M. Scott Peck: Rabínův dar
8/2012Příběh vypráví o klášteře, který procházel těžkým obdobím. Byli tu opat a čtyři další mniši, přičemž všem bylo více než sedmdesát let. Bylo zjevné, že řád je před vymřením. Nedaleko kláštera, který se nacházel uprostřed hlubokého lesa, stálo malé stavení, kam se čas od času uchyloval rabín, aby zde, daleko od města, přemýšlel. Opat se trápil tím, že jeho řád vymře, a tak ho jednou napadlo, že by mu možná rabín mohl poradit něco, co by klášter zachránilo. Rabín opata ve svém stavení přivítal. Když mu ale opat vysvětlil, proč přichází, mohl ho rabín jenom politovat. „Vím, jak to chodí,“ řekl. „Duch lidi opustil. V našem městě je to stejné. Do synagogy už téměř nikdo nechodí.“ A starý opat a starý rabín spolu plakali. Potom si četli v Tóře a tiše hovořili o vážných tématech. Po nějaké době nastal čas, aby se opat odebral zpět do kláštera. Objali se. Opat řekl: „Je to skvělé, že jsme se mohli po tak dlouhé době znovu setkat, ale smysl mé cesty se nenaplnil. Nemáš nic, co bys mi řekl? Nenapadá tě nějaká rada, která by mi pomohla zachránit náš vymírající řád?“ „Je mi líto,“ odpověděl rabín, „nemám, co bych vám poradil. Mohu vám říct jen to, že jeden z vás je mesiáš.“ Když se opat vrátil do kláštera, shlukli se ostatní bratři kolem něj a chtěli vědět, co rabín říkal. „Nemůže nám pomoct,“ odpověděl jim opat, „jenom jsme si poplakali a četli Tóru. Ale když jsem odcházel, řekl mi něco tajemného. Řekl, že jeden z nás je mesiáš. Nevím, co tím myslel.“ V následujících týdnech a měsících ležela rabínova slova mnichům v hlavě. Zkoumali, jestli na nich něco není. Mesiáš je jeden z nás? Myslel snad některého z bratří tady v klášteře? A pokud ano, tak kterého? Nemyslel náhodou opata? Jistě, pokud měl na mysli některého z nás, určitě to musí být opat. Vede nás už tolik let. Na druhou stranu, možná myslel bratra Tomáše. To je zcela jistě svatý muž. Každý přece ví, že bratr Tomáš je člověk světla. O bratru Elredovi určitě nemluvil. Ten dokáže být pěkně protivný. No, někdy je sice nesnesitelný, ale když se to vezme kolem a kolem, mívá téměř vždycky pravdu. Často dokonce naprostou pravdu. Možná tedy měl rabín na mysli bratra Elreda. Ovšem bratra Filipa určitě ne. Je tak pasivní, tak nanicovatý. Jenže na druhou stranu se bratr Filip vždycky jako zázrakem objeví přesně tam, kde je potřeba. Je to až tajemné: člověk ho má zkrátka vedle sebe, právě když ho nejvíc potřebuje. Možná je tedy mesiáš bratr Filip. Rabín ale naprosto určitě nemluvil o mně. To určitě ne. Já jsem přece jenom obyčejný člověk. No, ale co když přece? Co kdybych byl mesiáš právě já? Bože, já ne. Já pro tebe přece tolik neznamenám… Nebo snad ano? Jak tak mniši přemítali, začali se k sobě navzájem chovat s neobvyklou úctou. To pro případ, že by jeden z nich byl mesiáš. A pro případ, že by mesiášem byli oni sami, začali se i k sobě samým chovat s velkou úctou. Les, v němž se klášter nacházel, byl krásný, a proto sem někdy přicházeli lidé, aby si v klášterní zahradě udělali piknik. Procházeli se po cestičkách klášterní zahrady, sem tam někdo zašel posedět do zničené kapličky. Přitom lidé, aniž si to uvědomovali, cítili onu neobvyklou úctu, která všech pět mnichů prostupovala, vyzařovala z nich a utvářela atmosféru celého místa. Bylo tu něco zvláštně lákavého, nebo dokonce podmanivého. Lidé nevěděli, čím to je, že se do kláštera pravidelně vracejí ať už na piknik, ke hrám, nebo k modlitbám. Přicházeli s přáteli, kterým chtěli toto zvláštní místo ukázat. A jejich přátelé přiváděli zase svoje přátele. Mladí muži, kteří klášter navštěvovali, se čím dál častěji dávali do řeči se starými mnichy. Po nějaké době se jeden z nich zeptal, jestli by se k nim nemohl přidat. A pak další. A další. Během několika let se z kláštera znovu stal úspěšný řád, a díky rabínovu daru i živé centrum světla a duchovního života.