Online archiv

Děti z naší mateřské školy vědí, co mají dělat, když najdou v přírodě zraněné zvířátko. Jsou hrdé na to, že už zachránily zraněného ježka a ptáčka při vycházce.

Známá Česká mše vánoční je pro většinu z nás synonymem Vánoc. Asi málokdo ale ví, jak pohnutý a náročný život měl Jakub Jan Ryba, který nebyl jen skladatelem, ale také venkovským kantorem.

Ráda bych se s vámi podělila o své zkušenosti a reagovala na článek z Informatoria 8/2006 „Polední klid není pro každého“. Souhlasím s autorkou, že malý odpočinek prospěje všem dětem. Ale co potom? Jako problém se mi jeví žádat rodiče, aby si „nespavce“ brali domů po obědě, neboť jsou často v době odpočinku dětí v práci, tudíž o vyzvednutí dítěte z mateřské školy nemůže být ani řeč. V naší mateřské škole, která má dvě heterogenní třídy, se nám osvědčilo toto řešení: po obědě si menší děti z obou tříd odvede do ložnice jedna z učitelek, které mají odpolední službu. Druhá převezme starší děti a má pro ně připravený program. Nejprve si i ony odpočinou, mohou si přitom půjčit z proutěného koše polštářek i deku. Po pohádce, která někdy slouží i jako motivace k další činnosti, se věnují předškolní přípravě - každý den z jiné oblasti. S rodiči je domluveno, že pokud bude odpočinek v ložnici potřebovat i někdo ze starších dětí, mohou o něj ráno při příchodu požádat a dítě po obědě bude odpočívat v ložnici s menšími. Jednou týdně, když máme po obědě pedagogickou poradu, se pohádky zúčastní všechny děti společně a starší děti mají místo předškolní výchovy sportovní kroužek. U starších dětí se nám osvědčil odpočinek dlouhý asi 30 minut. Menší děti odpočívají od 13.00 do 14.15, pokud má někdo potřebu spánku větší, necháváme ho po dohodě s rodiči „dospat“ i do 15 hodin. Náš model je organizačně trochu náročnější a vyžaduje od učitelek jistou pružnost a ochotu přizpůsobit se potřebám dětí. Zatímco se skupina mladších dětí osvěží spánkem, starší děti, hrdé na to, že patří do skupiny předškoláků, se mohou něco nového naučit.

Velmi rádi bychom vytvořili dětem ideální podmínky respektující jejich individuality, ale narážíme stále na hlavní provozní problém - jsme dvoutřídní MŠ a ve třídách máme zapsáno 28 dětí.

Odpověď není snadná, závisí nejen na věku, ale také na typu dítěte. Některé děti jsou spavější a usnou, hned jak si položí hlavu na polštář, jiné sebou „šijí“ a ne a ne usnout.

říká psycholožka Simona Hoskovcová, se kterou jsme si povídali o tom, jak se utváří psychická odolnost předškolních dětí a jakou roli má v jejich životě strach.

O problémech, které nás sužují, obvykle dobře víme, ale s některými z nich jsme se již natolik sžili, že je bereme jako běžnou součást našeho života.

V současné době pracuji v logopedické třídě, kde máme zapsaných 14 dětí. Vím, že vydělování dětí se specifickými potřebami z velkého kolektivu není zrovna nejšťastnějším řešením, raději vidím integraci, při které děti mohou zažít pocit vzájemnosti a sounáležitosti. Praxe je však jiná. Pokud musím dopoledne pracovat s 28 dětmi, nemohu v takové míře dbát na individualitu těch dětí, které potřebují velmi citlivé zacházení, několikeré opakování, trpělivé ukazování, časté střídání činností… Proto se mi zdají málopočetné třídy ideálním řešením. Jak k tomu ve velkých třídách přijdou ostatní děti? Ony nemají stejné potřeby? Samozřejmě mají. Také chtějí docházet do třídy, kde je klidné a pohodové prostředí, chtějí být tam, kde si s nimi učitelka může v klidu povídat, aniž by při tom těkala očima do všech koutů třídy. Chtějí mít prostor a čas na to, aby mohly vyjádřit své názory. Nabízí se následující otázky: Uhlídáme společně daná pravidla soužití ve třídě, i když se snažíme je dodržovat? Daří se nám to při počtech nad dvacet dětí, neunikají nám některé problémy? Můžeme s klidným svědomím sledovat individuální rozvoj a posun každého dítěte? Všimneme si, co které dítě trápí? Můžeme využívat metod prožitkového učení pomocí příběhů, tvořivé dramatiky, dramatizace, smyslového učení, práce s dětmi ve více skupinách…? Pravdivá odpověď zní: jen velmi obtížně, protože při tak velkém počtu dětí na jednu učitelku během dopoledne se tyto situace velice těžko zvládají ku prospěchu všech. Jsme rády, pokud zajistíme bezpečnost a základní potřeby dítěte. Sebejisté a energické děti se prosadí při přípravách našeho denního programu samy, stydlivé a méně průbojné potřebují čas a prostor, ovšem mají ho? Kolikrát slyšíme mezi sebou úlevná slova „…dnes nás bylo pouze devatenáct, to byla prima práce“, a říkáme si: „Proč tomu tak musí být, proč nám naši ekonomové neustále navyšují počty dětí na jednu učitelku? Protože to zvládáme?“ Zvládáme, ale za jakou cenu! Přála bych všem kolegyním, aby mohly pracovat s nižšími počty dětí ve třídě, kde je pohoda, klid, téměř rodinné prostředí a kde má učitelka dostatek času pro každé dítě. Pokud se zastavíme nad naznačenými otázkami, dojdeme k závěru, že při tak vysokých počtech docházejících dětí nemůžeme pracovat v souladu s Rámcovým vzdělávacím programem, se kterým se ale jinak ztotožňujeme a přijímáme jej za svůj, neboť vychází z potřeb a věkových zvláštností předškolních dětí současné doby a učitelkám poskytuje dostatek prostoru pro pedagogickou tvořivost. Nechceme se vrátit do doby, kdy jsme hlídali a organizovali 30 dětí ve třídě. Pro svou práci potřebujeme dobré podmínky a jednou z nich je nižší počet zapsaných dětí ve třídě. Nakonec názor rodičů z naší MŠ: zeptali jsme se jich, jaké výhody či nevýhody spatřují v tom, že jejich dítě dochází do třídy s nižším počtem dětí. A co rodiče vnímali jako výhody takových tříd? V první řadě individuální přístup k dětem, to, že děti mají větší šanci zapojit se při společných hrách a učitelka jim může věnovat více pozornosti. V menších třídách se na děti tolik nespěchá, učitelky mají možnost vyslechnout jejich stesky i radosti a mají šanci děti lépe poznat. Ve třídách s menším počtem dětí není tolik hluku a nevznikají časté konflikty a třenice mezi dětmi. Rodiče také vidí, že i na ně má učitelka více času a může s nimi řešit problémy společně. Jako jedinou nevýhodu zařazení do menší třídy uvedli rodiče to, že dítě nemá takový výběr kamarádů.

Máte zájem stále se vzdělávat a netroufnete si studovat vysokou školu? Stále nevíte, jak nejlépe naplánovat školní vzdělávací program nebo jak správně postupovat při diagnostikování dětí, popř. rodiny? Zkuste studium s Net-University, s. r. o. Studuje se prostřednictvím e-learningu (s pomocí internetu). Vše si lze zjednodušeně představit jako jakousi virtuální školu rozdělenou do virtuálních tříd. Pokud začnete studovat, budete do jedné z tříd přiděleni a zároveň vám bude přidělen učitel - tutor, který vás bude provázet studovanou disciplínou. Studium je rozděleno do dvou modulů. Povinný modul se skládá ze čtyř disciplín - Škola jako systém a jeho vnitřní a vnější aspekty, Projektování ve škole, Pedagogická diagnostika v MŠ a Projektování předškolního vzdělávání. Disciplíny z druhého modulu jsou dobrovolné a patří mezi ně např. Prezentace školy i osobnosti manažera školy, Edukační projekty pro rodiče konkrétní komunity a školy a další. Výhodou tohoto studia je, že si studujete svým vlastním tempem v klidu svého domova. Prostřednictvím internetu můžete kdykoliv vstupovat do systému, komunikovat se svými spolužáky, či svým tutorem (učitelem). Sama jsem tuto formu studia letos absolvovala, a protože vím, že nevešla ještě příliš do povědomí učitelek MŠ, chci vám ji touto cestou doporučit. Neváhejte. Pokud zvládnete alespoň základy práce na PC, nemáte se čeho bát. Podrobnosti o kurzu naleznete na internetové adrese www.net-university.cz.

Jednou ráno jsme si s dětmi v naší třídě povídali o tom, co budeme dělat v sobotu a v neděli, a některé z dětí zmínilo, že nejprve půjde s babičkou volit a potom k ní a k dědečkovi pojede na víkend. Byla jsem zaskočena, protože jsem nepředpokládala, že by děti volby zaznamenaly, a cítila jsem povinnost na tuto zmínku reagovat, protože se přidávaly i další děti. Ve stručnosti jsme si pověděli, co to vlastně volby jsou a proč volí dospělí a ne děti. Slíbila jsem dětem, že si v pondělí na volby zahrajeme. Pondělní ráno jsem zahájila rozhovorem o tom, jak děti prožily víkend, a zeptala jsem se, kdo byl s rodiči nebo babičkou či dědečkem u voleb. Děti mi pak připomněly slíbenou hru „na volby“. S dětmi jsme se dohodli, že zvolíme třídního prezidenta. Na velkou čtvrtku jsem narýsovala odpovídající počet kolonek, do kterých děti nakreslily svoji značku, a současně jsem jim připomněla, že abychom byli spravedliví, musíme nakreslit značky i těch dětí, které právě nebyly ve škole. Potom si děti samy vytvořily obálky, do kterých měly později vložit značku vybraného kamaráda. Vysvětlili jsme si, co je to urna a k čemu při volbách slouží, jak vypadá (ukázala jsem dětem obrázek z novin) a jak je zajištěna proti podvodům. Následně jsme si urnu sami vyrobili z kartonové krabice. Čtyři děti mezitím kreslily státní vlajky, které jsme potom nalepili na každou stranu krabice. A už tu byly volby. Děti měly za úkol na připravený čtvereček papíru nakreslit značku toho, koho by zvolily za „prezidenta třídy Veverek“. Aby od sebe „neopisovaly“, kreslily značku kamaráda na čtyřech místech, která simulovala zástěnu při volbách. Značku vložily do připravené obálky a vhodily do urny. Následovalo sčítání hlasů. Čtvrtku se značkami jsme upevnili na magnetickou tabuli a každé z dětí vybralo z urny jednu obálku, otevřelo ji (bez ohledu na to, zda byla jeho nebo ne) a připsalo čárku k té značce na čtvrtce, kterou našlo v obálce. Potom děti sčítaly čárky u jednotlivých značek, a kdo uměl, doplnil i odpovídající číslici. Po sečtení všech hlasů děti určily, kdo jich získal nejvíce. Zajímavé bylo, že děti za prezidenta zvolily dva chlapce (získali shodný počet hlasů), kteří ten den nepřišli do školky. Jeden z nich je skutečně vůdčí osobnost, je rád středem pozornosti, určuje pravidla her, je velmi živý a dá se říci, že až neukázněný a drzý. Druhý chlapec nestojí tolik o to, aby byl středem pozornosti, ale je chytrý, rozumný, rozvážný a klidný. Dále jsme s dětmi diskutovali o tom, co by měl prezident třídy dělat, jaké budou jeho povinnosti a úkoly a jakým symbolem bude jeho postavení označováno. Trochu jsem se obávala, abych volbou osobnosti třídy nezapříčinila zklamání ostatních dětí, které nebyly zvoleny, a nenastartovala nadřazenost zvolených dětí ve vztahu k druhým (u živějšího chlapce se to dalo očekávat), ale děti byly zklamané spíše proto, že nebyl vybrán jejich „kandidát“.