Ať tě drak dostane

Skutečnost, že cesta člověka nespočívá jen ve zdařilém překonávání překážek, boji a prosazování si svého, se dobře zrcadlí ve všech klasických příbězích a mýtech. Strukturu životní poutě jako cesty hrdiny identifikoval v těchto příbězích Joseph Campbell. V jejím rámci lze rozlišit určité body, které nechybí v žádné z pohádek, například volání, na něž hrdina zareaguje, načež se vydává na cestu. Setkává se na ní s nejrůznějšími pomocníky, získává dary, které mu mohou být k užitku, překonává překážky, až konečně dospěje k překážce největší, nezřídka symbolizované drakem nebo jiným netvorem. Tady však hrdina končí, tady je přemožen, tady umírá… aby se mohl znovuzrodit, proměnit, transformovat.

Tento moment velmi trefně vyzdvihuje učitel meditace Paul Weinfield: „Na skutečné hrdinské cestě drak zabije tebe. Ke svému velkému překvapení nedokážeš dát manželství do pořádku. Ke tvému velkému překvapení je ti čtyřicet, nemáš děti, dům ani žádné vyhlídky. Ke tvému velkému překvapení svět nestojí o dary, které mu tak hrdě nabízíš… Každá porážka je anděl, který tě tahá za rukáv a říká ti, že nemusíš pořád bít hlavou o zeď. Nech toho snaživce tam, uvězněného v jeho osamělých ambicích. Prostě odejdi a život tě obejme ve své rozlehlosti.“ Hrdinské příběhy, mýty nebo Danteho cesta jsou tu právě proto, aby nám nabídly jistou mapu, na které selhání, ztráta a smrt mají své nezastupitelné místo, neboť jsou cestou k pokoře, otevřenosti, moudrosti a lásce. K životu, který se může ukázat, až když metaforicky zemřeme.

Působivé obrazy této cesty předvádí také Michal Ajvaz ve své básni „Pařížská třída“:

Obvykle nás ve starém řečišti prostoru táhnou kupředu

motory cílů, plánů a představ,

které nám nedovolí zakusit

jeho jemné proudy.

Ale jen tyto proudy nás mohou donést k pravému cíli.

Čeká na nás palác na ostrově v deltě řeky.

Cesta často začíná až tehdy,

když po mnohaletém boji beznadějný

přijme prohru a pustí vesla.

Ucítí chvění proudů, na které zapomněl,

jemný tlak, milost plynutí.

Neboj se zapomenout

v tomto jarním odpoledni, prozářeném mírným slunečním světlem,

na své cíle. Skutečný cíl

se rodí, stejně jako živá myšlenka, z prostoru,

je uzráním krajiny přítomného.

Je dobré mít cíle, plány a představy, ale zároveň se jimi nenechat úplně sevřít, dovolit svému „já“, ať je prostupné, ať jím všechno může procházet dovnitř a ven, ať může svobodně své cíle, plány a představy pouštět, odkládat nebo měnit. Zajímavý je však moment, na který upozorňuje Ajvaz: „Cesta často začíná až tehdy, / když po mnohaletém boji beznadějný / přijme prohru a pustí vesla.“ Přijetí prohry, selhání, přijetí toho, že naše cesta, tak jak jsme si ji vysnili, prostě nepokračuje dál. Přijetí místo toho, abychom se okamžitě snažili najít nějaký nový směr, nový projekt, nový vztah, v němž nás již prohra a selhání určitě nepotkají. Přijetí, které nás vede k pokoře a k tomu, abychom se konečně rozhlédli, ztišili a mohli tak vnímat ty jemné proudy, které tu byly vždycky, na něž jsme zapomněli a které nás mohou vést dál, k pravému cíli a ke skutečnému životu.

Z této nové perspektivy již selhání není prohrou, nýbrž milostí, darem, „andělem, který tahá za rukáv“, a my se už nemusíme tak křečovitě starat o sebe a o své „já“, nýbrž pečovat o celek a žít z něčeho většího, než jsme my sami.