Online archiv

V minulém čísle mě zaujal článek Evy Jedelské Móda není jen pro Barbíny. Autorka v něm naříká nad rozvolněností českých společenských norem, co se týče oblékání. Svoboda prý přináší chaos a to, co je u nás někdy vidět na společenských akcích, působí podle citované stylistky a koučky jako „směs bezradnosti a lenosti“. Článek je zajímavý a pěkně napsaný. Přesto ve mně vyvolal spíše negativní emoce. První důvod je osobní. Stylové oblečení sladěné s doplňky prostě není ve výši mých priorit vysoko, a co je zrovna v módě, je mi vážně úplně jedno. Prý je u nás módní peklo, když se lidé musí dívat na takové, jako jsem já. Každý si ale představuje peklo trochu jinak a já bych se asi cítila hůř ve společnosti, jež by mě pohrdlivými pohledy odsoudila pokaždé, kdy mi zabahněné dítě skočí do náruče, a já se neběžím hned převléknout. Cca dvě hodiny denně strávím péčí o oblečení naší rodiny (sebe, muže a tří malých dětí). A to nežehlím. Stačí praní, věšení, skládání a ukládáni, přemýšlení o tom, co kdo má čistého a co bude kdy potřebovat, vyspravování. A na začátku každé sezóny téměř kompletní výměna šatníku dětí, protože z toho loňského už vyrostly… Kdybych měla ještě zajistit, abychom byli všichni sladění, asi bych nedělala nic jiného. Druhý pramen mých negativních emocí je obecnější. Volání po vyšší kultuře odívání, adorace módy a firemních dress code mi přijde trochu nebezpečné. Zejména shodnemeli se na tom, že upravený, sladěný a módně oděný pracovník je lepší než jeho halabala oblečený kolega prostě proto, že je na něj příjemnější pohled. Patrně vždy to bylo tak, že atraktivní, dobře odění lidé měli například v získávání zaměstnání přednost před stejně kvalifi kovanými, leč hůře vypadajícími. To, oč se hraje, je míra tohoto upřednostnění. A články jako ten z minulého čísla stávající diskriminaci chudších a neatraktivních zvyšují. I mně přijdou úsměvné kalhoty s rozkrokem u kolen či vykukující spodní prádlo. Avšak neuráží mě, beru je za projev svobody, za niž jsem vděčná. Ať si nosí každý, co chce, co je jemu příjemné a co se mu líbí.

Čtenáři nám často píší o kontakty na psychology. Tato servisní rubrika vám může napovědět, na koho se ve svém regionu obrátit.

„Podstatou EMDR koučinku je rozpuštění bloků, které člověku nedovolují využít zdravý potenciál k růstu,“ říká psycholog, psychoterapeut a kouč Tomáš Nagy, který je u nás zatím jediný, kdo využívá metodu EMDR při koučování.

Do divadla v teniskách a sportovním tričku. Ke zkoušce v kalhotách s rozkrokem u kolen. Na ples v tílku a elastické minisukni. To všechno je dnes nejen možné, ale dokonce běžné. Společenské normy jsou natolik rozvolněné, až se může zdát, že už vlastně ani neexistují.

Timothy Gallwey patří k zakladatelům koučinku. Začínal jako tenisový a golfový trenér, zajímaly ho faktory, které ovlivňují sportovní výkon. Stal se průkopníkem psychologických výzkumů na tomto poli a objevitelem unikátní metody vnitřní hry (inner game), která skvěle funguje nejen ve sportu, ale i v byznyse nebo při zvládání každodenního stresu.

Čtenáři nám často píší o kontakty na psychology. Tato servisní rubrika vám může napovědět, na koho se ve svém regionu obrátit.

Přijměte skutečnost, jaká je, a přestaňte se trápit věcmi, které nemůžete změnit. Když se naučíte ptát sami sebe, zjistíte, že spousta myšlenek, kterým jste věřili, není pravdivých -a ohromně se vám uleví. Tak můžeme stručně popsat cíl seberozvojové metody The Work.

„Květinová“ teorie Bena Furmana Terapie nejen pro děti s výchovnými problémy Model Kids‘ Skills je na řešení orientovaný způsob práce s dětmi, ale i s rodiči (či jinými pečujícími osobami) a komunitou (škola, kamarádi, širší rodina, sousedé, instituce…). Vytvořil ho psychiatr a psychoterapeut Ben Furman a jeho spolupracovníci ve Finsku, odkud se rozšířil do mnoha zemí světa, nyní nově i do České republiky.

Projekt netradiční pomoci ženám bez práce

Jeden vtip z oblasti černého humoru praví, že někteří lidé by se raději sami nechali pohřbít, než by na něčím pohřbu pronášeli smuteční řeč. Docela legrace, ovšem jen do chvíle, než tréma postihne i vás samotné. Ostatně odborníci potvrzují, že neexistuje zdravý dospělý člověk, který by ji vůbec neznal. Otázka tedy nezní „proč já?“, ale „jak na ni?“

Jak motivovat, vést, odměňovat a trestat v době, která na jedné straně klade větší důraz na práva než na povinnosti a na druhé požaduje maximální výkon? Metoda „cukr a bič“ se už přežila, nefunguje, slýcháme. Přesto ji stále používáme – problém je hlavně v tom, že špatně.

„Prosím, nabídněte si. Ale dnes se mi ta bábovka nepovedla. Je trošku tmavší, než má být, a taky se mi dobře nevyklopila. No, snad se to dá vůbec jíst…“