolní skupině lidí léčených běžným způsobem došlo ke zlepšení pouzeu 32 %. Výzkum byl publikován v březnu v časopise Journal of the American Medical Association.

StručněAmerické děti trpí podle nejnovějších průzkumů odborníků z National Sleep Foundation nedostatkem spánku. Studie se účastnilo 1473 dětí od kojeneckého věku do 11 let. V průměru jim chyběla 1-2 hodiny spánku denně. Ve věkovéskupině 3-11 měsíců byla zjištěna průměrná délka spánku 12,7 hodiny denně, odborníci přitom doporučují 14-15 hodin. Batolata ve věku 12-35 měsíců spí v průměru 11,7 hodiny denně, doporučovaná délka je přibližně 12-14 hodin. Udětí ve věku do 6 let doporučují experti 11-13 hodin, zjištěná průměrná délka spánku dětí této věkové skupiny byla 10,4 hodiny. Děti navštěvující první stupeň základní školy spí v průměru 9,5 hodiny, odborníci doporučují 10-11hodin. Z této studie vyplývá, že děti nespí dostatečně dlouho, což může souviset s častým výskytem poruch spánku (ve zkoumaném vzorku asi 75 % dětí vykazovalo poruchy spánku vyskytující se několikrát do týdne). Alarmujícípřitom je, že problémy často začínají již v nejranějším věku.

StručněVědci zjistili, že každá hodina, kterou předškolní dítě stráví denně před televizní obrazovkou, zvyšuje asi o 10 % riziko, že se u tohoto dítěte vyvinou v pozdějším životě poruchy pozornosti. Výzkum uveřejněný v dubnovém vydáníčasopisu Pediatrics byl zaměřen na dvě skupiny dětí, a to ve věku 1 a 3 roky. Celkově bylo zkoumáno 1345 dětí. Uvedené zjištění je v souladu s doporučením Americké pediatrické akademie, aby děti do dvou let vůbec televizinesledovaly, a podporuje starší výzkumy, které prokázaly, že sledování televize zkracuje dobu, po kterou je dítě schopno soustředit pozornost. Je mnoho důvodů, proč by se děti neměly dívat na televizi: existují třeba výzkumyprokazující souvislost sledování televize s obezitou a agresivitou.

StručněU zdravých lidí ve věku nad 75 let, kteří mají geneticky zvýšené riziko vzniku Alzheimerovy choroby, je nižší hladina vitaminu B12 spojena se signifikantně horšími výsledky v paměťových testech. Toto zjištění publikovalbritsko-švédský výzkumný tým v dubnovém čísle časopisu Neuropsychology. Vědci již dlouho vědí o tom, že Alzheimerova choroba má významnou genetickou komponentu. Je také známo, že s touto chorobou souvisí nízké hladiny vitaminuB12 a folátů. Minimum výzkumů se však dosud věnovalo společnému působení genotypu a výživy na kognitivní funkce ve stáří.

StručněPodle pilotní studie vědců z Yale University v USA může fototerapie (léčba pomocí intenzivního světla) těhotným ženám, které trpí depresemi, pomoci stejnou měrou jako antidepresiva. Studie byla publikována v dubnovém číslečasopisu Journal of Clinical Psychiatry. Podle jejích autorů mohou být dávky světla (čas strávený před světelným zdrojem) určovány pro každého člověka individuálně, podobně jako bývají dávkována antidepresiva. Podle hlavníhoautora studie C. Neilla Eppersona postihuje deprese přibližně 13 % všech těhotných žen. Jejich léčba je však obtížná, protože užívání antidepresiv může ohrozit zdraví plodu. Proto zůstávají tyto ženy často neléčeny. Novástudie avšak prokázala, že již po 10 týdnech aplikování fototerapie dochází u většiny žen k významnému zlepšení jejich stavu.

Profesí nejsem psycholog. Spíše se v této oblasti považuji za"poučeného laika". Osobně neznám ani pana Humhala, ani Z. Vybírala, ani T. Nováka; znám je z jejich publikací, v případě pana Humhala z jeho mediálníchvystoupení a z ojedinělé zkušenosti mého přítele, který absolvoval jednu návštěvu v jeho soukromé ordinaci. Příspěvek pana Vybírala mi promluvil přímo z duše. Znám mnohá televizní vystoupení pana Humhala a naprosto seztotožňuji s tím, že K. Humhal je schopen (a zřejmě ochoten) okomentovat téměř kdeco a určitě spoluvytváří masmediální obrázek psychologa jako žvaniče, brouka Pytlíka, rádoby experta a znalce na vše. Dovolil jsem si tutocharakteristiku opakovat, protože je výstižná a přesná. Nejde však pouze o pojmenování věcí a pouze o etiku. Spíše jde o to, že taková veřejná vystoupení jako vystoupení dr. Humhala výrazně podlamují důvěru k psychologovi jakok někomu, kdo by měl umět pomoci s psychickými problémy nebo poruchami. Všiml jsem si zajímavé skutečnosti. Před lety se lidé vyhýbali hledat pomoc u psychiatrů se slovy"přece nejsem blázen"a raději vyhledávalipsychology, kdežto dnes, zdá se mi, se dává přednost psychiatrovi či psychoterapeutovi a ani za návštěvu bohnické PL se lidé nestydí. Osobně jsem přesvědčen, že k určitému despektu lidí k psychologům přispívají právě podobnéprezentace, jaké předvádí pan Humhal. Ve vaší anketě se zmínil i jiný účastník (K. Netík) o nekompetentnosti některých vyjádření psychologů: uvedl příklad z televize v souvislosti s teroristickým útokem 11. 9. Nevím, koho mělpan Netík na mysli. Vzpomínám si ale, že já sám jsem bezprostředně po tomto útoku sledoval v televizi kulatý stůl k tomuto teroristickému aktu. Za psychology tam byl právě pan Humhal. Jeho vyjádření a vystoupení bylo (mírněřečeno) skutečně tak nekompetentní, že na ně pohotově a pregnantně odmítavě reagoval další účastník kulatého stolu senátor Michael Žantovský (původní profesí psycholog, nemýlím-li se). Reakce pana T. Nováka v dubnovém číslevašeho časopisu mne překvapila z několika důvodů. Pan Novák v úvodu konstatuje, že si nevzpomíná na žádné televizní vystoupení pana Humhala. Předpokládá, že i jiní ho z obrazovky neznají, a proto nárokuje mít možnost posoudit"konkrétní, přesně specifikovaný, doložený a citovaný příklad"a"uvést přesně kdy a jak tak činil"(divím se, že ještě nemluvil o důkazním břemenu). Účastním-li se diskuse, tak se přirozeně předpokládá, ževím, o čem je řeč. Být pobouřen a odmítat kritiku něčeho, co vůbec neznám, je vskutku tristní. Zažil jsem ve svém dlouhém životě mnoho diskusí, mnoho oponentur, mnoho kritik. Ani jednou jsem se nesetkal s tím, že by často velmitvrdá a příkrá slova byla chápána jako"stigmatizace živého člověka"! Pojmenovat věci pravým jménem je snad spíš přednost - a je to něco, co v současnosti chybí. Pokud jde o etické soudy, zdá se mi, že by pan Novákměl být opatrnější. Vzpomenu-li na jeho příspěvek z května 2003 (Odlišně o Tabu...) a přečtu-li si znovu poslední tři odstavce jeho příspěvku, napadá mne ono moudré"Si tacuisses, philosophus mansisses"- Kdybysmlčel, zůstal bys filozofem (a také mne napadá něco o nestoudnosti). A dovolím si ještě jednu malou poznámku: tenkrát, po uveřejnění Novákova článku (Odlišně o Tabu...), jsem nemohl pochopit, že nenásledovalo jasné aodpovídající stanovisko redakce - škoda.

Pochází z Ekvádoru, kde je populární jejich muzika - samozřejmě v latinskoamerickém rytmu. Poznáte je podle dlouhých tmavých vlasů a milých úsměvů. Nikoli z nedostatku práce či peněz se rozhodli změnit"zaběhnuté"apoznat jiné země. Nabídka v Americe nevyšla, zkusili tedy Evropu. Tři roky žili v Německu, ale když zjistili, že větší úspěch slaví jejich muzika v Česku, přesídlili sem a kromě hraní prodávají zajímavé exotické zboží. Původněpro ně Čechy měly být jen"přestupní"stanicí, ale nyní zde začínají zakládat rodiny a možná se tady usadí. Jaký je rozdíl mezi lidmi v Čechách a u vás? I když v sobě vaši lidé mají více temperamentu než"studení"Němci, zpočátku pro nás byl velký problém poznat a pochopit vaše jednání a kulturu. My jsme totiž svým založením veselí a otevření, ale s tím jsme se u vás setkávali velmi málo. Než jsme se naučili alespoňtrochu češtinu, měli jsme občas nějaké to nedorozumění. Například jsme byli v jednom pražském hostinci a jak je naším zvykem, bavili jsme se a smáli. Jenže k nám přišla servírka, kterou jsme do té doby naprosto nevnímali, avelmi nepříjemně řekla, ať se jí přestaneme smát. Situaci jsme tehdy nechápali, ale vzali jsme si z ní poučení - od té doby s Čechy příliš nevtipkujeme. Také jsme, bohužel, poznali, že zde hodně lidí závidí. Na oko se s vámipřátelí, ale když mají příležitost, pomluví vás. To bylo pro nás nemilé překvapení. Jsme totiž zvyklí na bezprostřední chování, které nic nepředstírá.

Míra organizace času a činností v osobním životě a v práci, ve vztazích a činnostech je individuální. Ať už pramení z naučených vzorců, nebo je podmíněná geneticky, nelze zpochybňovat její vliv na identifikaci osobních cílů aúspěšnost při jejich dosahování. Plánování času a činností může probíhat spontánně, náhodně, nesystematicky, anebo nemusí probíhat vůbec. Lze si ho však také osvojit a systematicky využívat a s touto nabídkou přicházejí autořiplánovacího systému, který vychází v obnovené podobě."Každá cesta někam vede, ale ne vždy k vašim cílům. (...) Času máme sice všichni stejně, ale někteří z nás stihnou dojít dál."Takto Marcela Rolfíková uzavíráprůvodce pro uživatele plánovacího systému, který v šesti kapitolách seznamuje čtenáře nejen s používáním předtištěných formulářů, ale i se základy sebeřízení, plánování úkolů a činností, plánování času a práce s informacemi.Definováním životních (strategických) cílů a jejich rozfázováním do dílčích kroků na základě reálných životních rolí se může čtenář/uživatel přiblížit k jejich naplnění, k realistickému sebehodnocení, jež odráží podstatu anávratnost investic, které vkládá do činností a vztahů v rodině, práci a osobním životě. S pomocí odkazů na zahraniční i tuzemskou literaturu, věnovanou sebeřízení a organizaci času a činností, se plánovací systém řadí ksoučasnému trendu propojování organizace práce a osobního života. Právě v tom spočívá jeho silná stránka, tedy ne řízení, ale sebeřízení jako pevný základ motivace, směřování, naplňování osobních cílů v rovnováze mezi osobnímživotem a prací. Koučování, ne jen vyučování jako silný nástroj v rozvoji lidských zdrojů. Ocenit lze členění a návaznost jednotlivých kapitol, které se zrcadlí i v organizaci plánovacího systému: definování životních rolí aživotních cílů, určení prioritních, a tedy strategických cílů a jejich rozčlenění na cíle dílčí. Následuje reflexe pravidelných činností podle kritérií důležitosti a naléhavosti, a jejich systematické sledování, rozpoznánívlastních denních a týdenních cyklů a jejich zabudování do plánování času a činností. Důležitou součástí systému je i týdenní, měsíční a roční hodnocení činností a sebeřízení jako užitečná pomůcka při vytváření návykůsebeřízení. Systém obsahuje nově i stručný popis metody myšlenkových map při řešení problémů, rozvíjení tvořivosti, desatera zvládání stresu, akutní únavy a vyrušení. Poněkud carnegiovsky jsou nastolena desatera zásad dobréhovyjednávače a zdrojů vyjednávací síly, jejichž slepé dodržování zavání nereflektovanou manipulací v mezilidském kontaktu. Seznam použité literatury odkazuje na další užitečné zdroje v oblasti sebeřízení. V souhrnu lze říci, žepro vedoucí pracovníky, osoby zatížené mnoha rozmanitými činnostmi s pevnými uzávěrkami, ale i pro ty, kdo chtějí svou organizaci času a činností v osobním životě i práci zpřehlednit, může být plánovací systém ADK Classic velmiužitečnou pomůckou.