Foukající zen

Ve svých čtyřiceti našel novou vášeň, hru na japonskou flétnu šakuhači, nadšeně mi vypráví, jak se na ni učí a jak se pro něj flétna stala nečekaným darem, který patří mezi jeho pět největších životních duchovních objevů. Mnich, teď navíc hráč na šakuhači. Ostatně v japonštině pro hru na flétnu existuje spojení suizen, foukající zen, při kterém jde o dosažení osvícení nebo Buddhy prostřednictvím jediné noty. Tak mu meditace v tónech flétny ukázala svou další, hravou, kreativní a emotivní tvář.

Rozloučíme se, já pokračuji procházkou parkem a myslím na to, jaké byly ty moje největší životní objevy. Co mě v životě oslovilo natolik, že jsem se zamiloval, že láska vytrvala… A jak se to vůbec stalo, že se objevila? Připadá mi krásné, když se něco nečekaného, nového a oslovujícího objeví, navíc uprostřed života, ve středním věku, kdy už je naše osobnost přece jen poměrně utvořená, víme, co máme rádi a co ne, a čas objevování a studia máme často již roky za sebou. Začít se ve čtyřiceti učit hrát na flétnu, to není jen tak. Otevřít se novému a neznámému dobrodružství v dobách, kdy je nerozvážné mládí daleko, vyžaduje jistou odvahu. Myslím na to, do čeho nečekaného bych se ještě v životě mohl zamilovat já. A dá se něco takového odtušit? A stane se to ještě? A dá se pro to něco udělat? Snad jen zůstávat bdělí, otevření, vykračovat za hranice známého, objevovat, aby nás něco mohlo oslovit… A proč zrovna mě oslovuje právě toto?

Samé otázky, za nimiž lze vytušit poněkud tajemný svět a život, který nám předkládá věci, aktivity, místa, zvířata nebo lidi, do nichž se právě my můžeme zamilovat. Svět a život jako mapa různých lásek. Když mluvíme o lásce, příliš se soustředíme zejména na ty, které se týkají vztahů k druhým, a snadno přehlédneme ty ostatní. Mary Oliver tyto různé podoby lásky krásně evokuje ve své básni O lásce:

Byla jsem zamilovaná víckrát než jednou,

díky Bohu. Někdy to trvalo

… Někdy

to bylo jen prchavé, možná jen

odpoledne, avšak proto ne méně skutečné.

… Láska, láska, láska, to bylo

jádro mého života…

A, ach, už jsem se zmínila,

že to byli muži a byly to ženy

byly to také – a to zjevení si v sobě uchovejte –

stromy. Nebo místa. Nebo hudba vznášející se nad

jmény jejich tvůrců. Nebo oblaka, nebo slunce

Jaké různé lásky jsou jádrem našeho života? A které trvají a které tu byly jen na okamžik, přesto však za sebou zanechaly zřetelný otisk? Bez čeho si život dovedeme těžko představit? Co je to, co nám dává naději a chuť do nového dne?

Psycholožka a autorka knihy Love 2.0 Barbara Fredrickson mluví o lásce jako o „mikrookamžiku pozitivní rezonance“, která vyžaduje, abychom byli fyzicky i tělesně přítomní a abychom zpomalili. Přestože tato definice může znít poněkud technicky, může nás otevírat přítomnosti, jedinečnosti okamžiku a dovolit nám ve zvídavé otevřenosti naslouchat. Naslouchat možná právě i těm prchavým momentům, naslouchat tomu, co s námi rezonuje, co s námi souzní a co v nás rozechvívá struny, o nichž jsme možná ani nevěděli nebo na ně dávno zapomněli. Život se tak stává souhrou, dialogem tvořeným okamžiky spojení, okamžiky lásky. Filozof Martin Heidegger o lásce napsal: Věci, které máme rádi, mají rády nás. Naše láska je odpovědí na tu jejich. Jádrem křesťanské teologie je věta z Janova listu: „Bůh je láska.“ A tak se v těch mikrookamžicích setkáváme s hlubinou života, milující sítí spojující všechno, co je, s milující sítí, jejíž jsme součástí. Díky tomu se v hlubinách sebe samých, právě v tom místě, které se v nás probouzí a ozývá při setkání s láskou, setkáváme s něčím, co je nekonečně větší než my sami a co nás nese. A tak slovy apoštola Pavla láska „od nikoho z nás není daleko, neboť v ní žijeme, pohybujeme se a jsme“. Možná je i v tom nejobyčejnějším, v nádechu a výdechu, podobně jako v tom foukajícím zenu jednoho mnicha.