Online archiv

MARTIN ZBROŽEK

V listopadu 2006 jsem měla možnost absolvovat zajímavý kurz - projekt COPE vedený dvěma skvělými lektory Mgr. Marií Zajícovou a Mgr. Petrem Sojákem. Když jsem na kurz šla první den, neměla jsem žádné tušení, jaký bude program, s jakými lidmi se potkám a s jakými se seznámím novými aktivitami, které budu moci jako učitel v praxi použít. Kurz trval čtyři dny a zanechal ve mně plno otázek, ale také mi poskytl nový pohled na práci se svými studenty.

Impulzem pro vznik tohoto projektu bylo nalezení nové výzvy podporovaného FMEHP Norska, z čehož rychle vyplynula možnost zorganizovat tento výměnný pobyt. Kdo by měl zájem, víc informací se dozví na www.mfcr. cz. Náplní a cílem projektů je poznání a srovnání historie Česka a Norska, národních tradic a současnosti obou zemí. Akci sponzoruje z 90 % FMEHP Norska a z 10 % Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy ČR. Z norské strany se výměny zúčastnily školy z Narviku a z české strany to byly tři školy - SŠO a OP Frýdek-Místek, SOŠ a SOU Strážnice a SUPŠ Jihlava - Helenín. Přípravy projektu a výměnného pobytu se přímo zúčastnilo šest studentek a šest pedagogů, kteří společně reprezentovali své školy v Norsku. Ale velký podíl na všech přípravách má mnoho dalších studentů a učitelů, kteří pomáhali např. s kreslením návrhů, počítačovým zpracováním prezentace, výrobou dárků, překladem textů do angličtiny apod. Pro hosty z norské školy, kteří přijedou nyní na oplátku k nám, připravujeme další seznámení s českými tradicemi obecně a tradicemi krajů účastnických středních škol, návštěvu těchto škol, exkurze do Prahy, prohlídky muzeí, různé workshopy aj.

Jak vidí problematiku nadaných dětí učitel z praxe? Jak zaměstnat žáka, který je se vším hotov daleko dříve než ostatní? „J á už to mám, co mám dělat?“ Tuto otázku slyšíme ve třídě skoro každý den. Situace vzniká prostě proto, že ve třídě většinou nemáme stejně rychlé, bystré, nadané a chápavé děti. Určitá mez „vykřikování“ je docela normální, obzvlášť tehdy, pokud jsou děti živé a komunikativní. Ale jinak (jak jsem je ve svých prvních učebních pokusech přesvědčila) je o hodně výhodnější naučit děti dávat o sobě vědět potichu. Pokud se někomu zajídá tradiční hlášení, zkuste třeba „hlásící kartičky“ - pokud je žák hotov, zvedne kartičku a odliší se tím třeba od někoho, kdo si neví rady a chce poradit (funguje většinou i na druhém stupni). Zpočátku jsem „rychlejší“ děti odbývala oblíbenou větou: „Tak chvilku počkej, než budou ostatní hotovi.“ Brzy jsem však přišla na to, že tato reakce je pro mě poněkud kontraproduktivní - dítě kupodivu nepočkalo, ba naopak, většinou začalo rušit… Vyplatí se proto mít po ruce neustále sadu zajímavých úkolů nebo prostě jen dalších cvičení. Zkušení učitelé namítnou, že to přece není žádný převratný vynález, ale kdo vám to před vstupem do třídy poradí? MOTIVACE ÚKOLY NAVÍC Všimla jsem si brzy, že se tímto způsobem projevují ve třídách stále ty samé děti a zvláště jednomu chlapci byly i mé úkoly navíc pořád málo. Tedy - byly pro něj lehké, měl všechno během minuty hotové, téměř vždycky bez chyby a pak se většinou dožadoval dalších úkolů. Bavily ho hlavně ty, ve kterých se zapojovala logika, něco musel takzvaně rozlousknout. Začala jsem speciálně pro něj na češtinu nosit nejrůznější jazykové rébusy a oříšky. Sám si říkal o další a další úkoly, někdy přišel i po hodině, jestli nemám nějaké úkoly na doma. Začala jsem si ho více všímat. Věděla jsem o něm, že je dobrý na matematiku a že rád hraje deskové logické hry. Tak říkajíc mu to „pálilo“. V hodině ale vydržel v relativním klidu jen tehdy, když měl co dělat, ani o vteřinu déle. Proto ho bavila gramatika, se slohem se nějak popral, ale vyložené utrpení mu působila literatura a hlavně diskuze o textech. Začala jsem mu nosit speciální pracovní listy. Některé jsem našla, jiné jsem připravila sama, každopádně na žádnou hodinu nestačilo mít pouze „obyčejnou“ přípravu. Do dalších nesnází jsem se pak dostávala tehdy, když jsem mu také všechnu práci navíc měla opravit. Kolegyně matikářka mi poradila fintu - před každou hodinou, kde byl zmíněný chlapec, dávala na nástěnku sadu problémových příkladů a na druhou nástěnku jejich řešení. Aby se mohla věnovat ostatním, nechala žáka pracovat samostatně, což mu také většinou více vyhovovalo. Zpětnou vazbu tím takový žák získává jen občas, pokud si chce něco ověřit nebo ujasnit. Není úplně zdravé chválit ho až příliš často (tím pochvalu samozřejmě nezavrhuji), sebevědomí mu totiž většinou nechybí a o svých přednostech ví. Onen chlapec odešel na víceleté gymnázium, ale rok s ním pro mě znamenal velice cennou zkušenost. Podle teorie, kterou si pamatuji ze školy, se nejspíše jednalo o „nadaného žáka“, ale jistě to tvrdit nemohu, protože jsem si to nikde neověřila. Předpokládám, že mu gymnázium v tomto směru neuškodí. Ex post jsem se o problematiku nadaných žáků ve škole začala trochu více zajímat.

Určitě je mezi vašimi žáky mnoho nadaných. Nadání se ale nemusí poznat podle toho, že má dítě nadprůměrné známky a všeobecně dobře ve škole prospívá. Výrazné nadání se objevuje i u žáků, kteří například na školu zdánlivě „kašlou“. Naučme se objevovat talent našich dětí a podporovat je v jejich jedinečnosti.

Není sporu o tom, že pedagogický projekt Krajina za školou je přesně to, co učitelé, kteří hledají, čím naplnit nové vzdělávací programy, potřebují. Jenže stojí o to? A umí vůbec potenciál tohoto projektu využít? Za poslední dva roky se do práce postavené na srovnávání historických a současných fotografi í krajiny a lidských sídel zapojilo šedesát škol, zhruba dalších šedesát na něm pracuje v současnosti. To není málo, ale stojí za to podívat se zblízka, jak vlastně jejich práce vypadá.

Letos skládá 20 tisíc maturantů hlásících se na různé obory obsahově shodné příjímačky na vysoké školy. AŽ se hlásí na práva, pedagogickou, filozofickou, či přírodovědeckou fakultu, musí uchazeč projít testem obecných studijních předpokladů, který u nás zprostředkovává firma Scio. Je takový model správný?