Ženy média ze Salpêtrière

Švýcarská psycholožka a blízká spolupracovnice a inspirátorka Carla Gustava Junga Toni Wolffová ve své koncepci čtyř ženských archetypů – Matka, Hetéra, Amazonka a Médium – říká o posledně jmenovaném: „Zabývat se kolektivním nevědomím vyžaduje značné sebeuvědomění a adekvátní přizpůsobení realitě. Médium zpravidla nemá ani jedno z toho, takže může vzbuzovat pochybnost.“ Médium chápe Wolffová jako typ ženy, která se mnohem více angažuje v neosobních vztazích, dává přednost napojení na kolektivní nevědomí, stává se jakýmsi mostem mezi světy. Stinnou stránkou toho je nebezpečí, že „žena-médium podléhá vlivu (kolektivnímu, neosobnímu, nevědomému), jenž ji pohlcuje a formuje“. Jelikož je její vlastní vědomí utlumené, zůstane pro ni záhadná i její vlastní identita – oslabené ego pak může způsobit, že žena začne bez výhrad přijímat mužův nevědomý (či vědomý) scénář a podřizovat se zcela jeho přáním. 

Toni Wolffová, analyzandka, spolupracovnice, družka a přítelkyně C. G. Junga a spoluzakladatelka Psychologické společnosti v Curychu, navrhla model čtyř ženských archetypů, které proti sobě stojí v protikladech na dvou osách osobních a neosobních vztahů. Každý z archetypů (Matka, Hetéra, Amazonka a Médium) kromě vnímaných charakteristik nese i vlastní stín.

Tělo jako bitevní pole

Žena a její tělo tak mohou být paradoxním bitevním polem – na jednu stranu v sobě skrývají nepoznané a tajemné hlubiny (psychických, ale i fyzických procesů), na druhou stranu se stávají místem, kde se toto vše vyjevuje, je odhaleno pohledům, je externalizováno, objektivizováno, předváděno. Možná i nevědomou obranou proti hrozivosti takového divadla pak může být jeho inscenace jako veřejné podívané, show, estrády. Právě k tomu docházelo ve slavné pařížské psychiatrické klinice Salpêtrière ve druhé polovině 19. století, v době působení významného psychiatra Jeana-Martina Charcota, mimo jiné učitele Sigmunda Freuda. Skupina žen s dobovou nálepkou hysteriček zde hrála podivuhodnou roli „lékařských múz“, které sloužily tamním psychiatrům k rozpracování a demonstraci řady psychologických pozorování a výzkumů. Byly předváděny veřejnosti a fotografovány během hysterických záchvatů, hypnotizovány a v tomto stavu podrobovány nejrůznějším zkoumáním, k nimž patřilo i fyzické zraňování a různé sugesce. Má se na tyto ženy nahlížet jako na oběti patriarchální pavědy? Staly se nástroji machistických choutek lékařů mužů? Nebo snad ženskou intuicí vycítily úzký prostor, který jim umožnil najít jedinečnou niku, v níž se mohly zabydlet a rozvinout své specifické schopnosti, aby přežily a zachovaly si nějakou osobní hodnotu?

Pronikající pohledy

Naše téma názorně ilustruje rozměrný obraz francouzského malíře Andrého Brouilleta „Přednáška na klinice Salpêtrière“ (1887). Víc než dvacet mužů dychtivě sleduje Charcotův pokus s hypnózou jedné z nejslavnějších místních hysteriček Marie Wittmanové zvané Blanche. Hypnóza se pro Charcota stala prostředkem, jak ovládnout projevy hysterie, jak do té doby nevypočitatelný, zdánlivě chaotický a iracionální fenomén spojený s křečemi, svíjením, gesty a šílenou mimikou zkrotit, rozložit na jednotliviny, popsat jako proces. Ženské tělo, v tomto případě Blanche, zbavené hypnózou vlastního vědomí, zde sloužilo jako projekční plátno, jako voskový panák, výuková pomůcka, která měla vše demonstrovat – nejen sílu vnitřních iracionálních (ženských) pochodů, ale i vnější moc (mužské) vědy, která je nyní ovládá. Výrazně odhalená bílá hruď Blanche září jako tabule vystavená desítkám párů pronikajících (penetrujících) očí. Jedinou výjimku snad tvoří muž, který ženu zezadu podpírá a jehož pohled je úplně jiný, soucitný, strachující se. Patří Josephu Babinskému, budoucímu neurochirurgovi, který popíše takzvaný Babinského reflex. 

Vzájemné zrcadlení

Křečovitě prohnuté tělo Blanche a její nepřirozeně zaťaté pěsti, demonstrující stav její psýché, mají svůj odraz v plátně pověšeném na stěně za diváky. Jedná se o obraz podle jedné z mnoha fotografií, které při podobných seancích nechával Charcot průkopnicky pořizovat. Žena médium tak nejen nechávala prostupovat nevědomé síly svým tělem, čímž je vizualizovala, ale zároveň se stávala modelem pro zpracování jakési ikonografie hysterie, která ve své již zcela odtržené podobě žila dalším životem. Charcotovy veřejné demonstrace hysteriček a jejich stavů totiž ve své době patřily v Paříži k vyhledávaným společenským událostem. Je známo, že se při nich nechávali inspirovat nejen spisovatelé a výtvarní umělci, ale i herečky (neboť jako s herečkami se s „lékařskými múzami“ vlastně jednalo). Slavná divadelní diva Sarah Bernhardtová údajně napodobovala salpêtrièreské pacientky ve snaze dobrat se podobně působivých gest a výrazů na jevišti. Jak ale psal dobový tisk o Blanche: „Ani Sarah Bernhardtová, Rubens ani Rafael nedosáhli tak působivého vyjádření. Tato mladá dívka předvedla sérii živých obrazů, které svou brilancí a silou předčily i ty nejvznešenější umělecké počiny. Úžasnější model by si člověk sotva vysnil.“ Je pozoruhodné, jak nevědomé síly vynesené v bolesti na povrch sklízejí chválu bulváru.

O čem svědčí?Kniha Výraz emocí u člověka a u zvířat představuje Darwinův hlavní příspěvek dějinám psychologie 19. století a může být považována za čtenářsky přístupný úvod do Darwinova pojetí evoluce.

Ve stejné době, jako vychází kniha Charlese Darwina Výraz emocí u člověka a u zvířat (1872), v níž slavný přírodovědec hledá obecné biologické a evoluční základy mimiky a gest, zkoumá Charcot se svým týmem výrazy a postoje svých pacientek během hysterických záchvatů a uměle ženy do těchto záchvatů uvádí během hypnózy. A podobně jako Darwin poprvé v takové míře využívá pro ilustraci svých závěrů fotografii, nechává fotit své svěřenkyně i Charcot a sestavuje obsáhlé třísvazkové dílo Iconographie photographique de la Salpêtrière (Fotografická ikonografie ze Salpêtrière, 1877–1880). Žena médium je zde hostitelem širokého spektra znaků z nejrůznějších zdrojů. Jsou to zprávy z oblastí dalekého nevědomí? Nebo snad jde o mnohem bližší implicitní obžalobu kruté společnosti industriálního velkoměsta konce 19. století, z jehož periferií se rekrutovaly chovanky psychiatrických klinik? Svědčí tyto znaky o mužské manipulaci psychicky labilní ženou, nebo se jedná o triumf ženy, která našla východisko ze své těžké situace v tom, že obalamutila své okolí, hrála perfektně divadlo, které se po ní chtělo, a tak dosáhla aspoň nějakého postavení? 

Ne nadarmo se staly fotografie (a ikonografie) žen ze Salpêtrière z mnoha stran zkoumaným fenoménem. Akademický zájem by ale neměl zastínit vlastní skutečnost jejich osobností, které se na nás obracejí ve vykloubených pozicích ze starých černobílých zvětšenin. Jejich malá osobní dramata a tragédie, tak podivně vpletené do velkých dějin psychologie, jejich rozpolcenost mezi zdravím a nemocí, svobodou a podřízeností, to vše by nás nemělo nechávat nezaujatými ani dnes. Náš zájem však nemusí být „penetrující“ jako u tehdejších vědců ani senzacechtivý jako u široké veřejnosti, ale skutečně soucitný a neustále se tázající, jak pomáhat lidem s duševními obtížemi.

Zdroje:

Darwin Charles. Výraz emocí u člověka a u zvířat. Praha: Portál 2020

Hustvedt Asti. Lékařské múzy. Praha: Portál 2015

Molton Mary D., Sikes Lucy A. Matka, Hetéra, Amazonka, Médium. Praha: Portál 2015