Online archiv

Autismus je jednou z poruch dětského mentálního vývoje, jedná se o vrozenou poruchu některých mozkových funkcí. Porucha vzniká na neurobiologickém podkladě. Duševní vývoj dítěte je narušen hlavně v oblasti komunikace, sociální interakce a představivosti. Dá se autismus léčit speciálními metodami, např. dietami či terapiemi, nebo nikoli?

Hormonální antikoncepci užívá každá druhá žena v plodném věku. Vědí však uživatelky, jaký vliv na ně ony maličké pilulky mají? Že mohou ovlivňovat jejich nálady, sexuální život i volbu partnera?

Názor mnoha náboženství o tom, že člověk roste protivenstvími, je plně oprávněný. Protivenství je to, co je nám protivné, nepříjemné. Už nejzásadnější orientace ve světě (u lidí i zvířat) je zprostředkována zkušenostmi z větší části nepříjemnými – o stůl se lze uhodit, o kamna spálit, pokdy se včely nešetrně dotkneme, bodne. Svět nám klade odpor a tím je nám nejen „odporný“, ale vůbec umožňuje náš pohyb v něm (pasivní odpory umožňují chůzi) a jeho poznávání. I sociální dovednosti si dítě osvojuje „narážením“ na různé sociální bariéry, a není-li jich, vyroste z něj jakési monstrum neronského typu, amorfní améba v lidské podobě postrádající hranic. Mezilidské vztahy jsou přímým pokračováním protivenství neživého světa, s tím rozdílem, že jsou neskonale aktivnější nežli roh stolu, pasivně čekající, až se o něj praštíme. Oproti vztahům mezi zvířaty jsou ty mezilidské ještě vylepšeny o hojné užívání slov, která představují jakousi korunu emocí či pocitů, cosi jako květ na rostlině či pěnu na vlně, a jsou současně úlevou i zbraní, hnutím mysli ve formálně zkondenzované podobě. Některé typy lidských chování se stanou pochopitelnějšími, když je sledujeme touto optikou – „zlobení“ dětí je smysluplné v tom smyslu, že drží rodiče v neustálé tenzi a pozornosti a nedá jim ochabnout – z etologického hlediska by nebylo obtížno zařídit, aby děti byly „hodné“, jako třeba malí vačnatci. I postoj dospělých k „zlobení“ je přinejmenším ambivalentní („i ty můj malý zlobílku…“) a v pohádkách se zhusta zdůrazňuje, že v domečku dlouho bezdětných manželů „bylo smutno“ (nejedná se až tak o děti jako předmět společenské sebeprezentace a formu penzijního pojištění za starých dob – tím, že rodičům stále „prohrabávají“ hluboké vrstvy nevědomí, je udržují v aktivitě). Zdá se, že zdánlivě iracionální ataky žen vůči „jejich“ mužům mají podobný, navíc i psychoterapeutický cíl – provádějí jakousi spontánní a nedobrovolnou psychoanalýzu, při níž se snaží útoky „nablind“ jakoby kopím napíchnout nějaký skrytý komplex, aby „oplaskl“. Vzhledem k tomu, že při nich pronášená přání bývají často logicky rozporná, má celá procedura navíc povahu zadávání koanu zenovým mistrem, což, jak známo, vede k osvícení. Celá procedura může mít i svůj „sociobiologický“ aspekt – muž, u něhož proces duševního dospívání pokročil dál a více „nalezl sám sebe“, bývá společensky úspěšnější a kreativnější. Je těžko si nevzpomenout na útoky jehňat či kůzlat na mléčnou žlázu matky, spojené s masáží a následnou větší produkcí mléka. Prorok Muhammad vystupoval proti mnišství nejen proto, že snižovalo přírůstky pravověrných, ale zejména proto, že představuje nelegitimní zkratku a ulehčení – žít sám ve skalní sluji je snadné, s ženami a dětmi podstatně náročnější. Za zmínku stojí i představa archaického práva o tom, že závazek vzniká nejen pokrevenstvím (či krvavým „pokrevním sbratřením“), ale i lézí, zraněním (původně také krvavým) či jiným ublížením. Právě u partnerských vazeb vidíme nejlépe, jak traumatem vazba vlastně vzniká a dalšími ublíženími se posiluje. Ne náhodou připomínají muži, kteří většinu života prožili celibátně, v pokročilejších letech zestárlé chlapce (byť jejich život byl v mnohém jednodušší) a nezřídka přímo vyhledávají protivenství jiného typu, jako by jim chybělo.

Nedávno mě navštívil v Praze můj francouzský kamarád Fabrice. Třicátník, typické dítě ze Západu, které vyrostlo s Pamperskami, Nutelou a Coca Colou, byl „na Východě“ poprvé. Ačkoliv jinak už zcestovalý dobrodruh, přiznal, že mu cesta do bývalého východního bloku znovu připomněla, co je to cestovní horečka. Dorazil ke svému překvapení bez úhony a dychtivě očekával tolik démonizovaný svět… (Ostatně – vždyť jsme podle francouzských představitelů svým předsednictvím „vymazovali Evropu z mapy“.) Fabrice pochází z menšího, nijak zvlášť významného města, tak už jsem se nemohla dočkat, až mu s pýchou ukážu poklady naší zlaté a stověžaté Prahy. Doufala jsem, že pak pochopí, že být dítětem z Východu, neznamená nutně být nějakým chudákem k politování. Jeho návštěva byla omezena na pouhé dva dny. Usilovně jsem si lámala hlavu, kudy ho v tak krátkém čase provést, aby viděl to „nej“. Moje starostlivost se brzy ukázala jako zcela lichá. Na otázku, na co se nejvíce těší a co musí v Praze určitě vidět, odpověděl více než překvapivě. Vytáhl z kufru pomačkaný papírek a z toho četl: „No našel jsem v průvodci, že naprosto unikátní je nějaká konečná stanice metra C – „áje“, nebo tak nějak?“ Vytřeštěně jsme na sebe s manželem pohlédli a pohotově položili doplňující, kontrolní otázky. „Jsi si jistý? A co by tam jako mělo být k vidění?“ Neznaje výrazu sídliště či paneláky, začal komplikovaně popisovat, že by rád viděl takové ty socialistické stavby, z takového toho speciálního materiálu… Aha, došlo nám, myslí to vážně. Nemohla jsem přenést přes srdce, aby neviděl zlaté srdce našeho hlavního města. A tak paneláky, nepaneláky, vytáhli jsme ho na Václavák, pusy se nám rozjeli vyprávěním mnoha historických souvislostí, poutajících se k tomuto pro nás tak významnému místu, a už už jsme pelášili na Staroměstské náměstí. Zaujati tím, co všechno se dá o Praze vykládat a jak těžké je to v rychlosti smysluplně, jasně a stručně předat, jsme málem nepostřehli, že náš host se příliš nebaví. Když jsme přežili davovou psychózu v turistické záplavě u Orloje a měli namířeno ke zlatému hřebu – Karlovu mostu, Hradčanům a Malé Straně, náš host nevydržel. „Já jsem se jen chtěl zeptat, stihneme ještě ty áje?“ Došlo nám, že takhle to dál nepůjde. Náš přítel byl procházkou po pražských pamětihodnostech opravdu znuděn a kvůli vřavě turistů i značně otráven. Sdělil nám, že nás tedy nechce urazit, ale že Pražský hrad ani Karlův most opravdu vidět nemusí. Prý vše zná z videa, televize a knih. Navíc tvrdil, že v jeho městě jsou všechny památky postaveny dle stejného architekta jako většina ve staré Praze. Vysvětlil nám, že chce vidět obyčejná místa, kde Pražané žijí. A tak jsme rezignovali a vzali ho na jeho vysněné Háje. Byl nadšen! Nikdy nic podobného neviděl. Autem jsme pak projeli i sídliště Zahradní Město, Prosek, Bohnice a Čimice. „Představoval jsem si sídliště jako nějaká hrůzostrašná ghetta! Přitom taky je tolik stromů, parků, veselých barev, drobných obchůdků! Jásal, téměř u vytržení. Koukej, ten pán s tím pejskem, a támhle, ten houf maminek s kočárky! Žijí tady opravdu úplně normální lidi!“ Netuším, co si chudák představoval, možná je lepší ani to nevědět…

Nevěřte lidem. Dvakrát měř a jednou řež. Důvěřuj, ale prověřuj. Mudrosloví národa českého je uloženo v příslovích a v mnohém vypovídá o naší povaze. O tom, že české mentalitě je vlastní opatrnost, ostražitost, odstup, neochota jít do konfliktu, snad i nedůvěra a podezíravost.

Komu mám důvěřovat? Jak působit důvěryhodně? A nakolik být důvěřiví? Zkusme se zamyslet nad těmito podstatnými otázkami, které si klademe snad všichni. Důvěřivost je jednou ze základních vlastností osobnosti, důvěra zase podmínkou hlubokého vztahu.

Partnerská ABECEDA seriál o partnerských vztazích

Slovo rituál vyvolává nejrůznější představy – obyvatelé pralesa tančí s chrastícími tykvemi a přivolávají déšť, na pravidelném firemním mítinku jsou oceňováni nejvýkonnější zaměstnanci… Důležitou roli ale hrají rituály také v rodinném životě, i když mohou vypadat mnohem nenápadněji.

Pořádá semináře o psychologii hlasu a vychází přitom z východních kořenů. Podle čínské zpěvačky, skladatelky a pedagožky Feng Yűn Song se východní psychologie nikdy zcela neoddělila od filozofie a náboženství. A tak si může dovolit klást na člověka vysoké nároky, díky nimž se jeho hranice posouvají dál.