Srovnávejte se s tím, jací jste byli včera

Dokonalá nedokonalost

„Lepší je vlastní stezka, byť nedokonalá, nežli dokonale vyšlapaná stezka druhého,“ říká vozataj Kršna bojovníkovi Ardžunovi v posvátné staroindické knize jménem Bhagavadgíta.

Připomnělo mi to příběh doktoranda Martina. Martinovým úkolem bylo napsat vědecký článek do uznávaného časopisu. S vervou se do toho pustil. Když začátek ukázal svému školiteli, stačilo tomuto školiteli pár sekund, aby řekl, co je třeba vypustit, zkrátit či změnit. Když se Martin snažil vyjít školiteli vstříc, odkázal ho školitel na svůj vzorový článek. V jeho komentářích, které Martinovi zaslal, se pak vyskytovaly věty typu: „Drž se vzoru.“ Když Martin nevyjadřoval právě největší nadšení a některým podnětům nedokázal vyhovět, protože nevěděl, co přesně se po něm žádá, dozvěděl se, že „takto se vědecké články nepíší“, což školitel vyjadřoval s určitým znechucením. Martin si začal připadat jako v animovaném filmu Špatně namalovaná slepice, který vznikl už roku 1963 podle námětu autora mnoha slavných filmových scénářů Miloše Macourka. Zde je odměněn žák, který namaluje slepici přesně podle předlohy, zatímco jiný žák úkol pojme po svém (jeho červeno-modro-žlutá slepice je vyvedena spíše abstraktně), dostane za to od učitelky vyhubováno a jeho obrázek skončí v koši. Dodejme jen, že se jedná o příběh pro děti, který končí dobře. 

V Martinově případu i v animovaném filmu se jedná o téma konformity a také srovnávání. Martinův způsob psaní článku je srovnáván se školitelovým způsobem. Nejde o to, zda je Martinův způsob psaní dokonalý (jistě není), ale o to, že svůj způsob psaní nemá možnost vyvíjet po svém. Školitel očekává, že se Martin přizpůsobí. Přestává tak jít o proces, ale důležitý je pouze výsledek. Přitom proces je vždy cestou k výsledku. A individuální proces vede k individuálnímu výsledku – lidé se zdokonalují svým vlastním způsobem a dokonalost každého jedince je trochu jiná. Výsledkem nemá být uniformní dílo robota, který byl vytvořen ve více exemplářích. Ti by možná vytvářeli dokonalá díla, ale stali by se z nich snadno zaměnitelné stroje bez vnitřní hodnoty. 

Je přitom možné, že školitelovo nastavení je v souladu s tím, jak jsou v naší společnosti zavedené mnohé procesy, které tolik nepočítají s individualitou jedince – s jeho jedinečnými potřebami i přínosy. Nakolik jsou například naše státní instituce založené na řádu a tradici (na srovnání s tím, jaké to bylo i dříve a jak se chová „normální jedinec“) a nakolik na inovativnosti a individuálním nastavení? A přece u nás už v roce 1963 zazněl hlas, který ve Špatně namalované slepici obhajuje názor, že můžeme věci dělat podle toho, jak jsme o nich vnitřně přesvědčeni, a ne kvůli vnější pochvale.