Online archiv

Vydání: 3/2011

Jak se z milenců stanou dobří manželé a rodiče

3/2011
Navzdory častým řečem o tom, že takzvaná tradiční rodinná konstelace – spolužití dvou osob opačného rodu a jejich potomka – je dnes více méně pasé, stále platí, že naprostá většina prvorozenců (kolem sedmdesáti až osmdesáti procent) se ocitne ve společné domácnosti s matkou a otcem, většinou sezdaných.

Překonala jsem nenávist

3/2011
Do poradny přichází mladá, pohledná žena, pečlivě upravená. Rozvedená, bezdětná. Sundává si z krku šátek a pomalu ho tvaruje do čtverce, nakonec ho odkládá vedle sebe. Ačkoli přišla kvůli problematickému vztahu s vlastním bratrem, brzy se ukáže, že je všechno jinak…

Stal jsem se odborníkem na emoce

Eva Jedelská, 3/2011
Rozhovor s režisérem Matejem Mináčem

Šikanovali ze závisti

3/2011
Vždyť je tak hodný, nikomu nic neudělal! Podobné myšlenky se nám honí v hlavě vždycky, když se setkáme s milým a sympatickým člověkem, kterého někdo šikanoval. Podle Iana Riverse z britské Brunel University se dítě může stát terčem šikany proto, že mu ostatní závidí rodičovskou přízeň a dobré rodinné vztahy nebo za to „může“ homosexualita oběti. Šikana může vznikat i ve školách, kde se věnuje zvláštní pozornost sportu. „Pokud se ve škole dělá ze sportu to hlavní, mohou se děti, které v něm nejsou tak dobré, stát obětí šikany. Studie sledovala 666 studentů ve věku 12–16 let ze 14 škol, kteří v poslední době šikanovali ostatní. Jako kontrolní skupinu vědci použili 478 studentů, kteří se do šikanování nezapojovali. Studenti vyplňovali dotazníky, které se týkaly násilného chování. Dotazník obsahoval otázky, proč šikanovali druhé, a nabízel řadu možných motivací. Zjistilo se, že násilníci častěji než studenti, kteří se nechovají násilně, žijí jen s jedním rodičem, případně jsou svěřeni pěstounům nebo se o ně starají vzdálení příbuzní. Vědci také zjistili, že se násilníkům doma nevěnují tolik jako studentům z kontrolní skupiny. Studenti z první skupiny také byli více ohroženi alkoholismem. Studie uvádí, že 59 % z této skupiny někdo nabídl v poslední době alkohol. Studenti z druhé skupiny se s takovou nabídkou setkali pouze v 28,5 %. Podle psychologů jsou také studenti se sklony k násilnému chování náchylní k psychickým problémům, jako je deprese nebo úzkost. Podle Riverse studenti, kteří žijí v nepříznivých podmínkách, vnímají svou situaci a reagují na ni násilným chováním vůči svým spokojenějším vrstevníkům. A školy, které staví svoji image na sportu, by podle něj měly svoji strategii přehodnotit, aby děti, kterým se ve sportu nevede, nebyly terčem šikany.

/ Anketa /

3/2011
Mělo by se slavit MDŽ?

Ženám s depresí hrozí osteoporóza

3/2011
Existuje souvislost mezi depresí a ztrátou kostní hmoty, nejohroženější skupinou jsou přitom mladé ženy, zjistil tým lékařů z Hebrejské univerzity v Jeruzalémě vedený profesory Razem Yirmiyou a Itai Babem. Přestože odborníci na souvislost osteoporózy s depresí upozorňovali již dříve, stále nebylo množství studijních vzorků tak velké, aby Světová zdravotnická federace uznala depresi jako jeden z rizikových faktorů osteoporózy. Jmenovaní izraelští vědci provedli metaanalýzu, o jejichž výsledcích informovali loni v časopise Biological Psychiatry. Tým z Hebrejské univerzity pracoval s údaji z 23 výzkumů v 8 zemích a porovnával hustotu kostí u 2 327 osob s depresí oproti vzorku 21 141 osob, které depresí netrpěly. Výsledky prokázaly, že depresivní jedinci mají vždy významně nižší hustotu kostí a že deprese je spojená s výrazně zvýšenou činností buněk, které odbourávají kostní hmotu (osteoklasty). Devastující vliv deprese na kvalitu kostí je přitom větší u žen než u mužů, k největším úbytků kostní hmoty dochází u mladých žen před koncem menstruačního cyklu – toto spojení je zvlášť intenzivní u žen s diagnostikovanou klinickou depresí. „Tyto pacientky by proto měly být pravidelně kontrolovány kvůli progresi úbytku kostní hmoty, což by umožnilo včas zahájit antiosteoporotické profylaktické a léčebné procedury,“ uvádějí izraelští odborníci.

Dotýkáme-li se drsných a tvrdých věcí, představíme si muže

3/2011

Díky za sloupky Maxe Kašparů

3/2011
To si takhle jedu jednou ve vlakovém kupé, když přede mnou leží zapomenutý čísi časopis. A hleďme, časopis na téma, které mne zajímá – „Psychologie dnes“. Tak jsem neodolala a dovolila jsem si ono číslo zmíněného časopisu odcizit (ačkoli, tady bychom mohli polemizovat – dá se odcizit zapomenutá věc? A co když ji zájemce ponechal ve vlakovém kupé naschvál, aby se mohli pokochat další…). Ale k věci: první, co jsem nalistovala, byl sloupek Maxe Kašparů. Četla jsem ho jednou, dvakrát, třikrát… a nevěřícně jsem kroutila hlavou. Opravdu je tu sloupek někoho, kdo mi mluví z duše, tolik otevřeně a zároveň citlivě vyjadřuje problematiku dnešní věci a ještě to lidi čtou? Děkuji za váš únorový sloupek o plynové lampě, pane Kašparů, a děkuji za to, že mě umíte rozesmát, rozčílit, něco nostalgicky připomenout a… těch emocí je prostě spousta!

/ Sloupek MAXE KAŠPARŮ /

3/2011
Obrat k lepšímu

Dáte si čipovat děti? (Pd 2/2011)

3/2011
Myslím, že vlastně nejde o nic převratně nového. Sociologové tomuto rysu naší společnosti, kdy můžete mít (nejen) své děti pod kontrolou, i když nejsou zrovna ve vašem fyzickém dosahu, říkají bezpečná autonomie. Dítě je tak v podstatě neustále pod dohledem, ale zároveň může trávit čas se svými vrstevníky. Rozdíl mezi současným využitím mobilních telefonů a „čipováním“ (zařízení bude pravděpodobně také v mobilním telefonu nebo obdobném zařízení, protože krabičku, která „něco umí“ bude dítě nosit ochotně stále při sobě) je pak jen v automatizaci. Předpokládám, že se za nějaký relativně krátký čas nad sledováním dětí ani nepozastavíme, stejně jako se nepozastavujeme nad tím, že skoro každá činnost, kterou děti dělají, se zpravidla děje pod dozorem dospělého. Možná naopak, rodič může dostat nálepku nezodpovědného, protože dostatečně o své dítě nepečuje. Samozřejmě jde především o to, jak s možností mít děti pod neustálou kontrolou naložíme. Takže ano, chci mít možnost případně své děti sledovat. Ale zejména proto, abych věděl, kam přesně pro ně mám dojet, když se budou večer vracet domů.

Patříte mezi singles? Podpořte výzkum o nich!

3/2011

Fakta a mýty o prožitcích blízkosti smrti (PD 2/2011)

3/2011
Jako katolického kněze studujícího dálkově psychologii mne velmi oslovil článek Martina Krači Fakta a mýty o prožitcích blízkosti smrti v únorové Psychologii dnes. V článku je zvýrazněna myšlenka, která na první pohled působí překvapivě: „Ve svém prožitku může být naopak překvapen ateista při setkání s andělskými bytostmi a Bohem… Proč ovšem jiní, v jejichž životě hraje víra důležitou roli, tento zážitek neměli?“ Na základě své kněžské praxe si dovedu představit věřícího, který je lidsky nezralý a víra je mu spíše náplastí jeho komplexů. Takový člověk by skutečně – ke svému překvapení – v rámci NDE (near-death experience) žádný zážitek setkání s Nadpřirozenem mít nemusel. U něj se totiž o víru v pravém slova smyslu nejedná. Víra, má-li být skutečná, musí být plně integrovaná člověkem, a to dá hodně práce. Taková víra pak jde ruku v ruce s lidskou zralostí a může osobnost dotyčného člověka rozvíjet. Ateista (nebo lépe řečeno agnostik), který ve svém životě vyznává i jiné než jen materiální hodnoty, se může svými postoji „dotýkat“ Nadpřirozena, aniž o tom ví, a v případném okamžiku NDE může být příjemně překvapen. Ostatně – jsem přesvědčen, že až staneme na oné „druhé straně“, zažijeme toho překvapení daleko víc…