Smysl, touhy a sny

Člověk není kočka, ale lecčemu by se od kočky mohl učit. Třeba tomu, že ke spokojenému a radostnému životu nezbytně patří pohyb a hra, nebo také tomu, jak odpočívat a jak jen tak být. Pokud vám „jen tak být“ připadá málo, můžete se s následujícím textem vydat do houštin hledání smyslu – a třeba pak změníte názor.

Mami, proč jsem na světě?

„Abys byl šťastný, měl rád lidi a dělal to, co tě baví,“ odpověděla moje kamarádka na otázku svému pětiletému synovi a tou jasností mi vyrazila dech. Co dodat? Mě osobně lepší odpověď nenapadá, a tak jen znovu upozorním na to, jak zvláštní tvor je člověk, když se v pěti letech diví tomu, že je tady. Když si uvědomuje, že by tady také být nemusel a jednou nebude. Když potřebuje vědět, proč to všechno, a otázka po smyslu vrhá stín na jeho dětské hraní.

Kdo má k životu své proč, snese téměř každé jak

Tento citát Friedricha Nietzscheho se stal leitmotivem práce Viktora Frankla, psychiatra, který v koncentračních táborech povzbuzoval a přesvědčoval své spoluvězně, že budou-li mít pro co žít, přežijí. Logoterapie, psychoterapeutická metoda, kterou Frankl vyvinul, nahlíží na člověka právě jako na bytost hledající smysl a pokládá touhu po smyslu za základní lidskou potřebu. Je to právě smysl, který pomáhá přežívat v nelidských podmínkách, může „osmyslnit“ i utrpení a zrelativizovat naše běžné představy o šťastném a spokojeném životě. Ostatně Nietzscheho citát pokračuje sarkastickým dovětkem: „Člověk netouží po štěstí, to dělá jen Angličan.“ Co je tedy to, co nám pomohlo překonat těžká období? A kdy vlastně zažíváme spokojenost?

Touhy a sny

Když už je řeč o touze po štěstí, po čem vlastně toužíme? Jaké sny máme? A jaké sny jsme měli jako děti? Někdy mohou být naše sny a touhy velmi jasné, někdy možná poněkud rozmlžené. Pak může být dobré posbírat střípky obrazů a představ, udělat si čas na snění, na chvíli opustit to, co nás běžně zaměstnává, a dotknout se víc toho, po čem skutečně toužíme. Člověk je zvláštní tvor, protože dokáže snít. Představy a sny mohou být zdrojem smyslu a energie, která dokáže přetvářet život i svět. Po Nietzscheho štěstí touží sice jenom Angličan, na druhou stranu ve výroku Alberta Pessa „jsme zrozeni se schopností být šťastní v nedokonalém světě“, který se stal východiskem jeho terapeutické práce, je velká a také tajemná naděje. Štěstí může zjevně mít mnoho podob.

Povolání

Na touhy a sny se však lze podívat také z druhé strany. K tomu nás může přivést slovo „povolání“, ne ve smyslu profese nebo práce, ale „volání“, hlasu, který nás někam nebo k něčemu volá. Poukazuje k tomu, že můžeme být se světem a s životem v dialogu. Na jedné straně volání, na druhé odpovídání. Je to zkrátka tak, některé věci nás oslovují, přitahují a lákají, jiné nás nechávají zcela lhostejnými. Pořádně se nedá vysvětlit proč. Někdy se to volání dotkne touhy hluboko uvnitř nás, které sami možná zatím nerozumíme, a naznačí nám tak cestu nebo třeba jen první krok. Jinak řečeno, něco nás může volat nebo zvát na cestu. Na cestu do neznáma. Na cestu, která je právě pro nás. Na cestu, o které dopředu nevíme, jak dopadne. To je mimochodem začátek většiny velkých příběhů a dobrodružství. A tak se vyplatí si všímat toho, co nás doopravdy přitahuje, baví nebo zajímá, protože to je cesta lásky. Filozof Martin Heidegger k tomu napsal, že věci, které máme rádi, mají rády nás. Naše láska je odpovědí na tu jejich. Žít v takovém světě stojí za úvahu, ne?

Staň se tím, kým jsi

A aby v tom všem byla taky trocha humoru, možná nakonec jen hledáme sami sebe. Slovy Jana Wericha: „Když už člověk jednou je, tak má koukat, aby byl. A když kouká, aby byl, a je, tak má být to, co je, a nemá být to, co není, jak tomu v mnoha případech je.“ Jistě, někdy hrajeme hry, snažíme se udělat dojem, nebo se dokonce přetvařujeme, ale i když to všechno odložíme, přiblížit se sami k sobě nemusí být nic snadného. V první řadě potřebujeme omezit vnější i vnitřní hluk a rozptýlení. Ticho a samota nám mohou na této cestě k sobě hodně prospět. Ostatně, máme na to celý život. Nakonec možná to nejdůležitější, co by z Werichova citátu nemuselo být na první pohled úplně patrné: být sám sebou je dobré a být sám sebou je víc než dost. A sami sebe nenajdeme zapadlé někde za skříní, sami sebou jsme a sami sebou budeme tím víc, čím víc zbytečného balastu odložíme.

Vytržení nad tím, že žijeme

V mozaice pohledů na hledání smyslu by neměl chybět Joseph Campbell, který se zabýval zkoumáním mýtů a hrdinských příběhů: „Říká se, že všichni lidé hledají smysl života. Podle mě to není tak docela pravda. Já si myslím, že my všichni hledáme především prožitek toho, že jsme vůbec naživu… neboť teprve tak můžeme naplno pocítit to pravé vytržení nad tím, že žijeme.“ To jsou okamžiky, kdy jsme plně tady a teď, naše tělo je probuzené a všechno je tak nějak barevnější. Okamžiky, kdy obvyklé myšlenky nahrazuje hluboké soustředění, nadšení nebo údiv. Okamžiky, kdy žijeme. Tak se můžeme ptát: kdy, při čem nebo s kým se cítíme plně naživu?

Dar života

Díky údivu nebo vytržení nad tím, že žijeme, můžeme dospět k širší perspektivě – spíše než jako střed světa vnímat sami sebe jako součást většího celku. Život je dar. Život jsme si nedali. Život jsme dostali. A nevíme, jak dlouho tu tento dar pro nás ještě bude. To nás může vést k větší pozornosti k životu a vděčnosti za něj, vždyť tak rychle pomíjí. A i když někdy můžeme mít pocit, že jsme se o tento dar nijak neprosili nebo že bychom ho nejraději vrátili, jindy můžeme s údivem zakoušet vděčnost prostě už jen za to, že tu můžeme být a prožívat všechno – radost i smutek a ostatní odstíny života. Když se nám tedy toho daru dostalo, jak s ním naložíme? Smysl možná můžeme hledat z druhé strany a ptát se: Co bylo svěřeno právě mně?

Radostná hra

Abychom život a hledání jeho smyslu nevnímali jen jako břímě a tíži, což by se snadno mohlo stát, je dobré si připomenout, co napsal anglický filozof Alan Watts: „Skutečným tajemstvím života je být plně v tom, co právě děláme, tady a teď. A místo toho, abychom tomu říkali práce, si uvědomit, že je to radostná hra.“ Když si hrajeme, nemyslíme u toho na minulost ani na budoucnost, jsme tady, s radostí a lehkostí. Jaké by to bylo, přistupovat k životu jako k radostné hře? Ostatně nedávno jsem viděl jeden hezký vtip, pes v kabátu a s kufříkem na cestě do kanceláře říká: „Zatím jsem si nevšiml žádného rozdílu, celé mi to připadá jen jako rozvinutější aportování.“

Nevědění, důvěra a plynutí

Jestliže život může být radostnou hrou, co kdybychom se odvážili mu důvěřovat? Co kdybychom tak trochu pustili vesla a nechali se nést jeho proudem, s důvěrou, že nás svým tempem dobře povede a že nás dovede možná do míst, o kterých se nám ani nesnilo? Co kdybychom si nakonec dovolili nevědět, nemít na všechno odpovědi a důvěřovat plynutí života? Důvěřovat tomu, že když už tady jednou jsme, tak to určitě není jen tak. Jeden chasidský rabín radil svým žákům: „V jedné kapse noste napsanou větu: Jsi prach a popel. A v druhé mějte: Kvůli tobě byl stvořen svět.“

Bdělost, probuzení a smysl 

Smyslem života podle Buddhy je osvobození. V buddhistickém vidění světa osvobození představuje především osvobození od utrpení, které je způsobené našimi sebestřednými tendencemi. Nahlédnutí, že to, čemu říkáme já a kolem čeho se točí většina našich obav, představ, pochyb nebo ambicí, je jen určitá představa, která nám brání vidět skutečnost takovou, jaká je, brání nám více se otevřít proudu života, jehož jsme nedílnou součástí, a rozvinout tak všeobjímající soucit. To je probuzení. 

„Abys byl šťastný, měl rád lidi a dělal to, co tě baví.“ Vracíme se na začátek. Člověk je zvláštní tvor. Jsme tady, každý sám za sebe a ve svém těle. A zároveň to, po čem toužíme, je spojení s druhými, s přírodou, s proudem života… Hledáme jednotu, v níž by se alespoň na okamžik vytratil pocit, že jsme oddělení. Jednotu, díky které můžeme vytušit, že právě ona je naším pravým domovem, že v ní se doopravdy stáváme sami sebou – když už právě nejsme jen „sami“ sebou. V okamžicích, kdy ji jasně zakoušíme, otázky po smyslu mizí. Není, kdo by je kladl. A tak ne náhodou buddhistický mnich Thich Nhat Hanh říká, že náš pocit oddělenosti je jenom iluze. Ve skutečnosti jsme všichni hluboce spojeni a meditace nám může pomoci tuto skutečnost nahlédnout a žít z ní.