Psychoterapie pro onkologicky nemocné
Olga Kunertová, 5/2006Každé onemocnění, tím spíše onemocnění závažnou, život ohrožující chorobou, znamená pro člověka ztrátu dosavadních jistot, ohrožení všech zvyklostí a přesvědčení, o která se do té doby opíral. Je to jistě současně příležitostpřestat být na těchto jistotách závislý a udělat svůj život svobodnější. Především je to však životní situace bolestná a náročná, subjektivně logicky neprožívaná právě pozitivně.To, čím se v životě trápíme, co nám působí trýzeň a utrpení, nicméně nejsou fakta nebo nějaké objektivní skutečnosti, jsou to právě naše představy, významy, jaké faktům dáváme, a očekávání, která jsou s fakty spojena. Neníto sama bolest nebo konkrétní omezení, ale strach z bolesti a přesvědčení o tom, že okolnosti jsou omezující, vědomí toho, co by bylo jinak nebýt nemoci a podobně. A právě tady je obrovské pole působnosti pro psychoterapii,která pomáhá nemocným netrápit se zbytečně, zorientovat se v nové životní situaci a žít i přes nepříznivou prognózu smysluplný a naplněný život. Ať to zní jakkoli paradoxně.Je nutnou lidskou potřebou dávat faktům smysl a ten se může v psychoterapeutickém procesu proměňovat. V člověku, jehož jednoznačné a definitivní soudy o něm a chorobě byly zrelativizovány takovýmto význam proměňujícímrozhovorem, je pak zpravidla mnohem snadnější objevit zdroje k vypořádaní se s nepříznivými vlivy a rozhodování se o svém dalším bytí. Vyrovnání se s faktem vlastní smrtelnosti, s vědomím toho, že to, co má člověk ze životapřed sebou, je jakýmsi způsobem časově ohraničeno, je podmíněno rozpuštěním sebezničujících přesvědčení o nespravedlnosti takového údělu, o vlastním zavinění a podobně. V tomto smyslu přispívá psychoterapie ke smíření se snevyhnutelným, současně je však také obrovským příspěvkem ke schopnosti pacienta spolupracovat na léčbě a aktivně se podílet na svém případném uzdravení.Nemoc jako by předurčovala specifická členství v sociálních systémech, specifickou roli, jednoduše řečeno, dotyčný člověk je najednou ve všech společenstvích za nemocného, a to jak ve společenstvích, ve kterých se dosudpohyboval, tak v nových, vznikajících právě v souvislosti s chorobou. Nemocný jakoby splynul se svou nemocí a přestal být vším tím, čím dosud býval. Přispívají k tomu jak ohledy okolí, tak dobře míněné rady zdravotníchpracovníků typu"teď na všechno zapomeňte, nejdůležitější je, abyste se uzdravil". Člověk však sám o sobě nikdy není problémem nebo nemocí. Proto považujeme za užitečné využití externalizačních terapeutických postupů,v jejichž důsledku je pak nemoc vnímána jako více či méně důležitá okolnost v pacientově životě, ale vždy pouze okolnost, tedy něco mimo člověka samého. Takové oddělení umožňuje dotyčnému být taky něčím jiným než pacientem.Jde především o to, aby člověk zůstal protagonistou svého vlastního příběhu a nestal se figurkou na hracím poli někoho jiného, kdo jím táhne dle vlastního plánu, jako by on sám neměl vůli nebo kompetence o sobě rozhodovat.Takové jednání, byť dobře myšlené, zbavuje nemocného lidské důstojnosti a dělá z něj oběť. Cílem psychoterapie je vrátit nemocnému autorství vlastního života. Tedy něco přesně opačného.Nejen samotným nemocným však choroba komplikuje život. Nepříznivá situace se dotýká všech kolem a nejvíce zpravidla těch nejbližších osob. I ony mají svoje obavy, potřeby a očekávání s chorobou spojená, a tak jepsychoterapie šancí i pro ně. Zkoušce je vystaveno fungování nepsaných pravidel v rodině a nakonec ve všech vztazích. Jelikož se představy o tom, jak by kdo měl v takové situaci vlastně fungovat, u jednotlivých účastníkůvětšinou liší, dochází ke krizím a přehodnocování vztahů zrovna v době, kdy by bylo žádoucí se o ně opřít jako o něco stabilního. Skutečnou pomocí může být v takových chvílích rodinná terapie.
