Online archiv

Zuzana Baudyšová:

stručně

Evoluce počítačových her je psychology poměrně málo reflektována a zkoumána. Možná je to škoda, protože moderní, interaktivní a pro hráče velice zajímavé médium se podílí na formování osobností dnešních dětí minimálně stejnou mírou jako u jejich rodičů televize.

V posledních letech převládají názory, že agrese ve společnosti přibývá. Osobně se k těmto názorům nepřikláním. Množství agrese ve společnosti se pravděpodobně příliš nemění, mění se jen její formy a projevy. Zajímavé prostředí pro zkoumání agresivity představuje sport. Je jedním z posledních míst v současné kultuře, kde lze sociálně akceptovaným a oceňovaným způsobem agresi přímo projevit. Na jedné straně je oceňován jako prostředek umožňující odvést hromadící se lidskou agresi bezpečným způsobem a ochraňující společnost před nekontrolovaným růstem násilí. Na straně druhé je však sport kritizován jako jedna z příčin zvyšující se agresivity jeho účastníků a příznivců a tedy i jako potencionální zdroj násilí. Při podrobném pohledu na podstatu, vývoj a směřování sportu nelze přehlédnout některé charakteristiky poukazující na přímé vztahy mezi sportem a lidskou agresivitou. Předem zdůrazňuji, že se jedná o pohled jednostranný, výrazně zaměřený na hledání a odkrývání pojítek a analogií mezi sportem a agresivitou, a tím pádem upozaďující pojítka a analogie jiné.

Co mám dělat, když mé dítě trpí diabetem?

Lidé mají potřebu kontaktu se zvířetem, která se uskutečňuje právě dotekem. Myslím, že jen málokdo by si držel psa nebo kočku, kdyby si je nemohl pohladit, dotknout se jich. Konrad Lorenz

Na ulici, v časopisech, v televizi, opakovaně jsme vyzýváni ke „konání dobra“. Řekla bych, že už můžeme pozorovat něco jako „únavu z charity“. Charitativní organizace působí především na city, když jsem však začala racionálně vysvětlovat, proč je třeba pomáhat, neuspěla jsem.

Kytička do klopy, svíčka nebo třeba červený nos, s jehož prodejem u nás před lety poprvé přišla Nadace Naše dítě, jako důkaz, že dárce pomohl dobré věci - proč ne? Hlavně aby byli vstřícní také dodavatelé a mediální partneři.

Charita je opřená o důvěryhodnost, podobně třeba jako banky. Takže heslo účel světí prostředky tu rozhodně neplatí.

Něco dostat, být oceněn, to by si přál každý, ne vždy si dokážeme připustit, zda si dar či ocenění zasloužíme. Ještě složitější to je v opačném případě, kdy se ocitáme v roli dárce rozhodujícího se, komu dát a proč vlastně.

I v Česku se postupně etablovaly neziskové organizace, nejrůznější nadace, občanská sdružení a dobročinné spolky. Po letech „dobrovolně povinné solidarity“ se vydáváme na cestu dobročinnosti a charity, i když je mnohdy poněkud klikatá a nepřehledná. Navíc na ní objevujeme modely a formy nové a šokující i v „charitativně zkušených“ zemích.

stručně