Online archiv

PODOTEKY STANISLAVA KOMÁRKA

Bylo mi patnáct let. Chystala jsem se vstoupit do života středoškolačky rovnýma nohama, ale trošku se mi podlomily. Byla jsem v prváku a jako blesk z čistého nebe mne zasáhla epilepsie.

Nejsem škarohlíd. Prostě mám zkušenost Říma, který se po zhroucení říše změnil z metropole o skoro milionu obyvatel na městys o méně než 50 tisíci lidí. Viděl jsem Athény, které nikdy nebyly velké, v roce 1810 měly jen pět tisíc obyvatel, a dnes jich mají pět milionů. Města středních klimatických šířek, která mají méně než milion obyvatel, jsou obklopena pásem lesů či polí a kde prší skoro každý měsíc, mne naplňují klidem. Vnímám je jako kapku vody, kterou zevnitř nafukujeme a výsledný útvar má sice svůj vymezený čas, ale bublina má široké stěny a nepraská. Naproti tomu velká města v pobřežních nížinách či polopouštích jsou nafouklá na samotnou únosnost svých tenkých elastických stěn, protáčí se vzduchem a vrhají kolem sebe zajímavé barevné odlesky. Žijí intenzivně na pokraji možné smrti. Nade vše mám rád Káhiru, která se přelila přes ornou půdu nilského údolí a dosáhla dvaceti milionů obyvatel. Možná jich je o dva miliony víc nebo méně, nikdo to neví.

Dochvilnost je vlastností králů, praví jedna známá moudrost. Ale říkejte to těm, kdo chodí chronicky pozdě. Ať dělají co dělají, vždycky se to nějak zkomplikuje - a zase se musí někomu omlouvat za pozdní příchod. A prý jsou v tom dokonce skoro nevinně!

Aktivní sportovní fanoušci mnohdy dostávají od „nefandící“ populace nálepku výtržníků, rváčů, zkrátka těch, kterým jde v první řadě o vyvolání konfl iktu, o agresivní projevy a stadion je prostě jen prostředím, které jim takové chování maximálně umožňuje. Profesor Pavel Slepička, který se na Fakultě tělesné výchovy a sportu UK zabývá psychologií sportu, uvádí ve své publikaci Sportovní diváctví první zdokumentované případy diváckého násilí už při hrách v Byzantské říši, kdy mezi lety 491 až 523 byla císařská garda několikrát povolána k potlačení výtržností diváků, kteří dokonce čtyřikrát zapálili Konstantinopolský hipodrom při závodech vozatajů. Odborníci na psychologická a sociologická témata sportovního fandovství (např. A. Sekot, J. Smolík) rozdělují fanoušky do tří kategorií, které se částečně liší motivací (tedy silou svého „zápalu“), projevy i potenciálně rizikovým chováním. Sportovní diváci - těch je nejvíc a jsou nejméně náchylní k vyznávání skupinových charakteristik fandovství. Příslušníci této velmi heterogenní skupiny jsou v hledišti takříkajíc „sami za sebe“ a jsou schopni objektivně posoudit sportovní výkony. V této skupině se prakticky nevyskytují nacionalistické či rasistické projevy ani násilné chování. Sportovní fanoušci - poměrně homogenní skupina, pro niž je důležité zaměření především na jeden určitý sport a příslušnost ke klubu je atraktivní hodnotou. Utkání vnímají subjektivně v rámci vzorce „my“ a „oni“. Pro tuto skupinu jsou typické nacionální projevy (včetně silného lokálního patriotismu), naopak nízká je úroveň rasismu a násilného chování. V této skupině se kolem klubů formuje „skalní jádro“ fanoušků, v jejichž řadách vznikají skandovaná hesla, k jejichž fandění patří transparenty i problematická pyrotechnika. Přesto pro ně nejsou typické projevy násilí, ničení a agresivní útoky. Jsou těsně spjati s činností klubu a dodržují klubové rituály. Hooligans - skupina nejméně početná, ovšem spolehlivě nejproblematičtější a typická výrazně subjektivním vnímáním dění na hřišti. Vyznačuje se vysokou mírou homogenity, stability, autonomie, ale i násilnického chování, vandalismu, rasismu a xenofobie. Hlavním cílem této skupiny je vyvolat konfl ikt s podobnou odnoží fanoušků druhého týmu. Přestože s oblibou nosí klubové barvy (vlajky, šály, šátky, znaky), klubový život je nezajímá. Není tajemstvím, že nejagresivnější fanoušky najdeme i v Česku mezi přívrženci fotbalových klubů. Fotbaloví fandové sami přiznávají, že se občas necítí na stadionu bezpečně, zjistil ve svém výzkumu k bakalářské práci i student Petr Píža. Hokejoví fandové naopak uvedli, že nemají větší obavy o svoji bezpečnost a že na tribunách dochází jen k menším, zpravidla slovním konfliktům. Naprosto bez obav jsou v tuzemsku fandové basketbalu.

Lidé, kteří se dlouhodobě připravují na mezinárodní sportovní soutěž, mnohdy čelí enormním nárokům na striktní dodržování určitého způsobu životního stylu, adekvátní výběr výkon podporujícího jídelníčku, pravidelný trénink a v neposlední řadě si musí vybudovat vnitřní psychickou odolnost a stabilitu. Právě na posledně jmenovaném aspektu se značnou měrou podílí i sami fanoušci a jejich projevy v aréně. V psychice sportovce nehraje roli pouze jeho „silná vůle“ nebo schopnost „hodit věci za hlavu“. Zkušený psycholog zde jistě může přiložit ruku k dílu, ale jaká bude sportovcova reakce na skandování fanoušků, záleží z velké části na konkrétním způsobu chování přítomného davu. Sám často vzpomínám na zlomové momenty několika mých fotbalových zápasů, na nichž se podíleli právě fanoušci. Hrával jsem závodně fotbal na pozici záložníka, což není vůbec lehká úloha, protože si musíte být jist v roli útočníka i obránce. Několikrát se mi podařilo vstřelit za stavu 0:0 gól jen pár minut před koncem zápasu a na stadionu se děly opravdové divy. Nesmírně silné skandování fanoušků několikrát způsobilo, že jsem vstřelil ještě další branku. Občas se však mince obrátila a zejména na domácím hřišti se nejednou stalo, že jsme za nerozhodného stavu inkasovali 5 minut před koncem, a protože dav začal bučet a skandovat ironické pokřiky, skončil zápas nakonec hůře než pouze rozdílem jediné branky. Takto neuvěřitelný vliv fanoušků dokáže vysvětlit psychologická teorie formulovaná Robertem Zájoncem. Teorie sociální facilitace je obecně platná pro všechny sportovní oblasti. Jejím jádrem je skutečnost, že samotná přítomnost fanoušků bude vždy, ať chceme, nebo ne, ovlivňovat výkon hráčů na hřišti. Kladně působí, pokud oplýváme jistotou, že jsme v dané sportovní disciplíně vynikající. V pomyslné rovnici kvality našeho výkonu je navíc nezbytné přející a výkon podporující naladění našich fanoušků. K naplnění prvního faktoru vede jediná věc - tvrdý a poctivý trénink. K naplnění druhého výborné sportovní výsledky, které obecně zvyšují motivaci a přízeň fanoušků pro naše příští zápasy.

Sonda do psychologie sportovních fanoušků

Alkohol představuje jednu z mála legálních drog a zároveň drogu široce tolerovanou a hojně užívanou napříč celou populací. Jeho následky na fyzické i psychické zdraví se často zlehčují a přehlížejí. To platí i pro oblast sexuality.

Pocity očekávání provázející setkání s něčím novým či neobvyklým kombinují údiv jako „čistou“ emoci se zkušeností, díky níž správně, ale občas i nesprávně vyhodnotíme, co nás asi čeká a pokoušíme se na to připravit - v optimálním případě s nadějí, že to úspěšně zvládneme.

Přátelství je často záležitostí intuice: dokud funguje, neřešíme ho. A pak se divíme, když nás přítel zradil nebo když náš přátelský vztah vyšumí. Dokonce jsme překvapeni informací o tom, že taková čistě soukromá a samozřejmá záležitost jako přátelství by se měla řídit nějakými zásadami…

Rokem 2013 mají zaniknout kojenecké ústavy, o děti by se měli začít starat dočasní pěstouni - placení profesionálové. O chystaných změnách a jejich úskalích hovoříme s odbornicí na náhradní rodinnou péči, ředitelkou institutu NATAMA Petrou Vrtbovskou.