Online archiv

Ve vzteku a radosti jíme mnohem více než při strachu a smutku. Při hněvu jíme rychle a bezmyšlenkovitě, zatímco při pozitivních emocích si vybíráme spíše potravu, jež potěší naše smysly. Množství snědeného jídla mimoděk „slaďujeme“ s ostatními stolovníky a leccos o nás napoví i naše jídelní rituály.

Seriál o typických povahových rysech a o tom, jak s dotyčnými vyjít 7. díl

Přestože se v současnosti klade silný důraz na individualismus a osobitost, v partnerském soužití se zřejmě vyplatí dívat se na svět tandemovým pohledem. Páry, které se vnímají v první řadě jako „my“, jsou totiž spolu spokojenější, cítí se více šťastni a snáze řeší společné konflikty než ti, kteří se vnímají odděleně jako „ty“ a „já“. Platí to u mladých lidí, stejně jako u manželů, kteří spolu prožili více než dvě nebo tři dekády života, potvrzuje studie z University of California v Berkeley.

Málo diskutované téma asistované reprodukce „Ráda pomohu páru, který nemůže mít své vlastní děťátko. Jsem zdravá svobodná matka jednoho dítěte, těhotenství bez problémů...“

Renata Landgráfová je přední česká egyptoložka a lingvistka. Překládala Knihu mrtvých, staroegyptské životopisné texty i milostnou poezii, která vyšla česky pod názvem Písně Zlaté bohyně. Jako jedna z mála egyptologů na světě se věnuje také démotickému písmu (psané formě „lidové staroegyptštiny“).

Dovedete si představit, že strávíte dovolenou zcela mimo dosah mobilních sítí a internetu?

12 % Čechů by ukončilo přátelství s člověkem, který psychicky onemocní, tvrdí studie Národního ústavu duševního zdraví. Pracovat s duševně nemocným by nevadilo jen 20 % Čechů, zatímco v Británii, kde vznikly programy proti stigmatizaci duševních chorob už v polovině minulého století, je to 60 %.

SLOUPEK

V minulém čísle mě zaujal článek Evy Jedelské Móda není jen pro Barbíny. Autorka v něm naříká nad rozvolněností českých společenských norem, co se týče oblékání. Svoboda prý přináší chaos a to, co je u nás někdy vidět na společenských akcích, působí podle citované stylistky a koučky jako „směs bezradnosti a lenosti“. Článek je zajímavý a pěkně napsaný. Přesto ve mně vyvolal spíše negativní emoce. První důvod je osobní. Stylové oblečení sladěné s doplňky prostě není ve výši mých priorit vysoko, a co je zrovna v módě, je mi vážně úplně jedno. Prý je u nás módní peklo, když se lidé musí dívat na takové, jako jsem já. Každý si ale představuje peklo trochu jinak a já bych se asi cítila hůř ve společnosti, jež by mě pohrdlivými pohledy odsoudila pokaždé, kdy mi zabahněné dítě skočí do náruče, a já se neběžím hned převléknout. Cca dvě hodiny denně strávím péčí o oblečení naší rodiny (sebe, muže a tří malých dětí). A to nežehlím. Stačí praní, věšení, skládání a ukládáni, přemýšlení o tom, co kdo má čistého a co bude kdy potřebovat, vyspravování. A na začátku každé sezóny téměř kompletní výměna šatníku dětí, protože z toho loňského už vyrostly… Kdybych měla ještě zajistit, abychom byli všichni sladění, asi bych nedělala nic jiného. Druhý pramen mých negativních emocí je obecnější. Volání po vyšší kultuře odívání, adorace módy a firemních dress code mi přijde trochu nebezpečné. Zejména shodnemeli se na tom, že upravený, sladěný a módně oděný pracovník je lepší než jeho halabala oblečený kolega prostě proto, že je na něj příjemnější pohled. Patrně vždy to bylo tak, že atraktivní, dobře odění lidé měli například v získávání zaměstnání přednost před stejně kvalifi kovanými, leč hůře vypadajícími. To, oč se hraje, je míra tohoto upřednostnění. A články jako ten z minulého čísla stávající diskriminaci chudších a neatraktivních zvyšují. I mně přijdou úsměvné kalhoty s rozkrokem u kolen či vykukující spodní prádlo. Avšak neuráží mě, beru je za projev svobody, za niž jsem vděčná. Ať si nosí každý, co chce, co je jemu příjemné a co se mu líbí.