Online archiv

Jsem věrnou čtenářkou vašeho časopisu. Ještě nikdy mě nenapadlo se vyjadřovat k některému z článků, byla jsem spíše takový sobecký konzument - přečtu, zapřemýšlím, ale nemám potřebu to s někým sdílet. Využívám vaši výzvu vyjádřit se k článku, který zaujal moji pozornost. Jde o článek „Život je krátký, dopřejte si aférku!“ (PD 9/2014). S první částí nadpisu se jistě ztotožní všichni, kterým je řekněme nad 40 let, a tudíž jejich obzory již nejsou bez hranic. S druhou částí se ale ztotožnit nedokážu, stejně jako s dalšími tvrzeními. Christopher Kraemer, globální mluvčí sociální sítě ashleymadison.com, propaguje nevěru jako lék na skomírající manželství. Všichni potřebujeme k trvalému pocitu životní spokojenosti pár stejných věcí. Spokojený stabilní partnerský život je, troufám si říct, jakási základna, se kterou se dá zvládnout vše, co přijde. A že v každém lidském příběhu přijde pár podařených psích kousků, které ho dostatečně okoření… Zatímco na spokojený dlouhotrvající partnerský život neexistuje jednotný recept, jsem přesvědčená, že existuje recept, podle kterého ho zaručeně není možné udržet. Přesně tím je dle mého nevěra. Pokud se žena příkladně stará o domácnost, děti, barák, psa, zahradu, ale když se potřebuje cítit krásná, žádaná a milovaná, musí spočinout v náručí cizího chlapa, a stejně tak muž, který vydělává, je rodině k dispozici ve všem potřebném, chodí na nákupy, na obědy ke tchýni… ale když se potřebuje cítit jako silný, úspěšný dobyvatel a lovec, tak musí vyhledat jinou cizí ženu, není dle mého názoru možné současně cítit intimitu a blízkost doma se svým legálním partnerem. Musí se mu lhát, žít dvojí život: jeden v realitě a druhý ve svých myšlenkách, vzpomínkách, snech. Nevěra se pak stává místem jakéhosi osvěžení, vypuštění ventilu, nabrání sil k tomu, aby všední každodenní život s povinnostmi a závazky bylo možné nějak přežít… do dalšího randíčka. Samozřejmě, že nelze s jedním partnerem dlouhé roky cítit vzrušení, ze kterého se podlamují kolena jako na začátku vztahu. Je ale tohle ta podstatná a trvalá hodnota, kterou v životě potřebujeme? Nesouvisí to všechno s naším lpěním na mládí a fyzické přitažlivosti? Všichni totiž skončíme stejně - se starým scvrklým tělem, šedivými vlasy, se zbytkem fyzických sil… Budeme možná potřebovat něčí pomoc i při nejzákladnějších věcech. Rozdíl mezi námi bude jen v tom, že ti, kteří se smířili s během času a s tím, že se všechno postupně přetavuje a vyvíjí v něco jiného - jako například vzrušení ze začátku vztahu v postupné hluboké poznání, respektování a z toho plynoucí skutečnou intimní blízkost, ti mají daleko větší šanci, že i když budou staří tak, že fyzično už bude jenom na obtíž, budou mít vedle sebe někoho, pro koho budou stejně blízcí a krásní, jako byli kdysi dávno… Ano, život je krátký, dopřejme si být pro někoho krásní až do jeho konce.

Nedávno se mi svěřil kamarád, že od té doby, co objevil na internetu tvrdé porno, se bez vzrušení, které mu přináší, neobejde. Představuje si sexuální násilí, incest, ženy s penisem znásilňující muže. Přitom je ženatý, má dvě děti a nikdy předtím podobně zvrácené choutky neměl. Mohlo je způsobit sledování pornografie?

Existuje vztah pyromanie a pyrofilie? Existuje vztah mezi pyromanií a pyrofilií? Tuto otázku si kladu od chvíle, kdy jsem se setkala s prvními žháři s nařízenou ústavní sexuologickou léčbou, kteří splňovali diagnostická kritéria dílem z okruhu obou diagnóz.

Seriál o typických povahových rysech a o tom, jak s dotyčnými vyjít - 9. díl

KNIŽNÍ TIP

Věkově nerovné páry vždycky poutají pozornost -výrazně starší žena a mladý muž dvojnásob. Opusťme stereotypní představu dámy, která si „vydržuje zajíčka“, a podívejme se na motivy mladíků, kteří vyhledávají vztah se zralými ženami.

Sinolog Martin Kříž strávil v Číně několik let jako reportér a novinář. Dnes mimo jiné doprovází delegace obchodníků i politiků jako tlumočník, ať našich do Číny, nebo čínských k nám. Jeho úkolem prý není ani tak překládat slova a věty, jako přenášet odlišný kulturní kontext.

Když cokoli vyprávíme druhým lidem, dáváme událostem dějovou linii - něco zdůrazníme, jiné potlačíme, v určitém světle ukazujeme i sami sebe. Pro kvalitu našeho života je klíčové, jakým způsobem se vztahujeme k druhým lidem. Záměrně píšu „vztahujeme se“, abych zdůraznila, že mám na mysli naši vlastní aktivitu, kterou vztahy vytváříme, aktivitu, jež spočívá především v komunikaci. Druzí nejsou jen posluchači našeho vyprávění, ale také jejich akčními figurami, obsazujeme ostatní lidi do rolí, které jsou s tou naší komplementární, přisuzujeme tedy různé vlastnosti nejen sobě, ale také jim, vytváříme si představy o nich. Nějak je pak hodnotíme, nějak se k nim stavíme. Není to ani špatně, ani dobře, je to náš způsob, jak uchopit svět kolem sebe, jak se v něm orientovat. Zapomínáme však na to, že vztahy k druhým lidem jsou výsledkem naší vlastní aktivity a stavíme se k nim jako k nějakým objektivně daným faktům. A to se nám stává osudným, protože na jejich vývoj přestáváme mít vliv. „Má mě rád, nebo ne?“ ptají se naši klienti často, jakoby šlo o něco, co můžeme buď prokázat, nebo vyvrátit jednou provždy. Neuvědomují si, že láska je aktivní činnost, že jde spíš o to, jak sami interpretují chování toho druhého a trápí se hodnocením, které mu ve svém příběhu sami dali. V zajetí představy o tom, že je to ten druhý, kdo by měl něco měnit, se vztah dostává do krize. Jednotlivci se cítí být nuceni komplementárně fungovat v rolích, které si nevybrali. Příběhy mají tendenci žít vlastním životem a „nutit tak své protagonisty“, aby se chovali v jeho intencích, přestože jim to nepřináší uspokojení. Mají dojem, že to tak musí být. Opakovaně rozehrávají komunikační výměny, které potvrzují je samotné v nepříznivém světle, v roli, jíž by se rádi zbavili. Každý chce změnu od těch druhých, avšak ti, oslovováni stále stejným způsobem, se chovají zpravidla rovněž stejně. Pro všechny zúčastněné je to nepříjemné a bolestivé.

Zeptali jsme se Martina Hollého: