Online archiv

V roce 1995 publikoval Daniel Goleman, žurnalista zaměřený na vědu, knihu Emotional Intelligence, v níž je EI popsána jako nejlepší predikátor úspěchu v životě, je dosažitelná zdánlivě komukoli a blíží se svou obecnostícharakteru. Čtivě napsaná kniha vzbudila mimořádná očekávání směrem k EI.Po záplavě popularizačních titulů, které někdy až nekriticky vyzdvihují roli emoční inteligence, přichází kniha, která přehledně a velmi střízlivě prezentuje dosavadní výzkum v dané oblasti s ohledem na její silné i slabéstránky (Ralf Schultze, Richard D. Roberts (Eds.): Emotional Intelligence, Göttingen, Hogrefe, 2005, 365 s.). Autorský tým je tvořen celkem 32 autory, kteří se v 15 kapitolách věnují vymezení nomologické sítě problematiky,teoretickým přístupům k EI, metodám měření EI, hlavním aplikačním oblastem a v závěrečné syntéze výsledků a závěrů jednotlivých kapitol hlavním pokrokům v oblasti i dosud nevyřešeným problémům spojeným s konstruktem EI.V první z pěti částí knihy se čtenář seznámí se základními termíny a stávajícími modely EI - s tzv. modelem schopností, rysovým a smíšeným modelem. Je upozorněn na souvislosti a analogie s tradičními pojetími inteligence ana nutnost vymezení hranic vůči sociální inteligenci na jedné a emočními znalostmi na druhé straně. Nabídnuto je alternativní vymezení EI jako reflexe funkce emočních systémů a s tím související pojetí vývoje EI ve vazbě natemperament, vývoj rozpoznávání emocí, a zejména na vývoj tzv."typického vzorce zpracování emocí".Další část knihy je věnována problematice měření v oblasti EI. Jsou představeny sebepopisné a sebehodnotící metody měření EI považované za indikátory emoční self-efficacy, respektive"typické emočníangažovanosti"spíše nežli inteligence. Je tu popsána metoda Mayer-Salovey-Caruso Emotional Intelligence Test. Tato část rovněž seznamuje s konceptem tzv."consensus based measurement", tedy měření a skórování voblastech, kde neexistují objektivně správná řešení či expertní znalost, jako je tomu právě v oblasti emocí a emočně inteligentního chování.Třetí část knihy se zabývá aplikacemi EI. Například vztahem EI k učení a školním výkonům. V pracovní oblasti uvádí souvislosti mezi EI a stylem vedení, schopností posilovat kohezi pracovní skupiny, podporovat zpětnouvazbu, posilovat sebehodnocení a pocity kontroly apod. Tradiční je klinická oblast a relevance EI pro problematiku alexythimie. Podobně frekventovanou oblastí je vztah EI a interpersonálních dovedností.Celkově lze knihu jednoznačně doporučit pro střízlivý přístup, informační bohatost a preciznost s níž je obraz současného vědeckého poznání v oblasti předestřen. Editoři uvádějí, že se snažili být tak střízliví ohledněprezentovaného emočního konstruktu, jak jen to bylo možné a to se ukázalo být velmi produktivní strategií.

Stanislav KratochvílPraha, Galen 2005. 297 s.

O syndromu zavrženého rodiče se v České republice mluví stále častěji, bohužel ale chybí odborná diskuse o tomto jevu, stejně jako jeho propojení s dalšími otázkami, domácí násilí nevyjímaje.

Oficiální časopis Britské psychologické společnosti (BPS) The Psychologist přinesl ve svém listopadovém vydání článek nazvaný Měnící se tvář testování. Jeho autorem je profesor Dave Bartram, jehož Britská psychologickáspolečnost ocenila Cenou za mimořádný přínos psychologii. Přinášíme volný překlad vybraných pasáží článku.Rozvoj internetu nabízí psychodiagnostice velké možnosti.

Areálem Psychiatrické léčebny v Kosmonosích se již tři roky ozývá frkání a klapot koňských kopyt... k užitku mnoha pacientů.Ne nadarmo staří Arabové říkali, že nejkrásnější pohled na svět je z koňského hřbetu.

Pojmové myšlení jsme zvyklí spojovat se slovy našeho jazyka. A jelikož zvířata nemluví, máme tendenci se domnívat, že se jich pojmové myšlení netýká. Co se však stane, když se pokusíme naučit je našemu jazyku? Množství pohádek,mýtů, bájí a skazek, v nichž vystupují mluvící zvířata, dokládá, že taková myšlenka lidi opakovaně napadala. A stranou snahy naučit zvířata jazyku nezůstala ani moderní věda. Nejprve se odborníci soustředili na mluvené slovo.Bezpochyby nejlepší ve vyslovování lidských slov a vět jsou papoušci a krkavcovití - kteří jsou mimochodem též považováni za nejinteligentnější opeřence. Žádní ptáci však příliš nevynikají v porozumění vyslovovaného, i kdyžjsou bezpochyby schopni zasazovat své zvukové projevy do vhodných souvislostí: například pronést"haló"v okamžiku zvonícího telefonu či prohlásit"chci sušenku"zrovna když rozděláváte balíček. Evidence oopeřencích, kteří by pronesli stejnou větu ve chvíli, kdy na sušenku dostali chuť, jsou však velmi zřídkavé. Profesor Zdeněk Veselovský (2000) sice popisuje například papouška šedého, který pojmenovával barvy předmětů, které muexperimentátor ukazoval, a hlasitě protestoval, když mu experimentátor ukázal jiný předmět než ten, jehož název vyslovil. Přesto si s papouškem smysluplně nepopovídáte.Pozornost badatelů se v této souvislosti tedy obrátila mezi naše nejbližší příbuzné - primáty. Výsledky však byly poměrně žalostné: šimpanzice Viki manželů Hayesových se navzdory veliké snaze svých pěstounů naučila pouzečtyři slova. Odborníci si brzy uvědomili, proč tudy cesta nevede: jakkoli jsou nám lidoopi podobní, morfologické poměry jejich mluvidel a zejména postavení jazylky jim mluvenou řeč neumožňují.Ukázalo se však, že znakový jazyk, kterým komunikují hluchoněmí lidé, je pro subhumánní primáty dobře použitelný: jsou schopni naučit se více než sto slov, která kombinují na základě potřeby do jednoduchých vět a vytvářejíi vlastní originální slovní spojení. Slavná šimpanzice Washoe primatologů manželů Gardnerových například signalizovala"voda"a"pták", když poprvé uviděla labuť. Užívala znaky nejen pro konkrétní předměty,ale i pro předměty v obecnějším významu. Další z mediálně známých šimpanzic, Lucy, si vytvářela vlastní symboly: meloun nazvala"pití - ovoce", ředkvičky"plakati - bolest - jídlo", mražené jahody byly"studené - ovoce".Podobně sofistikovaně komunikovala i šimpanzice Sarah - i když pomocí jiného dorozumívacího systému. Její pečovatelé manželé Premackovi učili Sarah významu slov symbolizovaných žetony různých barev a tvarů. Sarah řadilažetony do smysluplných vět, a to za použití jednoduché syntaxe. Naučila se záporu, předložkám a pochopila i vedlejší věty, jako například:"Když Sarah vezít banán, tak Mary ne dáti čokoláda."Velmi dobrých výsledků napoli znakového jazyka dosáhla i gorila Koko. Se svou hluchoněmou ošetřovatelkou vedla mnohé diskuse, a společně se i škádlívaly: Koko například pociťovala jako pohanu, když ji její pečovatelka nazvala"ořechem", abránila se tím, že signalizovala: Ty jsi ořech, já jsem hezká opička. Výzkumníci zaznamenali i to, jak znakového jazyka znalí primáti učili této dovednosti své potomky a kamarády.Komunikační výsledky lidoopů sice nemůžeme považovat za plnohodnotný lingvistický systém, přesto musíme uznat, že jsou jejich výsledky velmi dobré. A některé prvky jazyka najdeme i u fylogeneticky nižších druhů zvířat, nežjsou lidoopi.Velikou otázkou je pro vědce komunikační systém delfínů. Je známo, že mezi těmito sociálně žijícími živočichy existuje bohatá akustická komunikace... Podle Fraňkové a Bičíka (1999) bylo popsáno asi 2000 různých delfínyvydávaných zvuků. V porovnání s lidským jazykem je však principiálně obtížné je dekódovat, neboť se nejedná o rozdílné fonémy, tak jak je známe, ale spíše o rozdíly ve frekvenci a délce zvukových sekvencí. Podle některýchbadatelů nejde tedy u delfínů o jazyk v lingvistickém slova smyslu, jejich signály se nedají rozložit na slova nebo vazby se symbolickou hodnotou.

Reakce na oznámení o propuštění z práce se může podobat reakci člověka, kterému lékař oznámil diagnózu závažné nemoci. O úskalích nezaměstnanosti hovoří psycholožka Božena Šmajsová-Buchtová.

13. března 1964 byla v New Yorku zavražděna Kitty Genoveseová. Mimořádnou pozornost veřejnosti i psychologů tato vražda vzbudila kvůli tomu, že jí přihlíželo celkem 39 náhodných svědků, ani jeden z nich však Kitty nepomohl. Vreakci na tuto událost realizovali v šedesátých letech 20. století John Darley a Bibb Latane sérii výzkumů, v nichž zkoumali tento fenomén - čím více svědků je podobné události přítomno, tím méně se jednotlivci cítí zodpovědníza pomoc oběti.Peter Fischer nyní znovu zkoumal tento sociálně psychologický jev. Zjistil při tom další pozoruhodný detail. V rámci experimentu autoři sledovali chování 86 dobrovolníků. Těmto lidem bylo sděleno, že budou v rámciexperimentu sledovat, jakým způsobem spolu koketují různé dvojice muž-žena. Komunikaci těchto dvojic budou pozorovat na obrazovce v přímém přenosu z vedlejší místnosti. Ve skutečnosti se ale jednalo o předtočené videozáznamy.První dva záznamy zachycovaly schůzky dvou párů, které se setkaly poprvé a proběhly bez obtíží. Třetí dvojice byla odlišná. Toto setkání hráli dva profesionální herci a během schůzky začal být muž vůči ženě agresivní, přičemžjeho útoky podtupně narůstaly na intenzitě. V experimentu byly použity dvě verze této třetí scénky - v jedné hrál muže urostlý a svalnatý jedinec působící nebezpečně, ve druhé byl muž drobný až vyzáblý a působil svoufyziognomií méně nebezpečně. Polovina pokusných osob navíc sledovala dění na obrazovce o samotě, druhá polovina spolu s druhým člověkem, o němž se domnívala, že je také účastníkem výzkumu (pozorovatelem), ve skutečnosti všakšlo o člena výzkumného týmu. Tento asistent v okamžiku, kdy začalo agresivní chování muže, jen pokrčil rameny a pronesl neutrální poznámku.Výsledky studie byly následující: Pokud byl účastníkem schůzky muž drobnější postavy, dostavil se známý"efekt kolemjdoucího"- 50 % účastníků sledujících dění o samotě vstalo a šlo ženě na pomoc, zatímco přisledování ve dvojici vyrazilo na pomoc jen 6 % osob. V situaci, kdy byl na scéně nebezpečně působící muž,"efekt kolemjdoucího"prakticky vymizel - na pomoc se vydalo 44 % účastníků pozorujících o samotě, ale také 40% těch, kteří měli vedle sebe lhostejného"kolegu".Peter Fischer shrnuje výsledky pozitivně. Pokud se lidé dostanou do situace, která je skutečně velmi nebezpečná, mají docela dobrou šanci, že jim lidé okolo pomohou, i když jich je více.

Výzkumy, které prokazují spojitost úspěchu a prožívaného pocitu štěstí, byste mohli zaplnit celou knihovnu. Není to žádné překvapení - proč by úspěch neměl vést k tomu, že lidé budou šťastnější? Avšak po provedení rozsáhlémetaanalytické studie zkoumající 225 výzkumů zahrnujících dohromady 275 000 osob došla Sonja Lyubomirská se svými spolupracovníky z University of California ke zjištění, že pocity štěstí nejen následují po úspěchu, ale že samoštěstí úspěch způsobuje. Studie byla publikována v časopise Psychological Bulletin.Sonja Lyubomirská se zaměřila na tři druhy výzkumů: transverzální, longitudinální a experimentální prováděné v laboratoři. Štěstí bylo definováno jako prožitek déletrvajících pozitivních emocí (spíše než krátké epizodyintenzivní euforie). Transverzální studie (realizované v jednom časovém okamžiku) nemohou prokázat, že štěstí je příčinou úspěchu. Pokud by však tyto studie neprokazovaly spojení úspěchu a štěstí, popíraly by zároveň jakoukolimožnou příčinnou souvislost mezi těmito jevy. Ve skutečnosti však tyto výzkumy ukazují, že šťastní lidé bývají v průměru úspěšnější ve svých vztazích, profesi a celkově bývají i zdravější v porovnání s lidmi méně šťastnými.Longitudinální (dlouhodobé) studie, kterých bylo realizováno mnohem méně, měří pocity štěstí zkoumaných osob v jednom časovém bodě a poté několik let sledují, jakých úspěchů tito lidé ve svém životě dosahují. Součástítěchto výzkumů je i sledování vnějších faktorů, které mohou prožívané štěstí a dosahování úspěchů ovlivňovat. Tyto studie konzistentně ukazují, že štěstí je zpravidla prvotní a po něm následuje uspokojující zaměstnání, vztahy adlouhý život.Konečně experimentální laboratorní výzkumy, v nichž byl pocit štěstí u pokusných osob uměle vyvolán (např. dárkem či příjemnou hudbou), se ukázalo, že tyto krátkodobé pozitivní emoce zvyšují sociabilitu, altruismus,náklonnost vůči sobě i druhým, zlepšují schopnost řešit konflikty a posilují imunitní systém.Jak ale může být štěstí příčinou úspěchu? Podle autorů je vysvětlením to, že štěstí zakotvené v osobnosti člověka a v jeho předchozích úspěších vede k takovým způsobům chování a jednání, které vedou k dalším úspěchům.Pokud se člověku daří a věci mu vycházejí, rozšiřují se jeho zdroje a přátelské vazby, rozšiřují se jeho příležitosti učit se nové dovednosti pro budoucnost, může více odpočívat a čerpat nové síly a to vše může být v pozadíjeho budoucí úspěšnosti.

Vladimír KebzaPraha, Academia 2005. 263 s.

Božena SprávcováPraha, Lubor Kasal 2005. 168 s.

Poněšický J.Praha, Triton 2005. 226 s.