Online archiv

Každý z nás má za sebou nějaký strašidelný zážitek. Ať už to byly tísnivé pocity při bloudění cizím městem, čekání na výsledek zdravotního vyšetření nebo obava o blízké. Můžete takové situace prožívat opakovaně, nebo se naučit se svým pocitem pracovat a získat v něm přiměřeně snesitelného společníka, který vás obohatí o nové zkušenosti. Řešením ovšem není strach potlačovat, protože když ho zatlačíte někde, objeví se jinde. Základem úspěšného zvládnutí strachu je pochopení.

Udělala jeden dva malé krůčky pod prvním náporem jeho vášně a pak zůstala stát. Pravidelnost a opakování přinese cvik… … Když o pár minut později zavíral vrata stáje, usmíval se. Položil kosu a hrábě na malou kárku. Dneska si čerstvou jetelinu zasloužila, pomyslel si…

Noční můry vyvolávají ve snu vzpomínky na traumatickou, nedořešenou nebo nedostatečně zpracovanou událost, mohou se však týkat i ohrožení v budoucnosti.

Zatím jen pro potkany

Házejte kostkou v kancelářském boxu, jste tu sami, nikým nepozorováni. Jakékoliv číslo, které vám padne, zaznamejte na arch papíru. Celkem máte 42 hodů. Arch poté odevzdáte. Čím vyšší součet na něm bude, tím vyšší finanční odměnu získáte. Tento úkol byl jedním z mnoha, kterému čelili indičtí univerzitní studenti v experimentu dvou ekonomek, Remy Hannaové a Shing-Yi Wangové. Cílem pokusu bylo zjistit, jak moc budou studenti podvádět. Při tolika hodech by měl být průměr kolem 3,5 -v součtu kolem 147. Medián předložených výsledků byl ale 168 a pár participantů předložilo arch i s 252 body. Měli troufalost tvrdit, že jim padaly jen šestky. Podvádění malé i velké bylo všudypřítomné. Experiment je však zajímavý v jiném detailu. Od jeho účastníků byly získány i jejich životní plány a zaměstnání, která by chtěli dělat. Nejoblíbenějším místem největších podvodníků byla státní správa. Na konci pokusu účastníci dostali příležitost část „vydělaných“ peněz věnovat charitě a zachovat si alespoň trochu cti. Pohříchu nejméně dávali na charitu opět budoucí státní úředníci. Inu, je-li stát brán jako prostředek ke korupční rentě, nepřekvapí, jaké lidi začne přitahovat.

Na vztahy mezi pokrevně blízkými se díváme přinejmenším s podivem. Přesto manželské svazky mezi příbuznými nepatří do minulosti, mnohé z nich jsou legální, a dokonce ani z genetického hlediska nemusejí znamenat katastrofu. Když se vezmou dva příbuzní, budou mít postižené děti. To je nejčastější obava, kvůli které se milostným vztahům mezi příbuznými bráníme. Chodí-li spolu bratranec a sestřenice, může dojít i k ostré roztržce v širší rodině, nebo dokonce k „vyloučení“ milenců z rodiny, jehož cílem je nejen dát najevo nesouhlas, ale především tímto tlakem dvojici rozklížit. Přesto je u nás takový sňatek legální a obavy o duševní či fyzické postižení potomků nejsou jednoznačně oprávněné. Vždyť spousta světových velikánů vzešla z manželství příbuzných.

K nejznámějším uživatelům plastické a estetické chirurgie patří celebrity. Mnohé z nich pod skalpelem skončily několikrát (Michael Jackson, Cher, David Gest, Mickey Rourke). V sérii operací najdeme i odstrašující případy, kdy se zákrok chirurgovi nepovedl. Nebo těch zásahů už bylo tolik, že dotyčný začal připomínat bytost z jiné planety. Catherine Jackson například označila svého syna Michaela za závislého na plastické chirurgii. Ačkoli on sám přiznal jen tři plastiky, odhad skutečných zákroků se pohybuje kolem několika desítek. A jeho matka plastické chirurgy vinila z toho, že jejímu synovi neřekli ne, a že tak částečně přispěli ke zkrácení jeho života. Ale zkuste říct ne králi popu. Přijdete o lukrativní zakázku a jeho problém stejně nevyřešíte. Obrátí se totiž na jiného chirurga, který požadovaný zákrok ochotně provede. Byť by byl s nejistým výsledkem. Michael Jackson ovšem nebyl jediný, kdo podlehl lákadlům, jež plastická chirurgie nabízí. Bezchybný vzhled je ve světě showbyznysu považován za samozřejmost. Nestačí jen vypadat dobře. Z estetického hlediska je nutné usilovat o to, vypadat nejlépe, jak jen je to možné. A navíc celebrity mají peníze, které jim umožní tyto zákroky podstupovat opakovaně. Pokud se sejde poptávka podložená dostatečným množstvím finančních prostředků s chirurgem bez zábran jakýkoli zákrok provést, neexistují žádné hranice, žádné směrnice (na rozdíl od jiných lékařských zákroků a medikamentů, u nichž jsou jejich indikace sledovány a regulovány), kdy přestat.

Chraňme si nadané podivíny!

Doufal jsem, že při svém výzkumu nadávek za volantem objevím alespoň několik perel ekvivalentních k výtvoru mého otce „Vy krávo jeden jeruzalémská!“, kterým častoval spoluúčastníky silničního provozu. Nemohu říci, že jsem byl zcela zklamán, musím však konstatovat, že tvůrčí potenciál autorů dodaných výroků je v tomto ohledu chudý. Sebrané projevy lze rozdělit na citoslovce, oslovení účastníků silničního provozu, případně dalších osob a institucí podílejících se na silniční dopravě (správa silnic a dálnic, policie, ministerstvo dopravy) a nakonec hodnotící komentáře, rady a doporučení udílená výše zmíněným (eventuálně spolujezdcům). Na prvních dvou místech citoslovných a cituplných výkřiků se bezkonkurenčně nachází lidové (vulgární) označení prostitutky (eventuálně též pomazané výkaly) a neadresné odeslání směrem k análnímu svěrači. Až daleko za nimi se objevuje (marné) volání nejvyšší bytosti. V osloveních vedou vulgárně pojmenované pohlavní orgány, přičemž ženským pohlavím jsou označováni i muži, což by mohlo úroveň nadávky povyšovat. Další jsou domácí zvířata, zejména skot, ale ani drůbež není opomíjena. V množině hodnotících výroků je provinivší se subjekt adresně posílán především do anální a vaginální oblasti, navíc často současně s informací, jak by s ním autor naložil, kdyby měl příležitost. Nechybí trefné charakteristiky provinilců s důrazem na negativní stránky jejich povahy, inteligence a řidičského umu. Někdy nelze výzvě vyhovět, protože představuje klasickou dvojnou vazbu: „koukni, nečum!“ Můj původní úmysl roztřídit získané výroky do jednotlivých kategorií zcela zvrátil velkolepý dojem vyvolaný jejich nahloučením do jedné surrealistické básně. Bretonova defi nice „nečekané a půvabné setkání růže, deštníku a šicího stroje na pitevním stole“ zde dostává další rozměr, a proto přetiskuji vše en bloc. Ku*va! Hovado až za roh!! Mami, to bylo taky hovado? To je jantar! Když se rozdávalo sebevědomí, tak tenhle blb šel čtyřikrát a teď neví, co s tím. Ty debile! Kreténe! Kriple! Kam čumíš? Jeď do pr*ele, nebo tě postrčím! Zase ženská! Mamlas! Železnou tyčí bych mu přední sklo rozmlátil. Tak to je neuvěřitelné! Jakej je tam panáček, ty pi*o?! Kup si raději koně! Ježíši! Co jedeš jak s hnojem? Co sedáš do auta, když neumíš řídit… ty frajere, případně ty osle (podle toho, jestli vypadá a zachází s autem jako frajer libový nafoukaný, nebo nějaký zamrzlý či pedantský typ) Ty seš ale českej Honza, viď?! Hlavně že sis pomoh’. Netelefonuj a řiď. No jen si jeď, když se chceš zabít. Až tě doženu, ty kriple, bude po tobě! Za chvíli budeš mrtvej, ty srágoro! Tomu blbečkovi z tý škodovky snad přeskočilo! Svatá panno posrpenská, koho to za ten volant proboha posadili? Hovno Fittipaldi, jen kretén navoněnej! Vrať papíry, ty mátoho! To je kokos! Proč jezdí na kruháč, když se mu z toho motá palice?! Nelakuj si nehty a jeď, nádhero! Ááá… dědovi se svezl klobouček do očí! Nelep se mi na pr*el! To je normálně harassment! Kup si brejle, strejdo. Tady nejsi v Praze, chlape! Ty vypatlaný divadlo, táhni na krajnici! Bodaj by sa ti ko*ot na opačnú stranu postavil!

Auto si oblékáme jako kabát. Když nám „padne“, je z nás sehraný tým. Jen těžko se pak dá odhadnout, jestli se ta fabia či BMW na silnici takhle chová proto, že ji řídí pan Novák, nebo jestli pan Novák řídí podle toho, zda sedí ve fabii, či v BMW. Zrovna jsem uklízela nákupní vozík do stojanu, když se za mnou ozvalo: „Jé, ahoj! Co tady děláš?“ Můj bývalý spolužák hned pokračoval: „Jak dlouho jsme se vlastně neviděli?“ Začali jsme počítat roky od posledního třídního srazu. „Bylo tenkrát hrozný horko a dcera se na zahradě učila k maturitě - tak to musí být šest let,“ povídám. „Já měl jsem v té době starou audinu, hned po srazu jsem ji dal do bazaru a koupil jsem novou v trojkový řadě. S tou jsem jezdil pět let a loni jsem pořídil tohle,“ ukázal hrdě na černou limuzínu za sebou. „Máš pravdu, fakt je to už šest let.“ „Ženy si vybavují události podle osob, které kolem sebe v té době měly, muži podle aut, která tenkrát řídili,“ tvrdí Gina Barrecaová, profesorka angličtiny z Univerzity v Connectitu. „Nechci snad říct, že by muži nebyli schopni hlubokých emocí, ale pokud si mají pamatovat rok nějaké významné životní události, mají ho spojený s autem, které v té době měli. Ptala jsem se například svého přítele Joa, jak dlouho bydlí v Madisonu. ,Počkej, tou dobu jsem řídil VW autobus, je to 18 let‘, povídá. Nebo jsem se ptala kamaráda ze střední, jak dlouho už žije sám. Zamračil se, soustředil se na chronologickou správnost a pak řekl: ,Fakt nevím. Začalo to jít do háje, když jsem měl mustanga, ale neodešla dřív, než jsem si koupil seville‘,“ líčí své zkušenosti Barracaová a moje setkání před nákupním centrem jí dává za pravdu.

Zamilovanost nás doslova zahltí pocitem štěstí. V přítomnosti milované osoby nám rudnou tváře, potí se nám dlaně, srdce bije jako o závod -a chováme se podobně jako člověk s obsedantně-kompulzivní poruchou, zjistili neurovědci z Chicaga.