Režisérce Janě Počtové se po úspěchu filmů Singles a Nerodić opět podařilo proniknout s dokumentem mezi širší veřejnost. Dokument K2 je strhujícím příběhem touhy horolezkyně Kláry Kolouchové dobýt vrchol druhé nejvyšší hory světa L 2 - označované za nejnebezpečnější vrchol na světě. Jak se s náročnou expedicí vyrovnávala Jana Počtová a jak vnímá dilemata, která musela řešit horolezkyně a zároveň matka dvou dětí Klára Kolouchová?

Do premiéry vám koronavirus hodil trochu vidle, ne? 

Jana Počtová:  Premiéru jsme měli mít v dubnu. To se kina zavřela poprvé. Poté jsme dlouho řešili, kdy s filmem vyjít ven, protože mezi prvním a druhým lockdownem chtěli samozřejmě premiérovat všichni. Nakonec datum připadlo na moje narozeniny – 30. 7. Takže jsme to naštěstí stihli jen taktak, než se kina zase zavřela. 

Vrátíte se do kin? 

Film už je online, takže se dá stáhnout doma. Nemá tudíž moc smysl jít znovu do kin. Což může být tip na hezký večer pro čtenáře. 

To doufám! Jak jste se k tomu tématu dostala? Máme vás zafixované spíš skrze dokumenty o partnerství, rodičovství, o vztazích… 

Ono to tak jen vypadá, že natáčím pouze podobné filmy. Vedle těch velkých filmů pro distribuci jsem ale udělala například mnoho cestopisů. Jenže o těch není tolik slyšet. Jen za poslední tři roky jsem natočila dokumenty v Peru, v Bangladéši, v Černobylu, v Pákistánu, na Tchaj-wanu, v Americe… 

Už vám věřím, že jich bylo hodně (smích)… 

Ano, jeden jsem dokonce natáčela i v Afghánistánu. 

To muselo být ale už dřív… 

V roce 2004, tehdy to ještě bylo možné. Projela jsem celý „Afghoš“ v žigulíku a normálně jsem se tam „poflakovala“. To už by dnes samozřejmě nešlo. Říkám to ale proto, že jestli něco miluju, tak je to právě cestování. Jedna z mých prvních velkých cest byla třeba zrovna do Pákistánu. Tenkrát jsem jako studentka neměla peníze na letenku, tak jsem tam jela sedm dní autobusem. A teď jsem se tam už jen vrátila na K2… Takový návrat po dvaceti letech.  

A horolezectví pro vás byl nový svět, nebo jste se tomu nějak rekreačně věnovala? 

Jsem absolutní antisportovec. Dostat se tam pro mě bylo utrpení. Je pravda, že kdysi jsem v Pákistánu vylezla pod Nanga Parbat a mám za sebou různé treky i v Barmě nebo v Guatemale, ale jsem velmi pomalý a líný chodec. Teď jsem byla o víkendu na Šumavě. Ušli jsme s mužem dvacet kilometrů a všechno mě bolí (smích). 

Jak jste dala těch 140 kilometrů za čtyři dny v pěti tisících metrů nad mořem? 

Člověk dá vždycky víc, než si myslí. Snažím se nad těmi věcmi dopředu moc nepřemýšlet. 

To jsem pochopil, když jste někde říkala, že jste si pohorky koupila 14 dní před cestou na K2 a rozcházela je na Petříně… 

Ano, to je pravda. Peníze na samotnou cestu jsem získala krátce před nejpozdějším termínem odjezdu, a tak na trénování moc času nezbylo. Přes den jsem pracovala a po nocích jsem v nejdražších botách svého života lezla nahoru na Petřín a zase dolů. Přišlo mi lepší je roztáhnout tady, než pak řešit puchýře někde v pěti tisících metrů. Samotný trek jsem dávala těžce, ale dala jsem to. Všichni si ze mě samozřejmě dělali srandu. Cesta pod K2 trvala asi sedm dní. Z důvodů aklimatizace byla delší. Zpátky si všichni mysleli, že už jsem aklimatizovaná, že to dám za čtyři. Vstávala jsem o hodinu dřív než všichni ostatní, takže asi v půl šesté. V šest jsem se snažila vyjít a přicházela jsem za tmy, kolem sedmé, kdy už všichni byli asi čtyři hodiny v kempu. Posledních pár hodin jsem chodila s čelovkou a snažila se najít směr podle oslích bobků, jak mi poradili průvodci.  

Placená zóna

Matyáš Zrno