Je to zhruba rok, co mi volal manželův kolega z práce, že manžela odvezla záchranka do nemocnice, protože se mu během porady udělalo špatně. Byla jsem vyděšená a teprve po několika hodinách se mi podařilo zjistit, že manžel (44 let) prodělal závažnou mrtvici.
Naštěstí přežil a situace vypadala docela optimisticky. Chodila jsem za ním do nemocnice prakticky každý den a naivně jsem si myslela, že to nejhorší máme za sebou. Jenže zatímco fyzicky se manžel zlepšoval, začala jsem si všímat, že se chová jinak než dřív. Prostě divně. Nemyslím tím to, že si třeba nemohl vybavit slova nebo měl výpadky paměti. Ale začal být náladový, někdy vysloveně zlý. Rok poté se manžel vrátil do práce, naštěstí je spolumajitelem firmy, takže nebyl závislý na ochotě zaměstnavatele vyjít mu vstříc. Mou podporu má, pomáhám mu a snažím se ho podporovat, jak jen to jde. Převzala jsem všechny povinnosti spojené s domácností, nechci ho zatěžovat. Zůstaly mu obtíže s jemnou motorikou (třeba mu občas vypadne z ruky příbor). Sportovat také nemůže tak, jak byl zvyklý. On se zpočátku hodně snažil, aby se mohl vrátit do běžného života (rehabilitace atd.). Jenže místo aby jeho negativní nálady ustupovaly, je to horší a horší. Je rozmrzelý, útočný. Stahuje se do sebe. Někdy je vzteklý kvůli maličkosti, jindy propadne sebelítosti. Nebaví ho to, co dřív. Nechce se vídat se svými kamarády, se kterými jezdil na kole. Abychom si jako dřív došli na večeři, o tom si můžu nechat zdát. Někdy mám pocit, že se úplně změnil, že už to doslova není ten muž, kterého jsem znala. Je naděje, že se ještě vrátí člověk, kterého jsem milovala? Linda
Placená zóna
Předplaťte si časopis a od dalšího vydání získáte neomezený přístup k článkům publikovaným od r. 2005 až do současnosti.