Za co všechno můžou houby

Bylo mi sedm, když jsem zjistil, že lidé mohou měnit stav svého vědomí pojídáním jiných organismů. Rodiče mě a mého bratra vzali s sebou na Havaj, kde chtěli strávit dovolenou společně se svým přítelem, excentrickým spisovatelem, fi lozofem a etnobotanikem Terencem McKennou. Jeho velkou vášní byly rostliny a houby, které ovlivňují mysl.

V Bombaji kdysi pašoval hašiš, v Indonésii sbíral motýly a v severní Kalifornii pěstoval psilocybinové houbičky. Teď přebýval v nekonvenčním útočišti zvaném Botanical Dimensions, které se nacházelo pár kilometrů po rozbité silnici na svazích sopky Mauna Loa. Vytvořil si v havajské divočině lesní zahradu, jakousi živou sbírku vzácných i méně vzácných psychoaktivních a léčivých rostlin nasbíraných ze všech koutů tropického světa. Když chtěl člověk na záchod, musel se po klikaté cestičce vydat pralesem do kadibudky a podlézat při tom pod mokrými listy a liánami. 

Mystické účinky 

Největší zálibu měl McKenna v psilocybinových houbách. Poprvé je ochutnal, když se svým bratrem Dennisem na začátku sedmdesátých let cestoval po kolumbijské Amazonii. V následujících letech v sobě McKenna díky pravidelným „impozantním“ dávkám houbiček objevil výjimečnou vyřídilku a nadání mluvit na veřejnosti. „Uvědomil jsem si, že moje schopnost rodilého Ira vymluvit lidem díru do hlavy nabrala během těch let užívání houbiček pořádné obrátky,“ vzpomínal. „K menším skupinám lidí jsem dokázal promlouvat s téměř elektrizujícím účinkem o […] překvapivě transcendentálních záležitostech.“ Po několika dnech v Botanical Dimensions mě sklátila horečka. Pamatuji si, jak jsem ležel pod moskytiérou a pozoroval McKennu, který ve velkém hmoždíři drtil jakousi směs. Myslel jsem si, že mi připravuje nějaký lék, a tak jsem se ho zeptal, co dělá. Svým legračním vrzavým hlasem s typickým líným přízvukem mi vysvětlil, že jde o něco úplně jiného: o rostlinu, která nás stejně jako některé druhy hub dokáže uvést do říše snů. Když máme štěstí, mohou k nám ty organismy dokonce promlouvat. Jsou to silné léčivé prostředky, které lidé používají odpradávna, ale mohou být i nebezpečné. Lenivě se usmál. Řekl mi, že až budu starší, můžu tu drť ochutnat — jak se ukázalo, byla to psychoaktivní sestřenice šalvěje lékařské zvaná šalvěj divotvorná (Salvia divinorum) —, ale teď ještě ne. Byl jsem z toho dočista vedle. V živočišném světě bychom našli mnoho příkladů intoxikace — ptáci zobou opojné bobule, lemuři lízají stonožky, můry pijí nektar z psychoaktivních květin — a je pravděpodobné, že psychotropní látky používáme déle, než jsme lidmi. Účinky těchto substancí jsou „mnohdy nevysvětlitelné, ba nadpřirozené“, napsal Richard Evans Schultes, profesor biologie na Harvardu a přední odborník na psychoaktivní rostliny a houby. „Není pochyb, že [tyto sloučeniny] byly užívány a známy lidské zkušenosti od nejranějšího experimentování člověka s okolní vegetací.“ Leckteré mají „neobvyklé, mystické a omamné“ účinky a stejně jako psilocybinové houby jsou s lidskými kulturami a duchovními praktikami úzce spjaté.

Houbičky s medem… 

Prožívání a stav vědomí mění celá řada hub. Ikonická houba muchomůrka červená (Amanita muscaria) s bíle tečkovaným červeným kloboukem, kterou v odlehlých oblastech Sibiře pojídají sibiřští šamani, vyvolává euforii a vidiny. Paličkovice nachová neboli námel má hrůznou škálu účinků, od halucinací přes křeče po pocit nesnesitelného pálení. Jedním z hlavních příznaků otravy námelem jsou právě samovolné stahy svalů a schopnost námelových alkaloidů způsobovat u lidí svalové kontrakce může odrážet jejich obdobnou roli u mravenců napadených Ophiocordyceps. Hned několik hrůz vyobrazených renesančním malířem Hieronymem Boschem je patrně inspirováno symptomy ergotismu a existuje hypotéza, že četné případy „taneční mánie“ mezi čtrnáctým a sedmnáctým stoletím, při nichž stovky měšťanů celé dny bez ustání tančily, byly ve skutečnosti křeče způsobené námelem. Nejdéle zdokumentované používání psilocybinových hub má kořeny v Mexiku. Dominikánský mnich Diego Durán napsal, že psychoaktivní houby — známé jako „maso bohů“ — se podávaly při příležitosti korunovace aztéckého panovníka v roce 1486. Francisco Hernández, osobní lékař španělského krále, popsal houby, které „při požití nepřivodí smrt, ale šílenství, jež v některých případech již neodezní a jehož příznakem je nezřízený smích […] Jiné sice nevyvolávají smích, ale přivádějí před zraky přeludy všemožné jako války a démonické zjevy.“ Snad nejbarvitěji užívání houbiček vylíčil františkánský mnich Bernardino de Sahagún (1499–1590): Jedli malé houby s medem, a když pak začali pociťovat jejich účinky, pustili se do tance, někteří zpívali, jiní plakali […] Někteří nechtěli zpívat, ale usedli do svých příbytků a zůstali tam v jakémsi usebraném pohroužení. Byli tací, kteří se viděli umírat a žehrali nad svým osudem, další sledovali, jak je požírají divoké šelmy […] Když opilost z hub pominula, navzájem si vyprávěli vidiny, které spatřili. Přímé důkazy o konzumaci hub ve Střední Americe sahají až do patnáctého století, ale používání psilocybinových houbiček má v dané oblasti tradici téměř jistě mnohem delší. Našly se stovky soch houbovitého tvaru, které pocházejí z druhého tisíciletí před naším letopočtem, a staré rukopisy z období před dobytím Španěly vyobrazují, jak jsou houby pojídány a drženy ve vzduchu opeřenými božstvy. Nejpůsobivější důkaz, že se houbičky konzumovaly už v dávnověku, McKennovi poskytly jeskynní malby, které se díky suchému horku Sahary zachovaly v jižním Alžírsku. Malby v Tassili, které pocházejí z období mezi 9 000 a 7 000 lety př. n. l., znázorňují božskou postavu se zvířecí hlavou, jíž z ramenou a paží raší houbovité výrůstky. Někteří znalci se domnívají, že staré eurasijské národy používaly psilocybinové houby při náboženských obřadech, z nichž k nejznámějším patří Eleusinská mystéria: tajné slavnosti svěcené ve starém Řecku, kterých se nejspíš zúčastňovala řada tehdejších velikánů včetně Platona. Opět ovšem nemáme rozhodující důkaz. Právě pro své účinky si dvě takové sloučeniny našly cestu i do konvenčního lékařství. Cyklosporin je imunosupresivum, které umožňuje transplantaci orgánů. Z myriocinu, původně získávaného z vos nakažených houbami, které se v některých částech Číny pojídají coby elixír věčného mládí, se dnes vyrábí zázračný lék fingolimod na roztroušenou sklerózu.

Můžou houby za náboženství? 

Teprve pečlivě řízené testy a vyspělé technologie snímání mozku nového tisíciletí umožnily výzkumníkům interpretovat prožitky pod vlivem psychedelik jazykem moderní vědy — a právě tato nová vlna psychedelického výzkumu mě přivedla do nemocnice coby účastníka pokusu s LSD. Nedávná zjištění víceméně potvrzují názory mnohých badatelů z padesátých a šedesátých let dvacátého století, kteří v LSD a psilocybinu spatřovali zázračný lék na širokou škálu psychických poruch. Z opačné perspektivy lze ovšem také říct, že většina studií probíhajících v současném vědeckém kontextu v podstatě pouze potvrzuje to, co tradiční kultury, které psychoaktivní rostliny a houby používají k léčení a psychospirituálním účelům už kdovíjak dlouho, dávno znají. Z tohoto úhlu pohledu moderní věda zkrátka jen srovnává krok. Podle měřítek konvenční farmaceutické medicíny je však spousta nedávných objevů skutečně mimořádných. V roce 2016 vědci ve dvou sesterských studiích na Newyorské univerzitě a Univerzitě Johnse Hopkinse podali psilocybin a poskytli psychoterapii skupině pacientů trpících úzkostmi, depresemi a „existenciální tísní“ následující po diagnóze rakoviny v posledním stadiu. Po jediné dávce psilocybinu vykazovalo podstatné zmírnění psychických příznaků celých osmdesát procent pacientů, přičemž úlevu pociťovali ještě přinejmenším dalších šest měsíců. Psilocybin snížil úroveň „demoralizace a zoufalství, zlepšil duševní stav a zvýšil kvalitu života“. Účastníci popisovali „povznášející radost, štěstí a lásku“ a „přesun od pocitu odloučenosti k pocitu vzájemného propojení“. Více než sedmdesát procent účastníků své zážitky zařadilo mezi pět nejvýznamnějších zkušeností v životě. „Možná se ptáte, co to znamená?“ poznamenal Roland Griffiths, jeden z hlavních představitelů výzkumu. „Nejdřív mě napadlo, jestli prostě nevedli nudný život. Ale tak to nebylo.“ Účastníci své prožitky stavěli na roveň narození svého prvního dítěte nebo úmrtí jednoho z rodičů. Zmíněné studie jsou považovány za příklad jedné z nejúčinnějších psychiatrických léčeb v dějinách moderní medicíny. Jednu z nejzajímavějších představuje způsob, jakým si účastníci psilocybinových testů vykládají své zážitky. Jak ve své knize How to Change Your Mind (Jak změnit svou mysl) popisuje Michael Pollan, většina lidí, kteří požijí psilocybin, svou zkušenost neinterpretuje z mechanistického hlediska moderní biologie, jako soubor molekul putujících mozkem. Právě naopak. Pollan při rozhovorech s takovými lidmi zjistil, že spousta z nich „začínala jako zarytí materialisté nebo ateisté […] a přesto někteří měli ‚mystické zážitky‘, které v nich zanechaly neotřesitelné přesvědčení, že za hranicemi našeho poznání existuje něco více — jakési ‚transcendentálno‘ přesahující fyzický svět“. Takové účinky představují zajímavý hlavolam. To, že určitá chemická látka dokáže vyvolat hluboký mystický prožitek, zjevně potvrzuje převládající vědecký názor, že naše subjektivní světy se odvíjejí od chemické aktivity mozku — že svět duchovna a projevů božské přítomnosti vyvěrá z hmoty, z biochemického fenoménu. Nicméně jak podotýká Pollan, tytéž prožitky jsou tak silné, že lidi o existenci nehmotné reality — samotného základu jakékoli náboženské víry — neochvějně přesvědčí.

Zombio houby

Houba Ophiocordyceps unilateralis spadající do rodu housenců žije ve společnosti mravenců. Jakmile je mravenec in‰kován, houba ho zbaví vrozeného strachu z výšek, přiměje ho opustit relativní bezpečí hnízda a donutí ho vyšplhat na nejbližší rostlinu — čemuž se říká summit disease neboli „vrcholová nemoc“. V určitou chvíli se mravenec na příkaz houby do rostliny ve „smrtelném sevření“ zakousne. Mycelium mravenci proroste nohama a k rostlině ho připoutá. Potom houba tělo mravence stráví a jeho hlavou nechá vyrašit plodnici, z níž se na další mravence vysypou spory. Jakmile se mravenci zakousli, badatelé jejich těla zakonzervovali, nakrájeli je na tenké plátky a rekonstruovali trojrozměrný obraz houby rozrostlé uvnitř. Zjistili, že houba se do znepokojivé míry stala jakýmsi jejich náhradním orgánem. In‰kovaného mravence tvořila z celých čtyřiceti procent. Hyfy se vinuly jeho tělními dutinami od hlavy až k nohám, ovíjely se kolem jeho svalových vláken a koordinovaly jeho činnost prostřednictvím propojené myceliální sítě. Nicméně v mozku houba nápadně chyběla. To Hughes a jeho kolegové nečekali. Předpokládali, že když houba nad chováním mravence vykazuje tak dokonalou kontrolu, musí napadat hlavně mozek. Vetřelec místo toho nejspíš postupuje farmakologicky. Výzkumníci se domnívají, že houba tahá za nitky vylučováním látek, které působí na svaly a centrální nervovou soustavu, přestože fyzicky Ophiocordyceps v mozku přítomen není.


Ukázka z knihy Merlina Sheldrakea Propletený život, Kazda 2020.

Merlin Sheldrake je biolog a spisovatel. Doktorát z tropické ekologie získal na Univerzitě v Cambridge za svou práci o podzemních houbových sítích v tropických deštných pralesích v Panamě, kde absolvoval doktorandskou stáž pod hlavičkou Smithsonova tropického výzkumného institutu. Věnuje se hudbě a rád kvasí alkoholické nápoje. Kniha Propletený život je jeho debutem.

-red-