Online archiv

Les nebo louka, to jsou „učebny“ dětí, které chodí do lesních klubů. Jsou určitě otužilejší než jejich vrstevníci. Také jejich učitelé musí snést pravidelný několikahodinový pobyt venku nejen v pěkném počasí, ale i za zimy a deště.

Noční pomočování neboli enuréza je problém, o němž se moc nemluví. Přitom ale není zdaleka tak vzácný, jak bychom si mohli myslet, a trápí nejen děti, které mají vývojové obtíže, ale i jinak zdravé, inteligentní děti.

Během loňského listopadu napadla Asociace speciálních pedagogů ČR vládou schválenou Strategii boje proti sociálnímu vyloučení na období 2011-2015, která byla vytvořena jejím odborem pro sociální začleňování v romských lokalitách.

Když si maminka odvádí pětiletého Honzíka ze školky, dozví se: „Paní učitelka mi řekla, že když nepřestanu zlobit, nechá mi vytrhat všechny zuby!“ Je možné, že učitelka skutečně takhle vyhrožuje? Nebo si to Honzík vymyslel? A proč vůbec?

Chtěla bych se zeptat, jak správně zacházet s pochvalami a s odměnami u malých dětí. Pracuji v mateřské škole ve smíšené třídě a snažím se děti co nejlépe motivovat. Jsem zastánce pozitivního přístupu, takže spíše než tresty a pokárání používám pochvaly a odměny. V poslední době se mi ale zdá, že jsem se dostala do začarovaného kruhu. Jako bych v dětech vytvořila nějaký podmíněný refl ex, protože reagují jen tehdy, když mají příslib nějaké odměny. Ale tak by to podle mě vypadat nemělo; v tuhle chvíli se mi zdá, že si z nich vychovávám pomyslné cvičené opičky. Další problém je v tom, že děti moji strategii do jisté míry prokoukly. Vědí, že moc nenapomínám, a zkoušejí, kam až mohou zajít. A další problém je v tom, že si někdy připadám, že s nimi zacházím trochu nevýchovně. Prostě bych je potřebovala občas za něco - i když s mírou - napomenout. Jak to udělat, abych k nim přitom přistupovala s respektem? Dá se najít nějaká zdravá míra mezi pochvalou a pokáráním? Nedělám chybu, pokud je chválím pořád? S pochvalami a tresty ve výchově to nikdy není jednoduché, a když je jednoho či druhého příliš, nedělá to dobrotu. V obou případech je třeba přemýšlet o tom, co je účinné chválení i účinné trestání. Nemusí to vždy znamenat, že děti dostanou nějakou odměnu, naopak pochvalou by mělo být i pouhé konstatování, že se dítěti něco povedlo, resp. ocenění toho, že se chová podle pravidel, která jsme si dohodli. Podobně tresty nemusí znamenat něco extra a vztek dospělých, ale mohou být přirozeným důsledkem toho, co děti právě provedly. Jestliže dítě neuklidí hračky, které rozházelo, bude je muset uklízet, zatímco ostatní budou třeba poslouchat pohádku nebo dělat něco jiného. Rozhodně je důležité nastavit si společná pravidla života ve třídě a všichni by měli vědět, co se stane, když něco nebude dodrženo. Pak se nejedná o tresty ad hoc, které vychovatelé určují z pozice moci, ale děti se rychle naučí, že protože někdo něco provedl, bude něco následovat. Přitom se nemusí jednat vždy jen o zákazy, ale také o splnění nějakých úkolů či povinností. Při dodržování pravidel je vhodné dát dětem najevo, že oceňujeme, když se chovají, jak je očekáváno (mnohdy stačí jen popsat jejich chování s milým úsměvem a přátelskou intonací, které potěší, protože si někdo všiml). Při jejich nedodržení lze také někdy začít pouhým komentářem, že dítě nedělá, co se očekává. Není třeba se hned zlobit a vymýšlet tresty, někdy jen pojmenování chování, které dospělí vidí, může přispět ke změně. Je dobré se občas zamyslet nad tím, jak pochvaly a tresty fungují ve světě dospělých. Když neuklidíme nebo nesplníme nějaký úkol, nedostaneme za to „zaracha“, ani pohlavek, ani nemusíme stokrát psát, že jsme to neudělali. Ale pravděpodobně to budeme muset dohnat na úkor jiných příjemných aktivit, možná to bude znamenat, že budeme muset trávit čas sami jinde než zbytek rodiny apod. Na druhou stranu jak mile nás potěší, když si někdo všimne, co jsme udělali, a řekne nám to, poděkuje nám, nebo se z toho raduje. To se potom radujeme i my a klidně příslušnou činnost uděláme někdy v budoucnu znovu. Podobně je to i mezi dětmi, jen je musíme navést k tomu, že odměny mají různé podoby a nejvíce potěší ty, které podporují vzájemné vztahy, a tresty nejsou jediným důvodem, proč něco nebudeme dělat. Paní učitelka si zaslouží veliké ocenění, že o těchto věcech přemýšlí. Určitě by pro ni byl zajímavý a inspirativní přístup Respektovat a být respektován, který je popsán v knize stejného názvu a který také jeho autorky školí formou kurzů (jeden z nich je na odměny a tresty přímo zaměřen a účastníci z něj vždy odcházejí nadšení).

Nakonec se to stihlo. V posledním pracovním týdnu loňského roku podepsal Václav Klaus novelu školského zákona, která v něčem školám život usnadní, v mnohém ale značně zkomplikuje. Novinky se týkají všech stupňů škol.

Lesní mateřské školy, přínos celoročního kontaktu dětí s přírodou a environmentální výchova byly tématem rozhovoru s Terezou Vošahlíkovou.

Pracujeme s neslyšící kolegyní Radkou Havlovou v Mateřské škole pro sluchově postižené v Hradci Králové. Naši třídu navštěvuje osm těžce sluchově postižených dětí ve věku 3-7 let. Chceme se s vámi podělit o zážitky, které máme s multikulturní výchovou. Dnes mají i malé děti přístup k médiím, mohou tudíž vidět mnohdy smutné a kruté záběry z jiných koutů světa. Je to dobře? Co to udělá s jejich psychikou? Pochopitelně záleží na záběrech a obrázcích, které se k dětem dostanou. Velice důležité je dále s těmito informacemi pracovat. Toto vše jsme si uvědomily při přípravě týdenního plánu s názvem Moje rodina. Děti si již předem nosily fotografi e z rodinných alb. Tak jako vždy se děti počátkem týdne učily znaky k novému tématu, tentokrát znaky členů rodiny. Abychom také vyzkoušely něco nového, zařadily jsme do plánu i vyprávění o nelehkém životě dětí v Africe a Asii. Byly jsme velmi zvědavé na jejich reakce. Vše to předčilo naše očekávání a dodnes na povedenou akci velmi rády vzpomínáme. V obchodě IKEA jsme s kolegyní zakoupily tři „nové kamarády“ - měkké látkové panenky vysoké asi 40 cm se od toho dne staly součástí naší třídy. Nejprve jsme se museli navzájem představit. Černoušek dostal jméno BUBO. Ukázal dětem obrázky z Afriky. Lidé tam žijí ve špatných podmínkách. Mnohdy mají hlad, chybí jim voda, oblečení, boty. Domy jsou tam chatrné, vybavení mají velice skromné. Děti nemohou často chodit ani do školky a do školy, rodiče na to nemají peníze. Náš druhý kamarád je z Asie a jmenuje se KIM. V září ho o domov připravila vlna tsunami. Dlouho pak hledal svoji maminku, tatínka a sourozence. Zatím nemá kde bydlet. Je mu zima, má hlad a je moc smutný. Třetí kamarád OTA je z České republiky. Ukázal dětem fotky své rodiny a byly velmi podobné fotografi ím našich dětí - úplná rodina v čistém bytě, Vánoce u stromečku, dovolená s rodiči u moře… Reakce dětí na naše vyprávění byla přímo úchvatná. Vůbec jsme nečekaly, jak děti tuto skutečnost pochopí. Během vyprávění seděly nehnutě a vše se zájmem sledovaly. Po skončení začaly panenky hladit, chovat a pusinkovat. Ukazovaly jim obrázky svých rodin. Od tohoto dne je zapojovaly do všech her - na mámu a tátu, na obchod i na doktora. Nedělaly mezi nimi žádné rozdíly, se všemi si hrají stejně. Jen BUBO dostává při krmení pokaždé víc jídla, aby už nikdy neměl hlad.

Pracuji jako lektorka výuky angličtiny u předškolních dětí a učitelé se mě často ptají, kdy je vlastně ideální začít s výukou dětí. Na veřejnosti mnohdy převládají dva protichůdné názory. Jedni tvrdí, že učit děti cizímu jazyku je hloupost, protože děti nemají ukončený řečový vývoj.