AD INKLUZE: ZAPOMENUTÁ GENERACE
Hana Sýkorová, Praha, 9/2017Když se chcete zlepšovat v běhu, budete běhat s běžci, kteří jsou pomalejší než vy, nebo rychlejší? To je přece zbytečná otázka, řeknete si, ale tvůrci myšlenky masové inkluze si ji zjevně nepoložili. A ve škole přece pořád jde o zlepšování, nebo ne?! Pravda je taková, že jsme dětem na druhém stupni ZŠ vzali vzory, protože jsme nadanější děti nechali utéct na víceletá gymnázia. A místo nich do škol přicházejí handicapované děti, což může být přínosem v případě tělesného postižení, nikoli však duševního. Pozor, nepopírám že i styk s mentálně handicapovanými může být pro obě strany obohacující, nechť se však děje v rámci mimoškolních aktivit, nikoli však během práce ve škole. Vraťme se ještě k přirovnání se sportem. Každé dítě chce být nejlepší. Když nemůže z nejrůznějších důvodů vynikat v učení, najde si jinou oblast, kde může být nejlepší - např. v nekázni, v provokování učitele, šikanování spolužáků, ignorování školních povinností, v počtu nedostatečných... A jaký konečný důsledek tedy sociální inženýrství jménem inkluze do našich škol přineslo? Především převrácení pojmu znevýhodněný žák. Zatímco o nadané se starají na víceletých gymnáziích a o postižené pečují asistenti a další podpůrné instituce, obyčejní průměrní žáci, kteří zůstali na druhém stupni základek, se podle mě stali těmi znevýhodněnými. Jsou to děti, na něž se zapomnělo. Děti, na které se nedostávají stipendia ani granty. Je to budoucí většinová společnost, na niž si politici vzpomenou jednou za čtyři roky, až když budou potřebovat jejich hlas ve volbách. Vůbec to téhle generaci nezávidím.
