Online archiv

Hanička patří do skupiny nejstarších dětí, přesto se rodiče rozhodli na doporučení mateřské školy pro vyšetření v pedagogicko-psychologické poradně a následný odklad školní docházky. Důvod?Výchova a vzdělávání v mateřské škole připravuje dítě na roli žáka.

Možná do marného. Poněvadž móda je móda. V šatech, v chování, a tedy i v řeči. Stalo se dokonce zvykem, že i v mnoha veřejných projevech zaznívají slova, která ještě před několika lety byla tabu. Začalo to oslovováním"vole, vole"a vývoj pokračuje. Pak se nesmíme divit, že i dítka školou nepovinná se dovedou navzájem titulovat nejen zvířecími jmény. Některým rodičům to vadí, jiným ne. Třeba taková rozprava s dětmi o slušnémvyjadřování aspoň u někoho zaseje zrníčko k chuti hezky se vyjadřovat.Namaloval Ondra Michl, MŠ Klíč, Česká Lípa.

Již několik let v občanském sdružení Jasněnka v Uničově probíhá odpolední kroužek dramatické výchovy s dětmi se zdravotním postižením. Činnost kroužku byla u dětí oblíbena. Proto jsme se rozhodli obohatit práci o společnásetkávání s dětmi z MŠ. Vytvořili jsme projekt integrované tvořivé dramatiky, který zahájil činnost v říjnu 2004 a nadále pokračuje i v tomto školním roce. Od města Uničova jsme získali finanční dotaci, zakoupili jsme dětskýdivadelní paraván a kostýmy pro děti.Hlavní cílem projektu je hledání vztahů mezi zdravými dětmi a dětmi s postižením, rozvíjet aktivitu, tvořivost, vnímavost, seznámit se s divadlem, rozvíjet pohybové a jazykové dovednosti. První lekce byly zaměřeny navzájemné seznámení dětí a herních prostor stacionáře. Další setkání jsou tematicky zaměřena jako např. Svět rukou, Archa Noemova, Papírové loutky a další.Po dobu činnosti integrovaného dramatického kroužku jsme s dětmi uskutečnili i několik zajímavých akcí, např. vystoupení ve školní družině a veřejné vystoupení v rámci uničovského Majálesu. Činnost dramatického kroužku senám osvědčila, děti se na společná setkání těší. Myslíme si, že došlo k naplnění našeho hlavního cíle a to k rozvíjení vztahů mezi zdravotně postiženými dětmi a jejich zdravými vrstevníky.

Ráda bych reagovala na článek Fanda je zlobil (Informatorium 3-8 č. 7/2005). Způsob, jakým je popisovaná situace podána, vyznívá v neprospěch učitelky a poněkud zkresluje její práci.Není to poprvé, jistě ani naposled, co se kritika veřejnosti dotkne učitelek. Jsme totiž jako pod mikroskopem téměř všude. Kdyby komukoli uniklo nevhodné slůvko, učitelce se zásadně nepromine. Kdyby kdokoli na chvílipodlehl emocím, učitelka se má vždy ovládat. Netvrdím, že reakce učitelky byla adekvátní dané situaci. Mnohokrát jsem však viděla, že dítě upadlo a doprovodný rodič mu za to naplácal. A nikdo se tím nezabýval...Jak to asi doopravdy bylo, odhadne poměrně bystře každá druhá učitelka: Trojici vzadu zřejmě tvořila dvojice s problémovým dítětem uprostřed. Takové dítě si obvykle brává za ruku učitelka. Pokud však šla s dětmi sama,volila tuto lepší variantu, aby jí dítě nebránilo ve sledování ostatních svěřenců. Pokud prohodila se známou pár slov (možná to byla matka některého z dětí), stejně děti sledovala. A že šla vpředu, je správné. Byla sama, nemůžebýt logicky všude.I když zrovna situaci neviděla, je více než pravděpodobné, že děti na zem stáhl ten zlobílek. Aby upadly naráz tři děti - to se musel prostřední hezky pevně držet. Úmyslně. Že by se dva krajní domluvili a stáhliprostředního? To je malá pravděpodobnost. Museli by mít velkou zlost na zlobílka, museli by ho na starost dostávat opakovaně. (To žádná učitelka neudělá, bylo by to za trest a děti by zlobílka neměly rády.)Vzpomínám si na podobnou situaci: Před lety jsme šly s dětmi na vycházku, došla jsem druhou kolegyni a prohodila:"Zastavím se taky v pekařství. Dali nám i loni."Šlo o karneval s rodiči, se soutěžemi, řadousponzorů, akci, která převyšovala zaběhnutý standard pracovních povinností. Za námi šly dvě starší dámy a ihned reagovaly:"Ony se klidně vybavují a děti jim lítají po trávníku."Ano, v danou chvíli skutečně jednodítě šláplo na trávu vedle chodníku...Je velký rozdíl mezi upadnutím a záměrným válením se po zemi. Konfrontaci s danými rodiči učitelka jistě neušla. Musela určitě vysvětlovat ušpiněné oblečení. A rodiče chtě nechtě uznali, že jde-li jeden člověk s tolikadětmi, pádu nelze zabránit.Další případ z praxe ve třídě nejmladších dětí: Péťa měl to štěstí, že kdykoli jsme potkali jedinou louži, vždy do ní spadl. Občas jsme ho vedly za ruku, ale to dělali každodenně rodiče a musely jsme ho učit, aby dokázalchodit s dítětem ve dvojici. Když si zase jednou maminka stěžovala, že chodí dítě často ze školky špinavé, vzala jsem ji do šatny, ukázala jí svršky ostatních a na otázku odpověděla otázkou:"Proč jsou oblečky ostatníchčisté, jen Péťa je opět špinavý?"Situaci jsme si vysvětlily. Rodičům jsem nabídla, že budu dítě vodit celou vycházku za ruku, přejí-li si to. To rodiče nechtěli a sami už chlapce za ručičku nebrali, nechali ho, aby vedlenich šel sám i za cenu toho, že občas upadne.Každý, ať laik či odborník, by měl spíše hledat a vidět na druhých lidech a situacích pozitiva. Když přicházím na odpolední službu, slyším pod okny naší školky povídání, smích, zpěv a zkouším si hrát na nezasvěcenéhopozorovatele."Chtěla bych jako chodit do téhle školky? Dala bych sem své dítě?"Věřím, že pokud je někde školka, kde převažují spíše negativa, chodí tam méně a méně dětí a taková školka nemá šanci v dnešní konkurenci přežít.Rodiče si řeknou, kde jsou spokojeni. Ta drobná popisovaná situace je důkazem, že si veřejnost, laická i odborná, všímá. Přimlouvala bych se však, aby se místo kritiky školek sledovalo i to, jak se v kterých rodinách sdětmi, mnohdy i na veřejnosti, zachází.Jdu do školky - namalovala Markétka Opravilová, MŠ Kúty, Zlín.

V říjnu vyhlásil Městský úřad Tábor soutěž pro mateřské školy, která se jmenovala Kaštánek. Přijeli za námi do MŠ, přivezli tašku plnou kaštanů a zase odjeli. Tak jsme soutěžili.Děti, které tvoření z jakýchkoli přírodnin milují, se předháněly v neuvěřitelných kaštánkových kreacích, ve spolupráci s rodiči vyráběly z kaštanů úžasné věci. My učitelky jsme vytvořily z mechu, větviček, šípků, tykví ašišek pohádkové lesní království. A tak si každý výrobek našel svoje místo. Pavouci křižáci se předháněli ve tkaní pavučin, housenky a berušky pozorovaly vláček ze šišek, želvy v lesní tůňce zvědavě vykukovaly a žíznivé srnkyjim vyprávěly o houbaři.Zpráva o tom, že naše mateřská škola vyhrála soutěž Kaštánek, se roznesla rychlostí blesku."Hurá, pojedeme na farmu,"blaženě hlásily děti, které se do soutěže zapojily. To byla totiž odměna pro vítěze - výletza koníky na farmu ve Střezimíři. Tam čekal na děti povoz s koníky Bronťou a Ditou.Zpáteční cesta byla veselá, plná písniček a radostného vyprávění dětí. Vždyť taková odměna za kaštánkovou soutěž pro děti z panelákového města byla skutečným zážitkem. Zvědaví spolucestující se ve vlaku ptali dětí, odkudjedou a proč."Jedeme z farmy, vozili jsme se v pohádkovém lese na koníčkách a příště pojedeme zase. Jen musíme znovu vyhrát soutěž Kaštánek."

Uvítala jsem dotazník v Informatoriu 3-8 č. 10/2005 pro ředitelky a vedoucí učitelky MŠ. Těší mě, že je ze strany odborníků zájem o to, jak MŠ fungují, jaké mají potíže, radosti i bolesti. Věřím, že výsledky z ankety budouzveřejněny. Velmi by mě zajímaly. Třeba by byly zajímavé i pro MŠMT. Dnešní mateřské školy mají mnoho neduhů. Na jedné straně nedostatek dětí a snižování úvazků či propouštění. Na straně druhé plné mateřinky na hranicikapacity, kdy učitelky mohou jen těžce docílit individuální práce, prožitků u dětí. Rovněž slučování škol se ve všech případech neukazuje jako optimální a ideální. Stále nejsou legislativně dořešeny kompetence a povinnosti tzv.vedoucích učitelek.Možná jsou podobné dotazníky, zájem odborné i laické veřejnosti a podpora všech zúčastněných cestou ze začarovaného kruhu a posílením morálního kreditu mateřských škol.

Byly jsme poctěny návštěvou jedné z pracovnic hygienické stanice našeho kraje. Na první dojem docela sympatická paní, která má zřejmě velice dobrý vztah k dětem. Druhý dojem přišel později. Paní"kontrolorka"siodložila kabát, bez přezutí vešla do kuchyně a v plné síle se dala do práce.Po dokončení kontroly mne přišla do třídy seznámit s výsledným protokolem. Samozřejmě s několika body našich prohřešků je nutno souhlasit, ale v některých případech se opravdu nestačím divit. Jsem si vědoma toho, že panívykonávala svoji práci, ale také by měla jít příkladem.Po podepsání již zmíněného protokolu jsem si neodpustila otázku směřující k jednomu z jeho (pro mě zvláštních) bodů:"Paní..., kdybychom měly porovnat tyto dva prohřešky - co myslíte, který je vážnější? Ten, že jeodpadkový koš postaven pod stolkem a podle Vás by měl být víc vlevo, nebo ten, že se v kuchyni a po koberci (na kterém si hrají děti) chodí ve venkovní obuvi?"Žádala jsem o upřímnou odpověď. Po chvilce ticha a změně barvyv obličeji paní hygieničky se dostavila odpověď:"Z hygienického hlediska se domnívám, že větším prohřeškem je ten odpadkový koš!"Přišlo i odůvodnění:"Paní kuchařka se ho při odstraňování odpadků dotýká rukama."To bylo ale překvapení, když se ukázalo, že odpadkový koš, který máme v kuchyni, je nášlapný, tudíž komunikace jeho a rukou není vůbec potřebná! Po chvilkové výměně názorů paní kontrolorka uznala, že by se do kuchyně a dotřídy mělo chodit v přezůvkách či návlecích. Tak příště...

"Vrátit se zpátky a najít tu zas, to, co vítr už dávno svál. A zas hledat třpyt, vždyť v trávě musí být, zas vrátit se sem a znovu snít..."zpívalo s dojetím šestatřicet"mateřin z varské pajdy". Taktovzletně končilo naše Poslední zvonění. Maturantkám s hlavou v oblacích, na tzv. prahu dospělosti či ještě v doznívající, opožděné pubertě tehdy odplynuly čtyři roky študáckého žití.Onen pomyslný třpyt v trávě jsme s nostalgií znovu hledaly poměrně nedávno. Jednu slunečnou, teplou a podzimně barevnou listopadovou sobotu v Karlových Varech. Naše škola slavila čtyřicáté narozeniny a přivítala hosty jakovždy - vlídně. A taky netradičně, nápaditě a neformálně. Hned v hale nás vtipně glosované upoutávky směrovaly k pohoštění. V několika třídách fungovaly improvizované občerstvovny - bufety, čajovny či kafírny. Vhodné rozmístění,příjemné posezení, poklidné klábosení.Ještě zajímavější byla potrava pro duši. Fotky, tabla (určitě se každá z nás našla), kroniky, deníky, literární počiny studentů, výtvarné práce, kresby, malby, prostorové objekty, koláže... Tvořeno z běžných, dostupnýchmateriálů, tudíž pro naši profesi bohatý zdroj inspirací. Krása jednoduchosti, všudypřítomný duch tvořivosti, vkusu a neotřelých nápadů. Mnohá z nás nezadržela slzu při zpívání se sborem školy. Velká posluchárna byla plnábývalých sboristek. A žádná nezapomněla. Repertoárové bonbónky uplynulých čtyřiceti let nás osvěžily a zněly pořád stejně krásně. Až nám po těle běhalo mrazení. A odpolední koncert v Lázních III, ten jsme si teprv užily!V tzv."skleníku"nás příjemně pobavilo studentské divadlo. Přirozené, nepodbízivě vtipné, čerstvé a svěží. Bylo tam dobře, škoda, že byl konec, přijdeme zas. Mnoho dalšího jsem už nestihla. Škoda. Tak snadpříště... A k současným čtyřicetinám přejme naší škole jen vše dobré. Ať dál žije ve zdraví, klidu a spokojenosti. Nyní se nazývá Střední pedagogická škola, Gymnázium a VOŠ. Současné studijní obory zahrnují několik směrů:Předškolní a mimoškolní pedagogika, Výchovná a humanitární činnost a Gymnázium (zaměření na tělesnou výchovu nebo esteticko výchovné předměty).Je jistě hodně čtenářek Informatoria 3-8, které tuhle školu absolvovaly. A mnohé z nich osobně 12. listopadu 2005 do Karlových Varů dorazily. Zastavit se, zavzpomínat, potkat se, popovídat. Snad jsem tenhle článek napsalatak trochu i za ně.Obrázek z MŠ Libušina, Brno.

V prosinci 2005 bylo vylosováno 10 předplatitelů, kteří obdrželi publikaci nakladatelství Portál: ZŠ Burešova, Praha 8; MŠ Červené Janovice; Mgr. Hana Švejdová, Klatovy; MŠ Slavče; Helena Králíčková, Děčín; ZŠ Lhoty u Potštejna;MŠ Čebín; ŠD při ZŠ Na výsluní, Uherský Brod; MŠ Pekliská, Velké Hoštice; ZŠ Police, Loučka.Všem vylosovaným blahopřejeme!Redakce

Školka je náš druhý domov a práce v ní si vážíme. 25 let - to není žádné stáří, alespoň ne pro budovu, ale nám ostatním ta doba utekla jako mávnutím proutku. A z těch mladých učitelek jsou najednou dámy"v nejlepším věku".S dětmi jsme připravili dvě pohádky: O perníkové chaloupce a O veliké řepě. Sešli se rodiče, babičky a dokonce i prababičky dětí. Děti, které u nás začínaly, jsou dnes rodiči, kteří sem vodí své potomky. Přišly se podívati paní učitelky s dětmi 1. a 2. tříd ZŠ.Prohlížely se staré kroniky, kde se rodiče poznávali na fotografiích i nad zapsanými příběhy. Poznávali se v úborech pěveckého sborečku Hronováček, který má dokonce třicetiletou tradici. Zkrátka - byly to dva dny milýchsetkání a bilancování naší práce. Tímto bych chtěla poděkovat všem kolegyním za lásku, péči a odbornost, kterou našim dětem dávají.

Děkujeme všem, kdo zasíláte články do našeho časopisu. Jaká jsou pravidla pro zaslání textu do redakce?*Texty posílejte e-mailem (informatorium@portal.cz) nebo na disketě či CD na adresu redakce (Klapkova 2, 182 00 Praha 8). Přijaty mohou být i články psané na psacím stroji nebo rukou, ale zpracování si pak vyžádá delšídobu.*Velikost článku si můžete odhadnout a srovnat s obvyklou délkou podobných příspěvků. Na jednu stranu časopisu se vejdou max. tři normostrany, tj. 5400 znaků včetně mezer.*Co se týče obrazové dokumentace, je možno zasílat fotografie a obrázky běžnou poštou. Pro zpracování jsou nejvhodnější obrázky velikosti A4, na obálky využíváme i velikost A3.*Pokud zasíláte fotografie nebo obrázky elektronickou poštou, tak vždy jako přílohu e-mailu (max. 3 do jednoho e-mailu) či na CD ve formátu JPEG v tiskové kvalitě, tj. nejméně 100 kB.*Neposílejte prosím články, které jste ve stejné podobě nabídli jiným redakcím. Nepodepsané články nebudou přijaty. V adrese uvádějte směrovací číslo.*Články jsou redakčně upravovány a kráceny, odborné články jsou zasílány ke korektuře.*Autorům článků v rozsahu nejméně 1,5 normostrany náleží autorský výtisk časopisu a honorář, který se zasílá na číslo účtu.Na všechny Vaše příspěvky, které ukazují rozmanitou činnost v mateřských školách nebo školních družinách, ale i články vyjadřující Vaše názory, obavy, dotazy a připomínky se těší redakce.

V pondělí 21. listopadu 2005 se uskutečnilo slavnostní setkání finalistů ankety Zlatá Mateřinka 2005 ve Sportovním centru v Nymburce. Paní učitelka Zuzana Mikešová z mateřské školy Papírenská v Českých Budějovicích byla vybránamezi čtyři finalistky 3. ročníku ankety.Po slavnostním zahájení s hudebním vystoupením přišly ke slovu vybrané kandidátky, které představily nejen svoji mateřskou školu, ale hlavně sebe a svoji práci s dětmi a obveselily všechny přítomné perličkami z úst dětí.K naší velké radosti se vítězkou ankety, která je mladší sestřičkou ankety Zlatý Ámos, stala právě paní učitelka Zuzana Mikešová. Jí patří poděkování a uznání dospělých, ale hlavně láska a radost dětí.foto V. Železná