Online archiv

Znají ji čtenáři rubrik poradna v Instinktu, serveru idnes a mnozí klienti. Jitka Douchová pracuje už dvacet pět let jako manželská poradkyně. Proto jsme společně podnikli sondu do současných manželských problémů.

Narcismus jako komparativní výhoda Sledování všech zveřejněných duelů i samostatných vystoupení obou prezidentských kandidátů potvrdilo, že narcismus, vlastnost chápaná nejčastěji jako něco negativního, může být v aplikované politice komparativní výhodou, která možná postačí k získání nejvyšší státní funkce - funkce prezidentské. Když jsem pozoroval projevy obou kandidátů, bylo evidentní, že profesor Švejnar za profesorem Klausem pokulhává hned v několika sice zcela nepodstatných, ale pro úspěch v užité politice klíčových aspektech projevu. Výpovědi profesora Klause byly oproti projevům profesora Švejnara mnohem živější, přesvědčivější, charismatičtější a sexy. Čím to bylo? Jenom a jenom promítáním páně prezidentova narcismu do jeho předvolební kampaně, projevů, argumentace a vlastně i každého gesta. Zatímco profesor Švejnar vsadil na notečku slušného, ohleduplného, demokratického a na většinový souhlas vázaného projevování svých postojů i návrhů konkrétních řešení, Klaus vsadil na notu přesně opačnou - a vyhrál. Klausova argumentace byla velmi často subjektivistická, často podložená vnitřním přesvědčením pana prezidenta více než fakty a mnohdy docela arogantní. Všechny tyhle lidské projevy - arogance, podujatost, přesvědčení o výsostné a primární důležitosti vlastního názoru - jsou samozřejmě nejčistšími projevy narcismu. Přesto jimi (těmi projevy) či jím (tím narcismem) profesor Klaus jednoznačně zvítězil. Byl totiž díky té lidské a trochu komické sebestřednosti mnohem bližší elementární člověčině než vždy objektivizující Švejnar, slibující co nejširší konzultace co největšího množství expertů. Klausovo ego, jeho trochu přifouklé JÁ, prostě bylo mnohem a mnohem zábavnější a přitažlivější než Švejnarova solidnost za každou cenu.

z filosofického pohledu

Ročně se odborníci v Česku dozvědí zhruba o 600 případech sexuálního násilí na dětech (podle údajů MPSV ČR). Skutečný počet obětí je ovšem mnohem vyšší, odhalené případy představují jen špičku ledovce. V knize americké psycholožky Anny C. Salterové Predators (Predátoři), která je určena v první řadě rodičům a v níž formuluje rady, jak ochránit děti před pohlavním zneužíváním, mě zaujal pohled, který se liší od názoru převládajícího v českých rodinách. Mají-li rodiče své děti chránit před sexuálními predátory, jak Salterová nazývá osoby páchající sexuální násilí, mohou se inspirovat praxí ve zdravotnictví - personál přistupuje ke každému pacientovi s vědomím, že může být infikován virem HIV, a proto používá stejná preventivní opatření při zacházení s krví u všech bez rozdílu. Stejně tak můžeme předpokládat, že kdyby se sexuální predátor dostal do blízkosti našeho dítěte (většina sexuálních deliktů na dětech je spáchána někým, koho dítě zná), nebude to mít napsáno na čele. Musíme si připustit, že ta možnost tu je, a snažit se vyhnout vysoce rizikovým situacím. Sexuálními predátory mohou být členové širší rodiny i lidé pracující v povoláních, kde zacházejí s dětmi: učitelé, terapeuti, trenéři, kněží, policisté, soudní úředníci, vedoucí ve skautu, instruktoři na táboře, vedoucí zájmových kroužků, lékaři, psychologové… Buďte ostražití, pokud ten, kdo pracuje s vašimi dětmi, nemá jiné zájmy a věnuje se dětem i mimo pracovní dobu, nemá dospělého partnera či přátele a vyhledává příležitosti, jak být s dítětem sám. Zvláště pedofilové věnují veškerou energii výběru dětské oběti, a proto mají minimum jiných zájmů.

Karel Nešpor, psychiatr

Malý Kurd v utečeneckém táboře na turecko-irácké hranici křičí: „Ať můj táta otočí anténu doprava!“ „Můj táta, ať otočí trochu doleva!“ huláká na prostředníka jiný kluk. Řada mužů na kopci šíbuje anténami. Tragikomická scéna uvádí film plný bolesti, traumatu, slz, ale i soucitu, lásky a životní sí ly. To vše ve skupině kurdských dětí, často sirotků, vydělávajících si na živobytí sběrem nášlapných min. Silný obraz ze života dětí bez rukou, bez nohou, bez dětství a bez budoucnosti. Osou snímku je několik dětských příběhů. Třináctiletý kluk přezdívaný Satelit se stává nepsaným vůdcem místních dětí, organizuje party sbírající miny, kšeftuje s nimi, dopomůže místním ke koupi satelitu – a tudíž informací. Silný je příběh Agrin, děvčete, do něhož se Satelit zahledí. Agrin přišla do tábora z nedaleké vesnice, kde prožila kruté trauma. S bezrukým bratrem nemají rodiče a sami se starají o slepé batole. Agrin dítě z duše nesnáší, opakovaně bratra přemlouvá, aby je opustili, vždyť nejde o jejich sourozence, ba dokonce se možná jedná o potomka vrahů jejich rodičů. Agrin touží po lásce a pohlazení, místo toho se však od ní žádá péče, starostlivost a láska k cizímu dítěti. Máte představu, co může dívka v takové situaci udělat? Film představuje uvěřitelný obraz ze života válkou zbídačených lidí, snímek o situaci všemi utlačovaných Kurdů. Zajímavý však může být i na rovině vychovatelské. Čiší z něj totiž obdivuhodná sí la osobností dětí, jež jsou postaveny na roveň dospělým. Není od věci si uvědomit, že i ony jsou schopné a ochotné pracovat, dávat lásku, chovat se dospěle a zodpovědně. Děti ve filmu snášejí obdivuhodně mnoho a skutečnost, že musejí pracovat, je rozhodně netraumatizuje. Fyzicky je však pochopitelně traumatizují miny, které občas vybuchnou, a je-li míra psychických nároků silně překročena, konce bývají leckdy tragické. Sí la snímku spočívá též v tom, že vylíčené charaktery působí naprosto přirozeně. Hrdinové nejsou ani špatní, ani dobří, ale uvěřitelně reální. Vzhledem k drsným podmínkám, v nichž žijí, nepřekvapuje jejich tvrdost, ale spíše projevy lásky mezi dětmi: dojemná péče pubertálních hochů o nalezené batole, polibek mladšímu dítěti, starostlivost. Přirozenost je podtržena i hereckými výkony dětí, které jako by snad ani nehrály. Podobně ani Američané nejsou vylíčeni černobíle. Jsou jen jakousi mocnou silou v pozadí. V podtextu filmu stojí kurdské očekávání – kdy už je Američané konečně zachrání /obsadí? Poněkud navíc mi v jinak více než střízlivém a minimálně stylizovaném snímku přišla vícekrát potvrzená schopnost předvídání budoucnosti bezrukým chlapcem. Kombinace až dokumentární podoby s mystickým motivem posouvá film do žánrově těžko uchopitelné roviny. Navíc ani pozitivní předsudky hendikepovaným neprospívají. Jinak se však co do přístupu k hendikepovaným můžeme ze snímku inspirovat: v reáliích nekonečných diskusí o formě a způsobech integrace hendikepovaných dětí film fascinuje naprosto přirozeným přijímáním takových kamarádů: s pochopením a respektem, bez zbytečného litování. Naturalistický pohled pak vítaně odlehčují tragikomické scény: Satelit listuje skrze zakázané satelitní kanály, zatímco stařešinové vesnice odvracejí zrak. Konečně se objeví kanál BBC, kde George Bush hovoří o Iráku. „To je Bush, řídí celou planetu,“ vysvětluje Satelit starostovi. „A co říká? Přelož nám, co říká!“ Chvíle napětí, Satelit brejlí na televizi, až pronese: „Říká, že bude pršet! A už mě nezdržujte, jdu vydělávat peníze.“ Asi nepřekvapí, že ve vyprahlé krajině skutečně začalo pršet.

Mezi dvojčaty byl prokázán vyšší výskyt psychóz, alkoholismu, epilepsie a i poruch sexuální orientace. Najdeme mezi nimi i větší podíl leváků a lidí, kteří nejsou vyhraněnými praváky. Může to být důsledek výskytu buněk sourozence, jež se usadily v jejich mozku?