Online archiv

Dokážete v galerii plné obrazů a soch určit ty, které mají vyšší uměleckou hodnotu než jiné? A které z nich se vám opravdu líbí? Vkus sice můžeme tříbit vlastními zkušenostmi s uměním, psycholog Pavel Machotka ale poukazuje na těsnou souvislost s hlubší charakteristikou osobnosti.

Počet žadatelů o adopci v České republice přesahuje počet adoptovaných dětí. Osvojitelé si kladou palčivou otázku, zda mají dítěti říci či neříci pravdu o jeho původu. Ovšem odborníci hájící zájmy a práva dětí nezastávají jednoznačné stanovisko.

To, že ve zdravém těle je zdravý duch, věděli již v antickém Římě. Nebyli ovšem schopni tento mnoha lety potvrzený postřeh vědecky dokázat. Moderní věda prokázala, že fyzická aktivita pomáhá při zvyšování inteligence.

Dnešní mladé generaci, především školákům a studentům středních a vysokých škol, je multitasking, tedy vykonávání více činností najednou, vlastní. Začíná to už momentem probuzení. Ráno při snídani sledují televizi nebo poslouchají MP3, do toho posílají SMS kamarádům a telefonují. Při tom všem dopisují domácí úkoly a zvládají kontrolovat vzkazy na Facebooku. Ve škole poté sledují výklad učitele, zároveň odpovídají na zprávy kamarádů, píšou e-maily, svačí, kreslí si obrázky nebo vtipkují s tím, kdo zrovna sedí vedle.

Onehdy jsem si uvědomil, že člověk je ztracen ve svém vlastním světě. Umíme se sice dostat na Měsíc, udělat nebo zakázat žárovku, ale pokud jde o to, jak si udělat jasno v ostatních lidech, tak se spoléháme na vodítka, která jsou zatraceně méně exaktní než ona žárovka. Už jsme se v minulosti pokoušeli najít pravdu v dýmu hořících bylin, využívali jsme exaltovaného stavu lehce psychopatologických osob, hádali jsme na budoucnost z čar v dlani ruky, z povařených lístků čaje (v našich podmínkách spíše z lógru) anebo ohmatáváním boulí na lebce. Dnes máme psychologické testy, dotazníky a počítačové metody. Jenže zkuste si lidi, které potkáte v autobuse a něčím Vás zaujmou, otestovat. Takže nám zase zbývá naše dobrá dojmologie. Husté obočí značí urputnost, vysoké čelo (asi eufemismus pro čelní pleš) značí inteligenci, srostlé ušní lalůčky neupřímnost, otylost svědčí pro dobrosrdečnost (a jak se zdá, jsme globálně čím dál víc dobrosrdeční), červený nos je jasný alkoholismus, velký nos svědčí o sexuální vyvinutosti muže. K těmto úžasným zjištěním si dovolím přidat vlastní diagnostický znak. Je to zadek. Ptáte se proč? Je jedinečný, a tudíž identifikuje dokonale. Reliabilita v čase je vysoká – zadek se nám nezmění za týden. Další výhodou je to, že je dostupný u všech testovaných jedinců a odpadá tak nutnost volby jiné metody, jak tomu bývá u kulturních nebo zdravotních odlišností. No a co budu lhát, sledování hezkého zadku je pro mne zajímavější než sledování srostlého obočí. Akorát s tou validitou mi to zatím nějak kulhá. Ale to se poddá. Když už je na světě myšlenka, a když se jí dostatečně selektivně věnujeme, tak nakonec uvěříme, že to funguje. A jak mne taková novátorská myšlenka napadla? Šel jsem kolem květinového záhonu, který pracovnice technických služeb okopávaly v reflexních montérkách. No a tím pádem to byla nepřehlédnutelná přehlídka bezhlavých zadků. A jeden se mezi nimi vymykal natolik, že jsem došel k přesvědčení, že patří mimořádné osobnosti. A když jsem si počkal, tak se ukázalo, že patří slečně, která by mohla dělat modelku. Tak nevím. Možná že si tak modelky přivydělávají, nebo tam odpracovávala nějaký trest. Každopádně mezi ostatní nezapadala jak ona, tak ani její zadek. Tak řekněte, může to být jenom náhoda? Jasně že nemůže. Zkrátka psychodiagnostické vodítko. PS: Po přísné korektuře jsem byl manželkou krutě vyveden z omylu. Můj takzvaný objev není vůbec původní. Ženy totiž touto metodikou úspěšně selektují muže už tisíce let.

Je pozoruhodné, jak špatně adjustovaná je lidská výbava vrozených představ na svět, a to lidský i mimolidský, který nás obklopuje. Člověk je ve světě v pravém smyslu cizincem a teprve postupně si na něj zvyká, tak asi jako dospělý Evropan převezený do Tibetu. Dá se říci, že když začíná správně chápat života a světa běh, je už nad hrobem a svého vědění si už neužije, ani není schopen je předat – není totiž tradovatelné slovně – je sice do slov formulovatelné, ale ti, které by z povahy věci mohlo zajímat, mu stejně neuvěří. Každý si tuto adjustaci svých očekávání na svět musí zažít sám. I u zvířat lze pochopitelně vidět rozběžnost vrozených přání s realitou, jak je patrné třeba na nadnormativních atrapách a velkém nadšení pro ně, ale celá záležitost se zdá u lidí být obzvlášť eklatantní. Často opakovaná sentence o člověku jako nejubožejším ze všech tvorů se nevztahuje zajisté jen na bezmocné dětství, dlouhý vývoj a špatnou vybavenost pro přírodní přežívání, neumožňující ani dohonit a zadávit zajíce, ani se efektivně napást, ale především na toto chycení v pavučině vrozených a ke světu nepřiléhavých přání. Představy o spravedlnosti, lásce, žádoucím uspořádání světa i zásvětí přesahují i všemožné sociobiologické konstrukty, proč by něco mělo být tak a nikoli onak. Třeba představy o jakkoli limitovaném posmrtném pokračování bytí mají sotva jakou jinou empirickou evidenci než sny o mrtvých, a přesto se vynořují u většiny kultur, stejně jako představy o zásvětní odplatě (je samozřejmě zavádějící z tohoto na posmrtný život a spravedlnost v něm nutně usuzovat, ale sotva si lze představit „evoluční výhodnost“ takovéto představy a obav ze smrtelnosti vůbec, jevu, který zvířata zjevně příliš nesužuje, byť v posledku nevíme jistě). Celá justiční mašinerie, sociální stát a jeho soukolí i náboženské instituce jsou přímými deriváty těchto vnitřních očekávání, ne empirie (příkaz nekrást versus obecně známý poznatek, že ve všech kulturách se více či méně krade). Ne nadarmo ostatně užívala křesťanská náboženská literatura slova „svět“ ve smyslu toho, jak nás obklopující věci k naší většinou malé radosti samy od sebe běží, jako opozitum ke „království Božímu“, vlastně bytostně archetypicky lidskému, kde běží vše jinak, tak, jak bychom si nejniterněji přáli (je dosti zvláštní představa, že „království Boží“, tj. rejdiště numinózních sil mimo naši kontrolu, je vlastně „svět“ v předešlém slova smyslu – většinu pojmových párů lze oproti běžnému použití invertovat a také dávají smysl, někdy i větší). Jen z těchto vnitřních očekávání je pochopitelné, že se miliony i poměrně chytrých lidí nadchly pro ideu komunismu, byť je to z hlediska zkušenosti se světem na první pohled evidentní nesmysl. Představa ráje s jeho bezrozporností a blaženstvím, zde obohacená o zcela konkrétní materiální blahobytnost, se táhne od středovýchodního dávnověku až po středověké vyprávěnky o zemi nadbytku a nicnedělání, Schlarafenlandu – ke cti středověkých lidí budiž řečeno, že celé vyprávění tradovali jako pohádku a na možnost pozemské realizace něčeho takového nevěřili (konzumní společnost se šlarafijským cílům nápadně blíží, ale „ráj“ se zde mísí v poměru jedna ku jedné s „peklem“). Učení haličští rabíni prý tradovali, že spása může na svět přijít buď zázrakem, nebo přirozenou cestou, lidským přičiněním. Dá se říci, že první polovinu života většina lidí vrozené představy do světa násilím i umem prosazuje, druhou se většinou snaží zjednat místo i postupně poznávaným regulím světaběhu. Tím se drží lidský svět v jakési rovnováze, byť se velmi pozvolna posunuje ve směru zhmotňování vnitřních očekávání v kulturním světě. Čím blíže je takto lidský svět našim vnitřním očekáváním, tím více péče, dohledu a energetických vkladů vyžaduje – ten mimolidský či ty nejvíce přírodní rysy toho lidského stojí jaksi samy sebou a péče z vnějšku nepotřebují, udržují se samy. Z tohoto by nemělo vyplývat, že člověk má dvojí přirozenost, „biologickou“ a „božskou jiskru“ – to jsou jen dva vypreparované konce téhož spektra. Člověk je ovšem svou přirozeností kulturotvorný a k tomu vlastně poháněn skutečností, že je ve světě prakticky cizincem, jako by teprve nedávno odklopil poklop svého mezigalaktického létadla a nesměle vystavil zranitelná zelená tykadélka jarnímu vánku.

Přestože období Vánoc obecně vyvolává u občanů České republiky pozitivní pocity, pro mnohé z nás Vánoce zároveň znamenají značnou psychickou zátěž v podobě stresu, který podle většiny dotázaných k těmto svátkům patří. Ze studie společnosti GfK Praha uskutečněné koncem roku 2008 vyplývá, že téměř 60 % obyvatel spojuje tento stres s nedostatkem finančních prostředků na nákup vánočních dárků. Stres z nakupování vánočních dárků respondenti významně často vázali na nedostatek finančních prostředků. Podle Pavola Friče, autora studie, zmiňovaly těžkosti vyjít s penězi v souvislosti s Vánoci až tři pětiny dotázaných. Možná také proto se ukazuje, že se lidé před Vánoci příliš nechtějí pouštět do nákupu dražších dárků a až polovina z nich plánuje za dárky utratit sumu do 5000 českých korun. Více než 20 000 korun za dárky plánují vynaložit jen 2 % dotázaných. Přes veškerý stres, kterému jsme vystaveni, však většina z nás dokáže překonat svůj odpor ke komercionalizaci Vánoc a upřímně se na ně těší. Je zcela příznačné, že faktor vánoční pohody je typický pro všechny vrstvy a kategorie obyvatelstva. Pavol Frič dodává: „Většina Čechů Vánoce nespojuje s dovolenou v exotickém zahraničí, ale s lidským teplem v kruhu rodiny a přátel, bez nervování a shonu. Zdá se, že navzdory všemu stresu, který tomu předchází, je naprostá většina Čechů o Vánocích šťastná.“ Z výzkumů dále vyplývá, že většina Čechů prožívá Vánoce podle svých ideálních představ, tj. v kruhu rodiny a přátel.

Vánoce jsou svátkem vpravdě celonárodním, mají staletou tradici a přes všechny politické změny se uchovaly do dnešních dnů. Určitě i proto, že jsou to tři svátky v řadě, lidé si k nim přidávají často nějaký ušetřený den volna a pro mnohé tak nastává týdenní nebo i delší zimní dovolená. Vánoce jsou také vděčným mediálním tématem. Každoročně se novináři vracejí k tomu, jak se dodržují vánoční zvyky, kolik lidí půjde na půlnoční mši, kolik lidé utratí za dárky, kdo si kupuje přírodní a kdo umělý stromeček a kolik lidí ošetřila pohotovost po kapřích hodech. Před svátky jsou plné noviny dobře míněných rad, jak všechno zvládnout, a po svátcích neméně dobře míněných rad, jak to udělat napřesrok lépe nebo jak se zbavit draze získaných tukových vrstev. Politika jde stranou a jsou Vánoce.

Vánoce vnímáme jako svátky rodinné pospolitosti – a tak se stává, že ti, kteří se cítí osamělí nebo mají vztahy se svými nejbližšími z nejrůznějších důvodů pošramocené a napjaté, tyhle svátky zrovna nemilují. Naopak, jsou pro ně zdrojem stresu, nervozity, depresí…

České vánoce? To je v prvé řadě vánoční stromeček, kapr na štědrovečerním stole a koledy. Z pravidelného šetření Factum Omnibus vyplývá, že se Češi každoročně chystají trávit vánoční svátky doma v rodinném kruhu.

Partnerská ABECEDA seriál o partnerských vztazích

Jen něco přes šest procent dětí se rodí dříve, než je u lidského druhu obvyklé. Šance stát se „předčasnými“ rodiči je tedy relativně malá. Obvykle však předčasný porod velmi otřese jejich dosavadními životy.