Přijmout své chyby

Miluju jazz a moc ráda chodím na koncerty do menších klubů, kde hráčům sedíte takříkajíc na klíně. Už kdysi jsem si do deníku napsala, co se mi na jazzmanech a jazzmankách líbí. Když hrají, trochu to vypadá, jako by si každý sám či sama za sebe na pódiu něco se svým nástrojem kutili. Přesto vytvářejí úžasný souzvuk a hravou lehkost. Žádný Babylon, naopak. Mistři svých nástrojů dokážou improvizovat tak, že člověk sice chvíli neví, jestli se muzikanti v příštím okamžiku ještě vůbec zvukově sejdou, ale záhy jen žasne, jak to dokázali – splést rozvětvená sóla opět dohromady. Čeho si navíc v poslední době zvlášť všímám, je uvolnění při hře, radost, která z hudebníků čiší a přechází i na publikum. 

Hudba je bezesporu jedním z terapeutických nástrojů, prostředkem, jak dát průchod svým pocitům či pojmenovat ono mnohdy slovy těžko zachytitelné a nás přesahující. Krásně to vystihla chilská tenorsaxofonistka Melissa Aldana, která nedávno hostovala na brněnském JazzMusicFestu. V rozhovoru pro festivalové noviny popisovala uplynulé roky svého života, kdy si prošla krizí v partnerském vztahu a dalšími osobními problémy spojenými s odpuštěním v rodině, výchovou dětí, přijetím a sebeláskou. Když se ocitla osamělá v americkém Harlemu, říkala si, že bude mít roky co dělat, aby se s nastalou situací citově vypořádala. Navíc přišla pandemická opatření a stejně jako mnozí další se i Aldana dostala psychicky téměř na dno. „Potřebovala jsem něco změnit, a tak jsem se obrátila do sebe. Uvědomila jsem si, že stejný proces jako v mém životě probíhá i v hudbě. Došlo mi, že přijímat vše, co slyším, vše, co hraji – dokonce i chyby –, je smysluplnější než dokonalost.“

Melissa Aldana, její svědectví i hudba, mi vstoupily do života na sklonku letošní postní doby před Velikonocemi, v čase, na který připadlo biblické čtení o vzkříšení Lazara. Je to silný text o životní proměně, o zbavování se starých pout, o znovuzrození a novém životě. O Boží lásce, která mění perspektivu lidského nahlížení na to, co je možné a nemožné. Svatý Pavel píše: „Ožijte ze svého nitra a v tomto duchu oživte své tělo, buďte svobodnými.“ A evangelium k tomu skrze Lazarův příběh symbolicky dodává: překračujte hranice, ty zdánlivě nepřekročitelné, které máte ve své mysli, ve svém srdci, ty, které paralyzují vaše tělo. Překonávejte hranice mezi sebou navzájem, oživujte, co je mrtvé a nefunguje, odpouštějte, milujte, budujte mosty jeden k druhému. Dovolte si otevřít všechny ty zavřené dveře, kde nemáte odvahu, kde je tma jak v hrobě, kde nemůžete dýchat ani se hýbat – otevřete dveře k lásce, k naději, k porozumění, k odpuštění.

Když jsem odcházela z koncertu, napadlo mě, kolik krásných děl – vedle těch umělecky bezchybných – by nevzniklo, kdybychom předem lpěli na dokonalosti. Možná že i ten Lazar nakonec ležel v hrobě proto, že se bál žít, dělat chyby. Pro něj tu bylo mocné Boží slovo, které ho vrátilo do života – a pro nás je tu také. Společně s hudbou, barvami a mnoha dalšími arteterapeutickými nástroji, díky nimž se můžeme vracet k sobě a dávat sebe životu.