Uvolnit se do kreativního procesu

„Velmi se to podobá meditaci. Myšlenky, vzpomínky a vjemy přicházejí a odcházejí; když se mysl zatoulá, snažím se soustředit na svůj dech. Snažím se vypnout analytickou složku svého mozku. V ideálním případě mé myšlenky směřují k procesu, k vnímání zvuku uhlu na papíře,“ říká o své tvorbě americká umělkyně Heather Hansen, která pohybem celého těla vytváří velkoformátové uhlové kresby, jež často nabývají symetrických tvarů podobných květinám nebo mandalám. Divák, který sleduje rytmický pohyb doprovázený hudbou, je tak přítomen neopakovatelnému vznikání kresby a tato událost má v sobě cosi velmi intimního, možná až rituálního. Heather Hansen studovala scénografii a japonský tanec butó: „Myslím, že všechny ty roky tréninku butó pro mě v této tvorbě dostaly nový smysl. Před představeními jsme svá těla nabarvili na bílo, za tím se skrýval záměr ‚smazat‘ ego. Choreografie tíhla daleko spíše k následování meditativní básně obrazů než k tomu, co, kdy nebo kde přesně dělá určitá část těla.“ Zkušenost s butó, které není nijak fixováno na žádnou určitou formu a od tanečníka vyžaduje právě schopnost převádět vnitřní obrazy a pocity do fyzického pohybu, se u Heather Hansen propojila s přístupem k tvorbě japonské poválečné skupiny Gutai. Gutai kladla důraz na způsob, jakým díla vznikají. Proces vzniku, v němž velmi významnou roli hrála tělesná interakce s materiálem, byl klíčový pro smysl celku. Charakteristické pro tuto skupinu bylo spojování různých médií, performance a prvky divadla podtrhávající bezprostřednost tvorby. Ve výtvarném projevu pak často používali akční malbu, nanášení barvy vlastním nebo cizím tělem, práci s hlínou, blátem.

Když jednou Heather Hansen tančila na pláži, všimla si, že svým pohybem v písku vytváří linie a obrazce, které ji zaujaly. Tato zkušenost jí pomohla propojit její nadšení pro tanec s nadšením pro výtvarné umění. Podařilo se jí tak spojit hudbu, rytmus, tanec a kresbu do jediného celku a zachytit pomíjivost pohybu: „Uhel mi dovoluje zaznamenat každé gesto, jak se děje. Vy pak můžete vidět příběh.“

Za rozvojem kreativity

Artefiletická dílna, k níž nás s Anežkou Všianskou tvorba Heather Hansen inspirovala a kterou jsme uváděli na kurzech zaměřených na rozvoj kreativity v Prázdninové škole Lipnice nebo na vlastních akcích, krásně ukazuje, jak volný pohyb spojený s kresbou probouzí schopnost otevřít se hlubině vlastního nitra a zároveň jí dávat určitý výraz, respektive skrze vyjadřování setrvávat u toho, kým opravdu jsme. Nejlépe se to dá ilustrovat na zcela volném tanci, kdy jde o to, nalézt vlastní pohyb, který právě teď prýští z nitra, nic předem nerozmýšlet, nehodnotit to, co se děje, a nechat se tím unášet dál. To je něco, co stojí v základu tvůrčího procesu, k němuž Heather Hansen došla a který je výsledkem delšího hledání a zároveň jen zastávkou na cestě k tomu, jak být blízko sebe sama: „Procházela jsem tehdy těžkým obdobím, a tak jsem se rozhodla, že potřebuji nějakou každodenní praxi, která by mi pomohla. Začala jsem si vést deník a každý den jsem tančila nebo se věnovala józe a kreslení. Rozhodla jsem se to dělat po dobu jednoho roku… Postupem času jsem obojí začala propojovat. Místo toho, abych se věnovala jednomu a pak druhému, jsem obě věci dělala současně. Hodně jsem kreslila do svých skicáků a reagovala přitom na hudbu, bylo to jako tančit vlastníma rukama v malém měřítku…“ V rámci našeho artefiletického programu jsme podlahu celou pokryli papíry, účastníkům dílny jsme rozdali uhly a nechali je, ať se po zemi volně pohybují a převalují se v rytmu hudby a své pohyby těmi uhly zaznamenávají. Jen tak, bez předem daného záměru. To jim na jedné straně dovolovalo pustit se naplno a spontánně do tvorby a na straně druhé tu po skončení dílny zůstával působivý estetický výstup, nezávislý na předchozí „výtvarné zkušenosti“, výsledek náhody a intenzity pohybu.

Propojení těchto dvou rovin, spontánního a často radostného tvůrčího procesu s výrazným uměleckým výstupem, je pro rozvoj kreativity velmi podstatné. Na kurzech, kde jsme se snažili kreativitu rozvíjet, se totiž zřetelně ukázalo, že tvořivost, umění nebo „výtvarka“ jsou obvykle velmi náročně přístupnou oblastí lidského nitra. Ukázalo se, že tvůrčí proces účastníků nejčastěji blokují nejrůznější obavy, které lze obecně formulovat v podobě hluboce zarytých přesvědčení jako „neumím malovat“, „nemám žádné zajímavé nápady“ nebo „nemám žádné nadání“ a tak dál. K této zdrženlivosti se pak přidává velký strach z názoru ostatních a z jejich soudů – „co tomu řeknou?“, „bude to trapné“… Oblast kreativity, přicházení s něčím novým a neotřelým je tedy oblastí nesmírně křehkou a často poznamenanou „traumatem“ z hodnocení výtvorů na základní škole, z něhož si člověk odnesl přesvědčení, že mu kreativita do vínku nebyla dána.

Snaha o rozvoj tvořivosti pak musí tyto zábrany nějak nápaditě obejít a poukázat tak na jejich klamnost, případně průchodnost. Na kurzech jsme se proto snažili od výstupů tvořivého procesu (tedy obrazů, jejich hodnocení či estetického zařazení) sestoupit hlouběji k samotnému zdroji kreativity, tedy k živému člověku, který přirozeně tíhne k tomu, vyjadřovat se a projevovat. Cílem tedy bylo najít motivaci k tvorbě a nějakou cestu, na níž by se tato tvorba mohla co nejpřirozeněji uskutečňovat.

Ukázalo se, že k tomu nejlépe slouží tři typy dílen. Zaprvé takové, které se soustředí na proces, a ne na výsledek: důležité je, jak něco dělám a co při tom zakouším, a ne to, co udělám. Podstatné je, že například můj pohyb vychází ze mě a že jsem k němu vnitřně puzen, a ne estetika jeho vnějších forem, natož posuzování diváků. Zadruhé dílny, v nichž může být člověk o samotě nebo v takovém prostředí, kde se soustředí sám na sebe, aniž by byl rozptylován druhými, čímž se odstraňují zábrany způsobované soudy jiných lidí. Člověk si může dovolit to, co opravdu chce. Zatřetí dílny, které se odehrávají „poslepu“ nebo tuto možnost nabízejí, čímž se odstraňuje sebehodnocení, které může říkat, že to, co maluji, není hezké. Eliminuje se též přílišné racionálně zaměřené uvažování.

Zajisté není třeba, aby byl každý umělcem, ale bez výtvarných prostředků, bez určitého typu vyjádření, jako je báseň, tanec, zpěv nebo obraz, se něčemu z člověka nedostává „slova“. Přitom teprve díky nim může být plně sám sebou. Na cestě k tomu, a tedy i na cestě k radosti a plnosti, nás někdy mohou brzdit různé překážky. Volný pohyb, uhel a „uvolnění se do procesu“ nám mohou pomáhat tyto překážky nejen nahlížet, ale i překonávat, a tak terapeuticky působit na různých rovinách našeho projevu – mohou vést k odvaze a spontaneitě.

Šimon Grimmich 

je učitel mindfulness a meditace, překladatel a básník. 

https://vnitrniprostor.cz

Anežka Všianská 

se věnuje zážitkové pedagogice, artefiletice a je v terapeutickém výcviku.

Zdroje:

http://blog.lululemon.com/20151127-heather-hansen-movement-made-permanent

http://www.ochigallery.com/blog/interview-with-heather-hansen

http://www.therawbook.com/2014/07/28/heather

https://vimeo.com/100439197