Online archiv

Alen Meškovič pochází z Bosny, ale už víc než dvacet let žije v Dánsku. Jeho kniha Ukulele jam, kterou na jaře vydalo Argo, popisuje příběh patnáctiletého Mikiho, jenž se kvůli válce ocitne v uprchlickém táboře.

První ráno po prázdninách. Dva měsíce jsem nevěděla, jestli je zrovna středa nebo neděle, a vůbec mi to nevadilo. Ani mi nebylo líto ztracených lajků na mém osiřelém Pančelčině blogu. A jen jednou za celé dva měsíce jsem opravila hrubku na vývěsní tabuli zahradní restaurace, kde jsme se stavili na oběd. Prostě jsem si užívala prázdnin. Na dnešní den jsem si proto pro jistotu nařídila dva budíky už na šestou. To abych první den školy neměla na hlavě typický pančelkovský účes zvaný „vstala a šla“ a stihla si nalíčit obě oči, a ne jen jedno jako v den, kdy jsme se ve škole fotili. Moc platné mi dva budíky ale nebyly. Z peřin jsem se nakonec stejně vyhrabala silou vůle až chvilku před sedmou. A okamžitě nastal blázinec. Mladší syn, místo aby se oblékal, si začal hrát s autíčkem na ovládání. Starší syn, místo aby vstával, nevstával. A manžel místo toho, aby mi pomohl s dětmi, po mně chtěl, abych našla jeho holicí strojek, jeho ponožky a jeho baterky do jeho diktafonu. Ta inkluze není zas až tak špatný nápad, blesklo mi hlavou s tím, že manžel by potřeboval osobního asistenta jako sůl. Vzápětí jsem nohou zastavila projíždějící autíčko na ovládání a posunkem vyzvala chotě, aby si vyndal svoje baterky ze synova ovladače. Syna jsem vyslala vytáhnout druhého syna z postele. Sama jsem se zavřela do koupelny. Sotva jsem se však začala sprchovat, prolétlo kolem otevřeného okénka cosi temného. Mohl to být pták, ale taky dron s kamerou, jaký má známý sprosťák Machotka z 9. třídy! Raději jsem si přitáhla osušku až ke krku a rychle zavřela střešní okno. Z bytu se začal ozývat nelidský řev. Oděna jen ručníkem jsem vyběhla z koupelny. V dětském pokoji kvičel mladší syn, který chtěl probudit staršího bublifukem, což se zvrhlo v potyčku, při níž staršímu cákl bublifuk do oka a mladší si lokl přímo z lahvičky. Manžel volal vesele od notebooku, že Google hlásí neškodnost bublifukového roztoku na lidský organismus. Uf. Mlčky jsem odšpuntovala láhev ginu (proč ostatní kolegyně dostávají na konci roku od žáků květiny a já flašky?) a lokla si. Dalších pět minut jsem strávila hledáním knihy o bermudském trojúhelníku, kterou jsem zhltla na dovolené a z níž jsem chtěla žákům ve škole předčítat. Přesně jsem si pamatovala, že jsem ten svazek položila na komodu v předsíni, ale co se může stát s knihou o bermudském trojúhelníku jiného, než že záhadně zmizí?! Manžel ve snaze vyndat dětem z police cereální lupínky, shodil na zem dózy s cukrem, skořicí a hrachem. Když se dokutálela kulička hrachu až k mému palci, pocítila jsem závan melancholie. Ne vůči manželovi, ale vůči mladému kolegovi, který k nám loni nastoupil a měl vynikající nápady. Naposledy třeba o dětském dnu vymyslel místo tradiční vybiky a nošení míčku na lžičce originální disciplíny jako „hrách na stěnu házet“ nebo „čerta na zeď malovat“. A vymyslel taky „házet perly sviním“, což zinscenoval pomocí jablonecké bižuterie a podobenek vybraných zaměstnanců ministerstva, s nimiž přišel jako učitel do úředního styku. Ani nemusím dodávat, že je to již bývalý kolega. Proto ta melancholie. Zpátky do reality. Poté, co jsem zametla hrách, cukr a skořici, se ptám manžela, zda tedy připraví dětem snídani. Manžel je už ovšem obutý, a tak jen mezi dveřmi s potutelným úsměvem ucedí, že děti přece už snídaly bublifuk a že mi ten ručník hrozně sluší, ale jestli v něm prý půjdu do školy, bude žárlit - a zapadly za ním dveře. „Naleješ mi prosím kus čaje?“ žadoní starší syn snídající cereální lupínky a mně v ten moment naskočí husí kůže. Nejen z výrazu „kus čaje“, ale i z blížící se olympiády z češtiny. Koho já na ni jen pošlu? Žáky, kteří jsou schopni napsat slova jako Nymburg, výtr nebo kolobježka - a nezabírá na ně, ani když je před diktátem straším, že pokaždé, když udělají hrubou chybu, zemře na světě jedno koťátko?! Pevně doufám, že nezmění školu aspoň Huong Nguyen a Chong Duy, kteří uměli českou gramatiku vždy nejlépe ze třídy. Když už jsem ustrojená do školy, zjišťuji, že při potyčce v dětském pokoji se vylil do mé kabelky bublifuk. Beru tedy honem z koupelny fén a snažím se kabelku vysušit. V ten moment se celý byt naplní desítkami barevných bublin. „Dobře ty!“ komentuje tuto apokalypsu starší syn svou úděsnou češtinou. A mně konečně naplno dochází, že začíná nový školní rok.

O prázdninách u nás byli známí z Francie. Jejich i naše děti se večer dívaly na pohádky na „Déčku“ (ČT:D), pak šly spát, ale televizi nechaly zapnutou. Program běžel dál. Najednou se na obrazovce objevily zprávy o kultuře, umělecké pořady, diskuse o literatuře. Francouzi se divili, tak jsme jim vysvětlili, že večer se dětský kanál mění na ČT art, tedy televizi pro intelektuály. To je upřímně rozesmálo. Český intelektuál si tedy musí počkat, říkali se smíchem, až dohýká oslík z pohádky a krteček si došije kalhotky, pak teprve mohou přijít na řadu diskuse o knihách a filmy pro náročné diváky. U nás to nikomu divné nepřijde, intelektuálové jsou podle mě rádi, že mají vůbec nějaký vysílací čas, ale ten pohled odjinud je zajímavý, protože nás ukazuje z jiného úhlu. Přehlížení kultury a vzdělaných elit na jedné straně a zbožštění dětí na straně druhé. A ještě jeden drobný postřeh. Druhý den jsme jeli společně na výlet autobusem Student Agency. Pamatuji si, že dříve bylo velkým tahákem, když stevardky rozdávaly cestujícím sluchátka, aby se mohli cestou podívat na filmy. Dnes si sluchátka vzala jen jedna babička. Všichni ostatní mají veškerou digitální techniku ve svém mobilu. Opravdu je jiná doba. Digitální doba. Měli bychom si to uvědomit všichni - rodiče i učitelé.

Vážená redakce, děkuji za úvodník z předprázdninového čísla, který se zabýval tématem vulgární mluvy dnešních dětí. „Malí sprosťáci“, jak jste je nazvali, za svůj slovník opravdu nemohou. Lapají podobná slova z internetu, odezírají ze rtů nám dospělým a slyší takto mluvit i veřejné představitele, což je nejsmutnější. Váš článek mě ovšem inspiroval k úvaze trochu jiné, kterou jsem nazvala Malí posměváčci. Nedávno jsem si v pamětech režiséra Miloše Formana přečetla, co psal o svém raném filmu, kde natáčel fiktivní konkurz na zpěvačku v divadle Semafor: „Bylo až neuvěřitelné, jakou moc má mikrofon. Ty dívky k němu přistupovaly, jako by to byla kouzelná hůlka, která je obdaří skvělým hlasem a krásou. Tuctové nanynky se před tímhle baňatým kusem drátu lascivně nakrucovaly a diblíkovaly, hudebně hluché holky do něho z plna hrdla vyly a upejpavé trémistky se před ním nechaly natahovat na skřipec veřejné kritiky. Během konkurzu nastaly chvíle, kdy se člověk cítil vyloženě nepříjemně. Mladé ženy se odhalovaly až na samu dřeň svého ctižádostivého já a jejich sebeláska byla časprázdninách to tak nestoudná, až se člověk styděl na to koukat.“ Proč to připomínám? Už nějaký pátek běží na našich obrazovkách různé hudební soutěže typu SuperStar, které jsou založené nejen na vyhledávání talentů, ale i na ostouzení těch, kterým příroda nenadělila do vínku tolik jako druhým. Jsou to lidé nesoudní, ale to neznamená, že z nich televize musí dělat terč posměchu. Dříve bylo zvykem, že na obrazovce vystupoval ten, kdo něco uměl, ne hudlaři, kterým se dnes říká „hvězdná pěchota“. Dívat se na neumění a posmívat se neumětelům se ovšem stalo fenoménem. Zatímco Miloš Forman při podobné podívané pociťoval stud, dnes sedí před televizí rodiče s dětmi a pošklebují se chudákům na pódiu (vzpomínáte třeba na národního otloukánka Aničku Dajdou?). A pochopitelně že si tyto vzorce chování nesou děti s sebou dál. Jistě, různými posměšky se trápily děti od nepaměti, to najdeme už v lidové slovesnosti, ale cílený výsměch jako rodinná večerní zábava - to je novinka. A vůbec ne příjemná.

Jaké jsou vaše zkušenosti s inkluzí z minulého školního roku? Změnilo se s novou vyhláškou něco oproti předchozím letům k lepšímu či horšímu? Jak vůbec tuto ideu vnímáte?

Všichni generujeme data -zanechávají je za sebou naše mobilní telefony, senzory, sociální sítě, digitální fotografie, platební převody či signál GPS. Data se stala ropou dneška, potenciálním zdrojem bohatství i municí pro „zbraně hromadného dohledu“. O tom všem pojednávala výstava Big Bang Data, která byla v Centru současného umění DOX v Praze-Holešovicích k vidění do konce prázdnin a jejíž pokračování se právě chystá.