I duchovní potřebuje terapeuta

Proč jste se rozhodla stát se rabínkou?

Když mi bylo asi osm, tajně jsem se rozhodla, že se stanu filozofkou. Moc jsem tehdy nevěděla, co přesně to znamená, ale měla jsem silný pocit, že je to něco senzačního a hodně důležitého. Moje matka si naopak myslela, že bych se měla stát učitelkou. Když došlo na lámání chleba, poslala mě na střední pedagogickou školu, kde jsem trpěla až do maturity. Učitelkou jsem se prostě nikdy stát nechtěla. Naučila jsem se tam ale jednu podstatnou věc – člověk v životě musí dělat to, co chce, co ho baví a naplňuje, a ne to, co od něj očekávají ostatní. 

Nakonec jsem se pustila do vysněné filozofie a přibrala si k ní židovská studia. Podařilo se mi začít pracovat na univerzitě, snažila jsem se publikovat a získávat granty. Čekala jsem, kdy přijde to naplnění a štěstí z dosaženého cíle. Jenže nepřicházelo. Štěstí a naplnění mi dodávala práce s lidmi v židovské komunitě. A tak jsem si vzpomněla na své staré předsevzetí, že budu dělat to, co mi dává smysl, a rozhodla jsem se jít do rabínského semináře.

V reformním rabínském semináři v Berlíně jste měla vedle mnoha jiných předmětů také psychologii. Co jste si z ní odnesla? 

Nechci předstírat, že naše výuka psychologie byla nějak důkladná. V rabínském semináři se setkáte hlavně s pastoračním výcvikem a další hlubší studium psychologie a koučinku je pak na každém z nás. Když můžu, věnuju se studiu psychologie po vlastní ose z čistého zájmu o lepší pochopení sebe, členů naší komunity i svého okolí. V poslední době mě nejvíc zaujaly výklady Bible založené na jungiánské teorii archetypů.

Studium v semináři mě dobře vybavilo pro běžné mezilidské interakce, naučila jsem se, jak docílit toho, aby se lidé v mém okolí cítili dobře, aby si připadali vyslyšení a pochopení. Umím je nasměrovat k hledání vlastních životních otázek a odpovědí, jsem zároveň schopná poskytnout první psychologickou pomoc v různých životních pohromách. Je potřeba se také naučit rozpoznat hranici, kde moje konzultační schopnosti končí a kdy už je nutné člověka citlivě nasměrovat k odborníkovi.

Jak moc je podle vás důležitá znalost psychologie při výkonu rabínského povolání? 

Být duchovní bez základní znalosti psychologie, to je jako být dirigent, který řídí orchestr, ale sám neumí hrát na žádný hudební nástroj. Asi by to nějak šlo, ale pravý soulad by nejspíš nenastal.

Dennodenně stojím před řadou lidí, kteří přede mnou otvírají své duše a svá srdce. Svěřují se do mých rukou ve velmi intimních okamžicích, provádím je spirituálními zážitky a zprostředkovávám cestu k Bohu. Jindy zase otevírám dveře k praktikování židovské tradice. Často funguju jako svědek jejich životní cesty. Každý hraje svou vlastní jedinečnou melodii, vyžaduje zvláštní přístup a já musím vědět, jak to všechno citlivě navigovat. Jako duchovní musím také pečovat o sebe. Nemůžu rozdávat, pokud sama nemám kde brát. 

Domníváte se, že i duchovní, tedy kněží, pastoři či rabíni, potřebují psychoterapeutickou podporu? 

I duchovní potřebuje terapeuta, stejně jako každý terapeut. Myslet si, že my duchovní nebo terapeuti žijeme zcela naplněné životy bez poskvrnky a víme přesně, co dělat, je nesmysl. Moje nesplnitelné přání je, aby každý člověk měl jak terapeuta, tak duchovního. Naše práce se totiž doplňuje.

Ten, kdo se odhodlá něco dělat s bolestí nebo zmatkem ve své duši, dnes v naprosté většině případů vyhledá terapeuta. Je to přirozené, protože náboženství je zatíženo strnulými představami z minulosti. Co by tak asi mohlo vědět o komplikovaných potřebách moderního člověka? V terapeutickém prostředí pak takový člověk často řeší ryze duchovní otázky jako význam a smysl života, popřípadě jeho nedostatek, nebo strach z vlastní konečnosti a jak se s ním vyrovnat. Dobrý duchovní je na tyto otázky připraven a vybaven. Náboženské příběhy, tajemství a zázraky jdou s hlubokými životními otázkami ruku v ruce. Pokud se jim správně otevřeme, obvykle nabízejí potřebná řešení.