Online archiv

Třeba máte se svým partnerem podobný vkus a víte o tom. Anebo žijete v bláhové nevědomosti, protože oba jste příliš jemní a ohleduplní, než abyste svému milému / své milé upřímně řekli, co si od první schůzky myslíte: „Tvůj vkus mi nesedí.“ Vyplňte test každý zvlášť a pak se společně na odpovědi podívejte.

Moderní člověk chápe pověru často jako víru v kauzální souvislosti (svým chováním něco přivolávám, nebo něčemu předcházím), pro něž není vědecký důkaz, nebo se zdají v rozporu se „zdravým rozumem“. Nazvěme ji definicí modernistickou. Jen s ní bychom ale brzy narazili. Ukážeme si proč. Pro lékaře první poloviny 19. století byl naprosto nepochopitelný požadavek jejich kolegy Semmelweise, aby si před lékařskými výkony umývali ruce, protože na nich přenášejí neviditelné původce nemocí. Smáli se mu jako pověrčivému bláznu - a byli vlastně v právu. Z jejich pohledu se jednalo o pověru, protože nikdo nedokázal opak, vědecké prostředky té doby toho nebyly schopné. Přesto tato Semmelweisova pověra zachránila jeho pacientkám život (zejména rodičkám, které umíraly na tzv. horečku omladnic, kterou, jak se prokázalo mnohem později, způsobovala infekce často přenesená právě rukama vyšetřujícího lékaře či porodníka). Kdybychom si však mysleli, že veškeré kauzality, kterým běžně věříme, jsou vědecky prokázány, pak bychom se míjeli s realitou. O naprosté většině jevů našeho světa (a o to více světa sociálního a psychologického) nám věda nedokáže říci skoro nic. Vlivy, které nás zajímají, často vzdorují vědecké metodologii, výzkumným možnostem nebo etickým principům. Naše životy se řídí zkušenostmi, systémem víry, postoji, preferencemi a hodnotami, které je nesmyslné (a nemožné) vědecky dokazovat. Například rozhodnutí „Abych byl spokojený, musím žít podle konzervativních zásad jako mí rodiče“ nebo postoj „Abych byl šťastný, musím si najít jednoho partnera a žít s ním pak celý životů“ nejsou vědecky dokazatelné, ani všeobecně platné pravdy. Přesto se nejedná o pověry. Mnozí odborníci pověru definují jako takový systém víry, který je nepatřičný v daném kulturním kontextu. Nazvěme ji definicí kulturní. Jenže v postmoderní době míšení kultur, privatizace spirituality a demokratizace odpovědí na zásadní světonázorové otázky každý věříme něčemu jinému. Šintoistický japonský turista, katolická Jihoevropanka a afroamerický hiphopový milionář se dnes klidně potkají ve stejném hotelu a zítra mohou jejich děti chodit spolu do školy. Definovat proto pověru pouze kulturně, tedy že kultura určuje, co je víra a co už je pověra, přestává být funkční. Pověra totiž velmi často znamená jen to, v co věří „ti druzí“. Proto nabízím třetí definici pověry, řekněme psychologickou. Pověru můžeme chápat jako snahu vyhnout se nepřízni osudu nebo nastolit jeho pozitivní běh tím, že něco vykonám, nebo nevykonám, i když nejsem o „reálné kauzalitě“ příliš přesvědčen. Patří sem všechny ty případy „co kdyby“ - například pokud se ateista křižuje jen proto, aby odvrátil neštěstí, aniž by chápal skutečný smysl tohoto úkonu. Anebo růžence a podobizny sv. Kryštofa, které mají řidiči na zrcátku - pomoci „patrona řidičů“ příliš nevěří, ale co kdyby… Ateisté často vnímají jako pověru i úkony spojené s náboženskou vírou. Ale například liturgické jednání nemůže splňovat ani první, modernistickou definici pověry, protože z teologického pohledu nemá za úkol naklonit nám osud nebo něco vyvolat či něčemu zabránit. Samozřejmě, pokud by méně vzdělaný věřící věřil, že právě toto gesto něčemu zabraňuje nebo něco přivolává, pak by to v jeho případě byla pověra v onom druhém, kulturním významu, tedy „víra v něco mimo oficiální víru nebo dokonce proti ní“ (protože podobná pověra je v křesťanském kontextu přímo zapovězena). Většina bojovných ateistů si bohužel kvůli absenci filozofického vzdělání neuvědomuje, že jejich víra v to, že jediné správné poznání je vědecky pozitivistické, je pouze další formou víry, v podstatě stejnou jako víra esoterika či domorodce. I pokud věří tomu, že vnímat svět pohledem osobní víry je špatné, také je to už víra. Víra je z pohledu filozofické antropologie daň za svobodu člověka. Můžeme vše, proto si musíme vybrat; a jediný způsob, jak si vybrat, je právě víra. Je to kruh, který nelze přetnout. Jistě, náboženství či magické úkony z pohledu bojových ateistů nedělají „nic, než“ redukují úzkost ze světa, ale jejich vlastní víra ve vědecká fakta jim redukuje úzkost ze světa úplně stejně.

Děláte někdy „tfuj tfuj“ pro štěstí? Vykročíte vstříc významné události pravou nohou? Nebo si říkáte, že v dnešním světě takové směšné berličky nepotřebujeme? Nemylte se, i víra v sílu vědy může fungovat jako pověra…

9. díl - seriál o tom, co všechno potřebujeme umět, abychom dokázali být v partnerství šťastní.

První lék na nedostatečnou sexuální touhu žen je na světě. V srpnu ho schválil americký Úřad pro kontrolu potravin a léčiv. Napotřetí. V Evropě, kde byla látka flibanserin před pěti lety objevena, neprošel. Aspoň prozatím.

Eva Le Peurec patří k nejúspěšnějším českým architektům a architektkám, kteří se prosadili ve světové konkurenci. Podle jejího návrhu vyrůstá u Šanghaje město pro milion lidí. Je zároveň jediným Čechem, jehož mrakodrapy se v zahraničí skutečně stavějí. Bydlela už ve čtyřech světadílech, jejím současným domovem je Nová Kaledonie, kde žije s francouzským manželem a synem.

/ Anketa /