Online archiv

Kompetence k učení? Myslím, že je k ní nutná způsobilost (dospělých) otevírat dětem dveře k samostatnému studiu a bádání, ukázat jim, že mnoho věcí o přírodě ještě stále nevíme, a budovat v nich sebedůvěru ve vlastní dovednosti. Dětem není třeba skoro nic říkat. Na všechno totiž většinou přijdou samy! (Stačí jen uchystat jim k tomu příležitost.)

Nejde o to, jakou hudbu posloucháme, ale jak ji posloucháme. Hudební výchova nemusí nutně znamenat jen poslech klasiků, hudbu můžeme začít vnímat i ve zvucích všedního dne. Jak tento přístup žákům přiblížit?

Ve Veselé škole je veselo

Sedím v kabinetu obchodní akademie, je přestávka. Myslel jsem si, že si poklábosíme, ale nestačil jsem doříct větu. Učitelka, se kterou jsem ve škole byl, musela vyřídit učebnice pro studenty a dotazy studentů. Je to učitelka, která má školu ráda a dělá pro ni maximum. Zároveň ale neočekává, že se jí dostane odpovídajícího ohodnocení a že se její snaha vůbec pozitivně projeví. Má vůbec šanci?

dny otevřených dveří

Když se řekne šikana, většinou se nám vybaví chlapci. Jsou to ale dívky, které dokážou držet dlouholeté nenávistné vztahy plné jedovatých poznámek a ponižování.

Na dotaz odpovídá Mgr. Jan Vodák, Ph. D., partnerský poradce

„Matematika mě nebaví.“ „Mám strach z matematiky.“ „Proč musíme řešit pořád ty slovní úlohy?“ Slýcháte tyto povzdechy a nářky svých dětí, potažmo svých žáků čím dál častěji? Jak je možné, že v době školské reformy, která u nás stále ještě probíhá, k něčemu takovému dochází? Pojďme se společně zamyslet nad příčinami tohoto stavu. N

Výuka českého jazyka zaujímá v základním vzdělávání stěžejní postavení, a to zcela právem, neboť jazyk – mateřský jazyk – je plně propojen s naším myšlením a vnímáním světa a umožňuje nám existenci v lidském společenství. Rozvíjí výuka na našich školách přirozený jazykový potenciál dětí?

Pár hodin tělocviku týdně současným dětem určitě nestačí. Ztrácí možnost přirozeného pohybu a vnímavosti vůči pocitům z vlastního těla. Pomoci by jim mohla taneční a pohybová výchova, která se zaměřuje také na estetickou složku a formování skupiny. S její lektorkou Lenkou Tretiagovou jsme se bavily o tom, co může učitelům i žákům přinést.

Ač vyučuji na katedře primární pedagogiky, ráda bych vstoupila do této rubriky a reagovala na množství diskuzí, které se v poslední době vedou na téma rodina, škola, učitel a žák, aneb kdo za současné spory může. Rodina a škola patří k základním činitelům, které ovlivňují výchovu dětí. Rodina má ale odpovědnost hlavní. Na rozdíl od rodiny škola a další výchovné instituce odpovídají jen za určitý časový úsek výchovy dítěte. Odpovědnost za výchovu má vždy rodina – vzorce chování i jednání si dítě „nese“ z rodiny, stejně tak jako postoje ke škole i učitelům. Snahou většiny učitelů je jistě dobrá komunikace a spolupráce s rodinou, ale pokud jsou postoje rodiny ke škole negativní (před dítětem školu a učitele obviňují, hovoří o nich s despektem a na stížnosti dětí reagují slovy „Já si na ni (učitelku) dojdu, a to uvidí.“ apod.), i sebelepší učitel(ka) nezmůže vůbec nic. Z mého pohledu je to obecně problém celospolečenský, který souvisí s krizí rodiny (tu můžeme sledovat již delší dobu).

Na první pohled se zdá, že jde o triviální téma. „Je to podstatné?“ můžete se ptát. Příběhy rodičů, zvláště některých maminek, ale dosvědčují, že se ocitáme na citlivé půdě. Objevilo se dokonce několik agresivních poznámek.