Závislost v čase krize

Jak se změnila problematika závislostí v průběhu  pandemie? Podle dostupných dat se zdá, že například  spotřeba alkoholu v zemi klesla?

Pokud jde o celou populaci, je zřejmé, že opravdu došlo  k mírnému poklesu. Současně je zřejmé, že když zavřete hospody, nejsou tu turisté a celkově snížíte dostupnost  alkoholu, spotřeba zákonitě klesnout musí. Pokud se  ale bavíme o rizikových skupinách, tak z dat i situace  v klinické praxi jasně vyplývá, že obě vlny nejvíc zasáhly  právě rizikové skupiny v populaci, tedy asi milion dvě stě  tisíc lidí, kteří pijí škodlivě, a z toho více než sedm set tisíc  lidí, kteří pijí vyloženě vysoce rizikově. V Česku zatím není  k dispozici žádná dokončená studie zaměřující se právě na velké rizikové skupiny. Takže my se díváme na zahraniční  studie, ale situace se v jednotlivých zemích zas tolik neliší. Současně sledujeme situaci v klinických a nízkoprahových  zařízeních, kde díky Národnímu monitorovacímu středisku proběhla studie Rapid Assessment. Výsledkem vývoje je,  že poptávka po službách je skutečně vysoká, ambulance jsou přeplněné, na místa v léčebných zařízeních máme  čekací lhůty i v době, kdy dříve byla prázdná lůžka. Takže  zatímco v obecné populaci jako celku je vliv pandemie na spotřebu alkoholu relativně pozitivní, tak pro rizikové  skupiny je naopak naprosto kalamitní.

Jakých sociálních skupin se celá pandemické situace  dotkla nejvíce?

Ze studie nadace Sirius, zaměřené na lidi, kteří přicházejí do různých podpůrných služeb, vyplývá, že nejvíc ohrožení  jsou zejména sociálně slabší lidé s malými dětmi, které  jsou školou povinné. Často je to navíc v kombinaci s nižší úrovní vzdělání rodičů. Nejde o nic překvapivého, ale to potvrzení v datech je naprosto zásadní. Současně koresponduje s nárůstem spotřeby alkoholu a jiných  návykových látek a na to nasedá související zvýšený  výskyt domácího násilí. Odpovídá to i datům, která mají k dispozici psychiatři. Je tu obrovský nárůst poptávky obecně po ambulantních psychiatrických službách, protože přibývá problémů v oblasti poruch duševního  zdraví. Síť ambulantních psychiatrických i adiktologických služeb ale na takový nárůst klientely není dimenzovaná, ne  každému se potřebné péče dostane.

V jaké věkové kategorii pozorujete nejvyšší nárůst?

Na naší klinice pozorujeme nárůst hlavně u střední generace, což jsou mimochodem často právě ti, kdo mají malé děti ve školním věku. Doba je náročná pro všechny, ale lidé, kteří nemají malé děti, si mohou odpočinout. Kolikrát vůbec netuší, jaký je to pro rodiče zápřah. To vypadnutí z běžného rytmu, nemožnost jít do práce a děti  poslat do školy, a to celé zvládat dlouhé měsíce v malém  bytě a nejistotě, co bude, je obrovský tlak. Mnohé rodiny jsou zasažené tím, že někdo z rodičů  přišel o práci, nebo se blíží moment, kdy o ni přijde. Často prostě nemůže do práce a má například sníženou mzdu, nebo pracuje téměř výhradně z domu. Mnoha lidem také zemřel na covid některý člen rodiny, anebo hned několik příbuzných během krátké doby, což je drastický  zážitek. To se ale týká stále celé populace – tedy všech.  A pokud jste duševně vyrovnaný, průměrně vzdělaný člověk s normálním zázemím, zvládnete tím vším nějak  projít, vyrovnat se s takovou zátěží. Jenže pak vám ke všemu začnou „havarovat“ děti: máte je doma a k vaší práci se přidává ještě škola ve formě domácí nebo on- -line výuky – to vše 24/7. A samotná škola také „havaruje“, protože i učitelé jsou jenom lidé a mají nějaké limity. Takže  v zásadě ti, které ta situace drtí úplně nejvíc, jsou lidé  s nižším vzděláním a nižšími příjmy v kombinaci se školou povinnými dětmi, které nemohou nechat samotné doma. Ani nemluvím o samoživitelích, to je asi každému jasné,  o kolik drsnější je toto právě u nich, když jsou na vše sami. A je jedno, zda je to muž, nebo žena.

Jaký vliv má současná situace na duševní zdraví  a případné závislostní chování dětí?

Děti tráví ve virtuálním prostředí tolik času, že to několikanásobně překračuje jakoukoli akceptovatelnou  hladinu z hlediska prevence problémů spojených s nadužíváním technologií. Vzrůstají jevy s tím spojené jako kyberšikana, sledování pornostránek, růst váhy a zhoršená životospráva.

Je možné pracovat s dětmi na dálku třeba právě prostřednictvím sociálních sítí?

Možné to je, ale těžko u takto modifikovaných programů odhadnete, zda jsou efektivní srovnatelně s původní  verzí. Navíc za těchto okolností vlastně nic nevíme o jejich případných vedlejších dopadech na děti. V prevenci závislostí hraje velmi podstatnou roli právě  vztahová stránka, interakce živých lidí. A další věcí je,  že pokud budete chtít s dětmi pracovat na prevenci  závislostí prostřednictvím internetových technologií  nebo sociálních sítí, znovu je nutíte, aby trávily ještě více času ve virtuálním prostředí. Děti jsou často připojené  celé dopoledne, u starších dětí je to i 5 nebo 7 hodin on-line, což je šíleně dlouhá doba. Během on-line výuky  děti také často nedodržovaly hygienické přestávky. Musíme si totiž uvědomit, že když učitel udělá přestávku a zvedne se od počítače, rozhodně to neznamená, že  totéž udělají i děti. Spousta z nich zůstávala připojená,  nedošly si ani na záchod, nenajedly se, natož aby se prošly, rozhýbaly… Mnohé děti tak zůstávaly připojené k počítači  nonstop celé dopoledne, což by dlouhodobě nezvládl ani dospělý člověk. A zase, dospělý si odpočine, ale děti  odpoledne pokračovaly dál. Skončila škola, tak jdete  hrát hry nebo sjíždíte sociální sítě. K tomu mnohé rodiny striktně dodržovaly zákaz vycházení a omezení sdružování, takže ani nechodily s dětmi ven nebo na hřiště. Čili děti  odpoledne zase hrály hry anebo dělaly úkoly na další den  do školy – pro změnu na počítači. Když to posčítáte, zjistíte, že mnohé děti byly on-line klidně 8–10 hodin denně. Obávám se, že reálná čísla budou u některých ještě vyšší.

Jistě ale také záleží na rodičích, jestli děti korigují.

Samozřejmě, liší se to rodina od rodiny, do jaké míry  zvládají rodiče pobyt dětí ve virtuálním prostoru regulovat.  Jestli se rodiče mohli vystřídat doma, jak to měli s prací, jak  moc byli na nervy z vlastní práce, která probíhala on-line,  nebo jestli jen seděli doma a koukali do zdi. Z toho všeho  je pak zřejmé, že rodiny, ve kterých byly problémy už dříve a které sotva držely pohromadě, tento pandemický  kopanec nemusely ustát.

Všimla jsem si zároveň, že lidé trávili proti jiným rokům hodně času venku, ohromně vzrostly prodeje sportovních  pomůcek, kol, koloběžek…

Určitě měl výhodu ten, kdo mohl o víkendu vyrazit na  chatu, nebo ten, kdo bydlí přímo v domě se zahradou. Nárůst prodeje sportovních pomůcek je zřejmý trend. Zase se to ale týká populace jako celku, a hlavně těch  bohatších, nezareagují takto všichni. Když patříte do nižší sociální vrstvy s nižším příjmem, nezajdete si jen tak koupit sportovní vybavení a nové kolo. S nižším sociálním statusem se pak pojí i nižší vzdělání. To jsou dva drtivé faktory, které snižují vaši akceschopnost a schopnost přizpůsobit se nové situaci. Tyto limity rodičů pak nejvíce  hendikepují děti. Vidíte to také například na tom, co jedí –  kvalita stojí peníze. Chudoba se tak promítá do možností,  jak alespoň trochu kvalitně trávit volný čas, ale právě i do zdravého jídelníčku a dalších oblastí.

Ta část dětí, která je připojená, je nějak monitorovatelná, o té víte. Pak tam ale bude část dětí, které vůbec  připojené nejsou…

Přesně tak, o těch my nevíme vůbec nic. Ani školy většinou  nevěděly, co se s nimi po čas distanční výuky dělo, a netuší to dodnes. To je černá skříňka, a ta čísla nejsou malá.

Jak fungovala během pandemie kontaktní centra a další adiktologické služby?

Kontaktní centra i terénní programy byly v dost těžké  situaci, protože na rozdíl od našich ambulancí a oddělení  na klinice spadají do oblasti sociálních služeb. Musely mít tedy během lockdownů zavřeno, i když je klienti  potřebovali, anebo fungovaly v různě omezeném režimu. Jejich pracovníci se také zejména na počátku potýkali  s nedostatkem materiálu a ochranných pracovních  pomůcek, přestože pracují v infekčním prostředí s vysoce rizikovými klienty. Například vyměňují použité injekční stříkačky těm, kteří si nitrožilně aplikují drogy. Ošetřují žilní poranění, kožní komplikace a podobně.

Je možné, že část lidí, kteří byli v odvykacích programech nebo navštěvovali kontaktní centra, z programů vypadla?

Je zřejmé, že ke spoustě lidí se tyto služby nedostaly včas, protože byl příliš velký přetlak klientů. V určitou chvíli musely být některé typy služeb zavřené, prostě  protože neměly status zdravotnického zařízení. To se  týká například poradenských služeb, kam typicky přijdou rodiče, kteří zjistí, že se jim 14–16leté dítě vymklo, hulí  trávu, začalo popíjet alkohol anebo tráví veškerý čas on- -line. Nejprve jdou většinou za školním psychologem, pak do nějakého místního poradenského zařízení. Nebo jsou to naopak služby pro klienty, kteří odcházejí z lůžkových zařízení a potřebují ambulantní doléčování.

Jak se dotkl lockdown těch, kteří jsou na ulici a užívají tvrdé drogy?

Změny v chování této skupiny jsou minimální. Tito lidé měli největší problém, že najednou nebyli v dosahu turisté, a oni neměli zajištěné základní živobytí v koloběhu dne, na které byli zvyklí. A současně je jasné, že během lockdownu je na ně v ulicích města dobře vidět. Drogově závislí lidé žijící na ulici své chování nezměnili – ani co se týká ochrany  proti covidu. Když si aplikujete drogy injekčně, tak zkrátka neřešíte spoustu jiných věcí. Ale jestli se jich to celé někde  dotklo docela dost, tak to bylo v narušení těch běžných řetězců distribuce omamných látek. Nemůžete najednou stát na ulici a dealovat drogy, když tam stojíte skoro sám.

Jak uživatelé řešili nedostatek drog?

Jakoukoli náhražkou, která byla po ruce: léky, těkavými  látkami jako toluen nebo zkrátka alkoholem. Ten byl vysoce dostupný po celou dobu. Lepší být opilý než v absťáku kvůli opiátům.

Byly pro uživatele heroinu dostupné substituční služby? A nehlásili se o dávku opiátových léků jako Metadon a Subutex i ti, kdo by se za normálních okolností léčit nechtěli, ale teď měli zkrátka „absťák“?

Ano, nižší dostupnost špinavých opiátů z ulice znamenala  skutečně vysoký nárůst poptávky po léčbě. Tyto  ambulance v provozu být mohly, protože spadají do resortu zdravotnictví. Jejich kapacita je ale limitovaná  i za normálních okolností. Oproti jiným zemím má Česko málo uživatelů drog na substituční léčbě a je za to často kritizované. V Česku je zhruba okolo 50 000 problémových  uživatelů drog, z toho zhruba necelá třetina na nelegálních opiátech. Na substituční opiátové léčbě ale máme méně než 5000 lidí. Jakmile tak velké skupině lidí zamezíte v přístupu k drogám, může vám to vyskočit násobně.

Jak vysoký byl nárůst poptávky po adiktologických službách? V psychiatrii prý asi 30 %.

Nemám data napříč službami, to vyhodnocuje NMS, ale  mohu dát příklad z naší kliniky. My jsme i přes všechny ty loňské opakované uzávěry, restrikce a nakažený personál  dosáhli v průměru 120 % proti výkonovému plánu. Všech  šest ambulancí na klinice jelo naplno, kdo měl dvě ruce a dvě nohy a byl zrovna zdravý, ten pracoval. Takže si to asi  umíte představit…

Co myslíte, že přijde teď, pokud pandemie skončí?

To, co se děje teď, je podle mého názoru jen odvar toho, co přijde později. Teď budou všichni šťastní, že je náročné  období za námi, budou chtít rychle zapomenout. Sociální  dopady pandemie zatím nejsou pořádně vidět, ještě  se moc neprojevily důsledky na ekonomice. Krize pak  ale dopadne na všechny, i na mladou generaci školáků,  protože mnoho rodičů bude mít problémy. A mladá  generace má navíc nabourané dva školní roky, což se jistě neobejde bez následků. Škola coby instituce se teď tváří,  jako by se vůbec nic nestalo. Děti se vrátily do školy a už se  na ně valí písemky. My to ale nemůžeme odříznout a tvářit  se, že se nic nestalo. Je tam mezera a ty děti nemají stejné  znalosti a kompetence jako jejich předchůdci ve stejném  čase. Navíc bude podle mě problematické zkorigovat  zpětně ten čas trávený ve virtuálním prostoru. Vezměte  si, jak těžké je to pro dospělého člověka, který by měl být schopen seberegulace. Čím nižší věk, tím nižší jsou i vaše  ovládací schopnosti, protože ty narůstají s věkem. Nejvíc zasažené nadměrným užíváním technologií tak budou  pravděpodobně děti od 5 do 12 let, protože ty jsou  nejvíce zranitelné. Je to zkrátka celospolečenský problém  a musíme s tím pracovat.

PROFESOR MICHAL MIOVSKÝ  

je přednostou Kliniky adiktologie Všeobecné fakultní  nemocnice v Praze a 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy.