Online archiv

Důležitou součástí mé duševní hygieny je návštěva kulturních pořadů. I když se za uměním vydávám s úmyslem odreagovat se, přesto se mi pokaždé nepodaří zůstat pouze u emočního uvolnění. Současně s tím, jak nechávám v sobě prožívané emoce doznít, přemýšlím, co je asi vyvolalo. V poslední době mě k takovému zamyšlení vedla dvě představení – jedno filmové a jedno divadelní. Film s názvem A tou nocí nevidím ani jedinou hvězdu byl natočen podle posledních tří dopisů Boženy Němcové, které adresovala svému příteli Vojtěchovi Náprstkovi. Ačkoliv se Němcová v dopisech vracela k subjektivně významným událostem svého života, jako byl například odchod od manžela, úspěch románu Babička nebo úmrtí syna, není film jejím uceleným životopisem. Zachycuje jen ty výseky života, které Němcová v dopisech popsala, a líčí poslední měsíce před jejím úmrtím, kdy byla čím dál více sužovaná vážnou nemocí. V ději příběhu se tak prolíná obsah dopisů s popisem reálné situace, ve které vznikaly. Film začíná vyslovením pochybností samotné Němcové, zda by svůj život chtěla prožít znovu. Dalo by se říci, že tato její existenciální úvaha předznamenává a uvádí celý kontext filmu. Ten je především introspekcí a fenomenologickým pohledem do nitra trpící ženy. Právě fenomenologický ráz filmu mě zaujal. A právě tento způsob zpracování kritizovali někteří filmoví recenzenti. Utrpení, prožitek tíhy života a beznaděje, spolu se subjektivitou výpovědi, mi asociovaly atmosféru a rámec mé práce, při které bývám často svědkem podobných dramat lidských osudů. V průběhu filmu stále zřetelněji vystupuje na povrch vnitřní osamělost Němcové, kterou v hloubi duše, pokud se uvnitř sebe ztiší, nakonec zažívá každý z nás. Film může být i ukázkou toho, jak svůj pohled na život konstruujeme v příbězích, které si o životě vytváříme. Představuje vlastně takzvaný narativní přístup, který využíváme také v psychoterapii. Tři dopisy Boženy Němcové, které byly předlohou filmu, mají v zásadě stejnou hlavní linii, popisují stejné události. Liší se však v míře připisování významu jednotlivým událostem, v přeznačkování jejich významu, v úhlu pohledu na prožité. I když dopisy po přepracování Němcovou nevyznívají celkově optimističtěji, naznačená možnost práce s příběhem mi optimismus dodala. Divadelní hra Richarda Alfieriho Šest tanečních hodin v šesti týdnech, kterou jsem zhlédla v Divadle Ungelt, má se skutečným životním příběhem Boženy Němcové, přes svoji kulturní i historickou vzdálenost, mnoho společného. Obě díla totiž ztvárňují lidskou opuštěnost a jinakost jedince, i když v Alfieriho fiktivním příběhu zaznívá více naděje než ve spíše tíživých prožitcích Němcové a jeho hrdinové nakonec dokáží spolu navázat hluboký lidský vztah a překonat tak, alespoň částečně, svoji osamělost. Hra amerického scénáristy vznikla na přelomu tohoto tisíciletí a vystupují v ní pouze dvě postavy. Více než sedmdesátiletá vdova a padesátiletý homosexuální muž, kteří pocházejí ze zcela odlišného sociálního i hodnotového prostředí. On se živí výukou tance, ona touží po společnosti. A tak se potkají. Přibližují se k sobě opatrně, přes počáteční nedůvěru, poznávání, respekt až k oboustranné, téměř mateřské, péči a zájmu. Jednotlivé taneční lekce jsou v podstatě metaforou pro výměnu životních zkušeností, která mezi oběma lidmi probíhá a sbližuje je. Zároveň se každý z nich vyrovnává se svými životními tématy a bolestnými zážitky, například s obavami ze stárnutí, s pocity vyřazenosti ze společnosti nebo s pocity viny. To, jak si postupně otevírají své bolesti a odlišnosti, přispívá k jejich zrání a proměně. A to je na příběhu strhující, místy až dojemné. V této souvislosti jsem si uvědomila, že i v jiných situacích bývám podobným proměnám přítomna. Ty se však neodehrávají na jevišti, ale vystupují v příbězích lidí, které potkávám, ať už pracovně nebo neformálně. Film a divadlo mám ráda. Příběhy s dobrým koncem mi dodávají naději a posilují mě. Ty chmurné a tíživé mi zase umožňují intenzivní odžití emocí, které bych si tváří v tvář reálnému lidskému utrpení nedovolila.

V současné době lidé často mění svá zaměstnání. Dříve tomu tak nebylo. Je to správný trend?

Studiu kvality života se v posledních deseti letech věnují celé výzkumné týmy na mnoha světových pracovištích. Hledají faktory přispívající k dobrému, smysluplnému životu a k pocitu štěstí.

Síťová lůžka definitivně mizí z domovů důchodců i ústavů sociální péče. Jakými jinými způsoby zajistí sociální zařízení bezpečí klientů, kteří mohou v určitých situacích ohrozit sebe i své okolí? Síťová lůžka mohou jako omezovací prostředek zůstat v resortu zdravotnictví, v sociálních zařízeních musí být nahrazena jinými formami péče. „Alternativy existují, ale jejich uvedení do praxe je odvislé od ekonomického potenciálu,“ říká psychiatr Zdeněk Bašný a upozorňuje, že k nárazovému omezení počtu síťových lůžek již jednou došlo. „Byla tím tehdy spíše naplněna společensko-politická objednávka než zlepšení podmínek života jednotlivých klientů. Většina ústavů sociální péče není ani nyní, po několika letech tlaku na zrušení síťových lůžek, odpovídajícím způsobem vybavena.“ Přesto se neobává, že by výrazně zesílily tlaky na přemisťování některých klientů na psychiatrická pracoviště.

„... Mám rád ten pocit, že mne někdo obdivuje, že mne napjatě poslouchá celé auditorium, že se líbím někomu, kdo se líbí mně, nebo se líbím nějaké větší skupině lidí...“ (z výpovědi mediálně známého klienta v soukromí trpícího depresí)

Pravidelný pohyb a cvičení působí pozitivně na fyzickou i psychickou stránku osobnosti, zvyšuje výkonnost a přináší pocity spokojenosti i v mimosportovní oblasti. Přesto mnohé ženy o aktivní pohyb velký zájem nemají. Co přivádí do fitness center ty, které pravidelně cvičí?

Nemocem se zpravidla snažíme vyhnout. Představa, že by si člověk přál onemocnět, se zdá nelogická. Přesto jste možná i vy vědomě či nevědomě někdy využili nemoci k řešení obtížné životní situace.

Psychoticky nemocného lze z pohledu muzikoterapeuta přirovnat k orchestru, jenž hraje bez partitury a dirigenta. Každý nástroj má svou citlivou melodii, svůj rytmus, jenže hrají všechny najednou, bez souladu. Uslyšet a přečíst tuto řeč může pomoci terapeutovi symbol.

V pomáhajících profesích mají své místo jak dobrovolníci, tak placení profesionálové. Na jedné straně osobní nasazení a zájem společně s jistou naivitou. Na straně druhé specifické znalosti, systematika a nebezpečí vyhoření. Kdy zapojit jedny nebo druhé?

Největší změna v sociální oblasti od dob Marie Terezie. Tak hodnotí zákon o sociálních službách ti, kteří se v každododenním životě neobejdou bez pomoci. Konečně mají možnost si sami vybrat službu, která jim vyhovuje nejvíc.

Zamilovanost je evolučně formovaný mechanismus, který ulehčuje odpoutání se od vazeb k primární rodině, abychom byli schopni přilnout k někomu, kdo s námi sdílí asi tolik genů jako poslední bezdomovec na ulici. Alespoň tak to vidí texaský evoluční psycholog David Buss.