Online archiv

Režisérka Markéra Ekrtová připravuje televizní jazykový kurz s desetilětými dětmi Watch Cecilia! a také má doma tři dcery. Jaký je její pohled na školství a dnešní generaci?

Běžte s dětmi na web

Písničky jsou důležitým prvkem v hodinách cizího jazyka. Zařazujte je nejen proto, že ulehčí osvojení některých slov a frází, ale i pro vytvoření pozitivního vztahu k nové řeči. Jak je ve výuce používat?

Začínáme novou rubriku, ve které se vždy podíváme na zoubek některé školní jídelně. V době, kdy obezita patří mezi největší světové problémy, je školní stravování nesmírně důležité. Jídlo musí být nutričně vyvážené a děti by se měly učit návyky zdravé výživy. Uvidíme, jak jídelny obstojí pod kritickým okem naší sympatické gastroexpertky Růženy Milatové.

O dětech často říkáme, jestli jsou nadané výtvarně nebo hudebně, a zmiňujeme, zda jsou kreativní. Ukazuje se, že v těchto oblastech se více než o nadání může jednat o dovednosti, které je možné rozvíjet. Samotná kreativita vyžaduje otevření mysli a především bezpečné prostředí.

Jednou jsme si šly se spolužačkou sednout do kavárny a potkaly tam její maminku ještě s jedním klukem. Přisedly jsme si k nim a už od prvního pohledu mi bylo jasné, že ten mladík (mohlo mu být asi dvacet, jako mně) trpí nějakou silnou poruchou motoriky. Jak jsem si později uvědomila, byla to pro mě zkouška, jestli se umím chovat k postiženým.

Co si myslí ředitelé škol o novince ministra Dobeše smlouvě mezi rodinou a školou? Pomůže to obnovit prestiž učitelů před žáky?

Všichni mluví o „vzdělanostní společnosti“. Musíme se ale dohodnout na tom, co si pod tím vlastně máme představovat. Letošní cena VIZE 97 poputuje rakouskému filozofovi Konrádu P. Liessmannovi, který se svou knihou Teorie nevzdělanosti do našich představ o vzdělání nelítostně trefuje.

5. října oslavilo nakladatelství Portál, které vydává také časopis Rodina a škola, dvacet let svého působení na knižním trhu. Z malé firmy se v průběhu let stal nakladatelský dům patřící mezi dvacítku největších v Česku. Pojďme se společně ohlédnout za uplynulými roky.

„Hlavně, ať děti nevysedávají u počítače,“ říkají mnozí rodiče považujíce čas strávený u počítačových her za promarněný. Nové studie ovšem ukazují, že hraním PC her se děti učí mnoho věcí a rozvíjejí si dovednosti, které bychom nepředpokládali: například ochotu pomoci. Tedy alespoň některými z nich.

Na dotaz odpovídá Mgr. Jan Vodák, Ph. D., partnerský poradce

„Tak copak nás to čeká?“ S poněkud smíšenými pocity usedaly kolegyně jedno odpoledne ve školní třídě. Unavené po celodenním pracovním shonu se viděly spíš v jiné situaci. „Udělejte si pohodlí, uvařte si kávu…“ zazněla povzbudivá slova od našeho lektora. Po několika úvodních slovech se začala přece jen atmosféra uvolňovat. Naprosto jednoduše a spontánně jsme se rozpovídaly o svých potížích a problémech - především ve škole. Co děti, jak občas vydržet tlak od rodičů a najednou začaly z ničeho nic vyplouvat ven zdánlivě „malicherné“ věci, ale takové, které nás dokážou náležitě potrápit -když je v sobě dostatečně dlouho dusíme. V tu chvíli měl každý co říci. Snažila jsem se uvědomit si, „co tam vlastně náš lektor dělá?“ Působil totiž (řečeno slovy chemikáře) jako katalyzátor - „látka, vstupující do chemické reakce, kterou urychluje, a přitom z ní vystupuje nezměněná“ (viz Wikipedie). Nechal nás naprosto volně „vypovídat“, pouze občas zazněla otázka: jak, proč, co byste dělaly, jak byste reagovaly?… Vlastně jsem si uvědomila, že na většinu otázek si odpovídáme samy. On nás jen pomalu směřoval k tomu, jak nejlépe vyřešit mnohé situace po našem. Ve spoustě odpovědí totiž zaznělo - já mám takovou zkušenost, já to dělám tak, mně se osvědčilo tohle. Učitelky si fakticky předávaly své konkrétní zkušenosti, vymýšlely nová řešení. Vlastně jsme tak říkajíc vařily ze svého, bez konkrétních rad lektora. Původně jsme si myslely, že plánované dvě hodiny ani nepřežijeme. Ale na konci jsme zjistily, že si povídáme mnohem déle. A co víc - všechny jsme se shodly na tom, jaké to bylo skvělé, uvolňující, pro mnohé překvapující. Přestože jsou mezi námi kantorky s třicetiletou praxí - co některé připadá „normální“, jiná nikdy nevyzkoušela. Bylo to zkrátka skvělé předávání zkušeností, při kterém jsme si našly i tak trochu bližší cestičku jedna k druhé. Já osobně jsem již věděla, do čeho jdu. Byla mi před touto kolektivní supervizí (kde jsme se setkaly i s učitelkami z našeho odloučeného pracoviště - jsme malotřídní základní a dvě mateřské školy) nabídnuta osobní supervize. Také jsem do ní šla s rozpačitými pocity, ale s mou lektorkou jsem si báječně popovídala. Je jasné, že ředitelka má občas problém, který nechce ventilovat doma a na pracovišti se řešit nedá. Když se zmíníte přítelkyni, vzniká problém, že se některá z informací (byť nechtěně) dostane ven. Zkrátka člověk „zvenčí“, neznalý situace, a navíc profesionál, zajistí diskrétnost, a občas se zeptá na něco, co mne by osobně ani nenapadlo. A přitom jsem dost rychle došla k odpovědi, jak svůj problém řešit. Já sama jsem si spoustu otázek zřejmě ani nechtěla položit. Zkrátka zapůsobil zmiňovaný „katalyzátor“. Žádné konkrétní rady, jen otázky, na které jsem si vlastně sama odpověděla. Supervize je zkrátka specifický proces, který bych doporučila každému. Ať již individuální, či kolektivní formou. Je v každém z nás ukrytá spousta nedořešených věcí, které se snažíme kamsi dovnitř zatlačit, ale aniž bychom si uvědomovali, škodí nám. Věřte, je dobré své myšlenky čas od času „provětrat“!