Online archiv

Doktorka Kiarri N. Kershaw a její kolegové zkoumali hodnoty krevního tlaku u afroamerické populace napříč různými regiony Spojených států amerických. Studie probíhala velmi dlouho, sběr dat totiž běží už 25 let. Za tu dobu se podařilo udržet ve výzkumném vzorku více než dva tisíce účastníků, kteří byli opakovaně měřeni. Celkem šestkrát jim byl zkontrolován krevní tlak a jedním ze sledovaných údajů bylo i místo bydliště. Ačkoli bychom to na první pohled nečekali, právě tyto dvě informace spolu významně souvisely. Za oceánem je běžné, že minority bydlí ve vysoce segregovaných oblastech, kde je častá nezaměstnanost, chudoba a zločinnost. U účastníků, kteří se během let přestěhovali z těchto rasově segregovaných oblastí do míst s menším zastoupením minorit, klesl výskyt rtuti v krvi. Právě zvýšená hodnota rtuti v krevním oběhu je spojena s rizikem srdečních problémů a mrtvic. A – jak se ukázalo – krevní tlak není jen výsledkem životního stylu a jídelníčku, nýbrž roli hraje i sociální prostředí a stres. Proto autoři navrhují zvýšenou opatrnost vůči rasové segregaci, která se očividně negativně promítá i do zdravotního stavu obyvatelstva.

V PÁTEK 6. BŘEZNA 1987 velká skupina cestujících na výletní lodi s názvem Herald of Free Enterprise opustila belgický přístav Zeebrugge směrem do Anglie. Na palubě bylo 5000 cestujících, 80 členů posádky a 1100 tun zboží. Aniž by to cestující a posádka tušili, jedna vrata na přídi nebyla zajištěna. Nikdo si nevšiml, že je něco v nepořádku, dokud se loď nezačala natáčet. Zakymácela se. Pak se bez varování během pouhých 45 vteřin převrátila. Na žádné varovné signály nebyl čas. Nábytek, osobní i nákladní auta a cestující byli bez rozdílu katapultováni směrem k přístavu. Lidé naráželi do sebe navzájem i do stěn a klouzali do ledové vody s tím, jak se kulatá okénka rozbíjela a voda zaplavovala kajuty. Vypadla elektřina. Tmou se rozléhal křik a volání plné hrůzy a bolesti. Při jedné z nejstrašlivějších námořních katastrof dvacátého století zemřelo 193 lidí. Několik měsíců po katastrofě kontaktovali právníci jednající jménem přeživších a truchlících příbuzných katedru psychologie na Psychiatrickém institutu v Londýně s žádostí o pomoc. Profesor William Yule, v té době vedoucí klinického oddělení, rychle zmobilizoval služby na pomoc přeživším a zahájil výzkumný program. Tak jsem se zapojil já. Další tři roky jsem se v rámci svého doktorského studia věnoval výzkumu přeživších a překážek na cestě k zotavení, jimž čelili. V průběhu identifikace faktorů, které se jevily jako překážky na cestě k zotavení, jsme si vytvářeli obraz toho, jak může trauma ničit lidské životy. To bylo do značné míry v souladu s ortodoxně přijímaným postojem ke škodlivým účinkům a procesům posttraumatické stresové poruchy. Přesto se během výzkumu stalo něco nečekaného. Zatímco jsme se zaměřovali na porozumění nepříznivým účinkům traumatu, začal se objevovat nový vzorec. I když 46 % respondentů uvedlo, že se jejich život změnil k horšímu, 43 % řeklo, že se jejich pohled na život změnil k lepšímu. Čekal jsem, že „k lepšímu“ uvedou někteří přeživší, ale téměř polovina z celkového počtu? Naše zjištění nebyla náhodná. Stala se základem jednoho z prvních vědeckých výzkumů, které kdy byly na téma pozitivních změn následujících po neštěstí publikovány.

Miroslav Orel

Jak zabránit předčasnému odchodu?

AKCE

Poslední volby pro mě byly docela utrpením. Všudypřítomné billboardy Andreje Babiše zaplavily Prahu zrovna v době, kdy se moje neteř naučila docela obstojně číst. Nikoliv překvapivě si čtení chtěla vyzkoušet a kde jinde než na těch pěkných bílých billboardech hnutí ANO. Dostával jsem tak cestou ze školy pravidelnou dávku hesel typu: „Nejsme jako politici“ nebo „Aby tu chtěly žít i naše děti“. A oblíbená odpověď na jakoukoliv otázku zněla „prostě to zařídíme!“.

Málokteré slovo mělo pro generaci mých rodičů tak ošklivý nádech jako právě „vojna“. Dva roky, kterým se každý snažil vyhnout. Buzerace, šikana a kontakt s lidmi, se kterými byste se nikdy nepotkali: maďarští vojáci z jižního Slovenska, kteří neuměli česky nebo slovensky. Romové, kteří si neuměli vyčistit zuby. Propuštění kriminálníci, kteří naopak uměli všechno… Ale teď tu jsem. Ve vyškovských kasárnách. Dobrovolně na výcviku Aktivních záloh Armády České republiky. A vypadá to opravdu úplně jinak, než jak to znám z vyprávění.

Jak poznáte, že se vám někdo líbí? Asi nebudete jediní, pokud je vaším identifikačním faktorem šimrání, nebo jak se také říká, „motýlci“ v břiše či srdce tlukoucí jako o závod. Ale ukazuje nám pocit v břiše opravdu naše skutečné city? A jak moc se na něj spoléháme?

Brigita byla zhruba pětadvacetiletá pohledná tmavovláska s postavou modelky. Když se dostavila na pohovor do firmy, hledající asistentku do oddělení marketingu, šéf oddělení omrkl její vyvinutou postavu a žoviálně se zeptal: „Tak co umíte?“ Brigita neměla ve zvyku se s čímkoli příliš párat, a tak odpověděla, jak nejstručněji to šlo: „Nic!“ Šéf oddělení byl částečně okouzlen Brigitiným vzezřením a částečně si liboval v absurdním humoru, a tak řekl: „Tak já vás teda beru!“ Brigita tedy nastoupila, zapracovala se a nutno říct, že práci zvládala a žádnou aféru na svém novém pracovišti nevyvolala. Bohužel firmě se příliš nedařilo, a tak se chtě nechtě musela v rámci nucených úspor po pár měsících s Brigitou zase rozloučit. Jeden z kolegů Brigitě ochotně pomohl s vyhotovením strukturovaného životopisu. I on si liboval v absurdním humoru, a tak na konec životopisu připsal: „Zájmy: Nakupování, nakupování, nakupování a hlavně drby!!!“ Vtipnou větu zvýraznil červeným fontem a žlutým zarámováním. Dokument poslal Brigitě mailem s dodatkem: „Hlavně si to napřed pořádně přečti!“ Po týdnu mu přišla od Brigity rozzlobená zpráva: „Ty vole, co jsi mi tam napsal? Já už to poslala do tří firem!“ Navzdory drobnému karambolu při hledání nového místa Brigita rychle uspěla. Opět během pohovoru vypnula hruď a byla vmžiku přijata. Nedá se nic dělat. Krásní lidé mají v životě cestičku umetenější. Nejde jen o hledání zaměstnání. Studie ukazují, že krásné mladé ženy, které spáchaly trestný čin, fasují nižší trest než méně pohlední lidé za stejné provinění. Vysocí (a tedy přitažlivější) muži jsou zase svými zaměstnavateli lépe placeni než my, méně rostlí. Můžeme naříkat nad tím, jak je svět nespravedlivý, ale nebude nám to nic platné. Jsme výtvorem evoluce a ta na spravedlnost kašle. Své geny přenesl spíše ten, kdo si dokázal získat přízeň pohledných jedinců opačného pohlaví. Těžko mít soudcům za zlé, že jsou shovívavější vůči krasavicím, když jde o druh chování, jehož kořeny jsou statisíce či možná miliony let staré. Mimochodem v době, kdy jsem Brigitu vídával, příliš šťastná nebyla. Snažila se najít si partnera, ale většina mladíků v jejím okolí se jí zdála příliš neupravená a špatně oblečená. Brigita tak dala za pravdu nedávnému výzkumu, podle kterého mají pohlední lidé méně kvalitní a kratší dobu trvající partnerské vztahy. Jejich krása vede k tak velkým nárokům na případné protějšky, že je obtížné, ba nemožné jim vyhovět. Tak vidíte, není nakonec lepší brát menší plat než se těšit platu vysokému, ale o podstatnou část příjmů stejně přijít při rozvodovém řízení?