Všichni jsme umělecká díla

V lednu roku 2022 jste svůj článek pro náš časopis ukončil zmínkou o svém dlouhodobém projektu Česká vděčnost. Připomněl byste, v čem spočívá? A jak vlastně pokračuje? 

Je to moje radost i trápení. Je to pokus otevřít u nás výstavu, kde by místo obrazů byly dopisy vděčnosti od široké veřejnosti. Chtěl bych vybudovat opozici vůči tradičním médiím, která nás denně informují o nespočtu tragických událostí, a poukázat na to, že je kolem nás také mnoho malých i velkých skutečností, které jsou pozitivní. Zároveň bych tímto projektem rád popularizoval pozitivní psychologii a připomněl, že dnes máme k dispozici vědecky ověřené nástroje, pomocí nichž si můžeme zlepšit kvalitu života. Záměrná vděčnost je jedním z nich. 

Mám Českou vděčnost moc rád a tuším, že má obrovský potenciál. Chtěl bych v jejím rámci spolupracovat se školami a vytvořit videokurz o tom, jak správně záměrnou vděčnost využívat, nebo bych chtěl fragmenty dopisů, které nám už přišly, instalovat ve veřejném prostoru na plakátech a billboardech, aby se s nimi setkávali lidé při cestě městem a připomínali si to dobré ve svých životech.

A proč je pro vás ten projekt i trápení?

Pořád se nám nedaří dostat ho k tolika lidem, aby se jednalo skutečně o celonárodní iniciativu, a v to jsem původně doufal. Máme zatím jen něco přes pět set dopisů. Hodně lidí už mi říkalo, abych s tím skončil a uzavřel to, že jako Češi jsme zkrátka národ, který si spíš stěžuje a brblá, takže cítit vděčnost a sdílet ji veřejně je pro nás nepřirozené. Ale já pořád věřím a stále ten nápad opatrně posunuji kupředu. Když se mě nedávno žena zeptala, na který ze svých projektů jsem nejvíce hrdý, odpověděl jsem, že na Českou vděčnost, ačkoli v současnosti pracuji na opravdu výjimečných počinech, od dokumentárního filmu o Liběně Rochové až po výtvarnou intervenci v okolí Bílého domu v Brně.

Liběna Rochová je úspěšná česká oděvní designérka. Jaký vzkaz snímek ponese?

Rozhodně nebude jen o módě, to by bylo trochu málo. Znám Liběnu už deset let a chtěl bych publiku přiblížit především její osobnost. Je to výjimečná žena, která díky soustředěné práci, houževnatosti a odvaze realizovala svůj potenciál v maximální možné míře. Rádi bychom filmem poukázali na to, že za jejím úspěchem nestojí náhoda ani výjimečný talent, ale spíš schopnosti, které se dají naučit a předat ostatním. Má to být inspirace pro diváky, aby se také pokusili realizovat své sny.

Zdá se mi, že vaším hlavním tvůrčím „projektem“ je probouzet v lidech to lepší, povzbuzovat v nich sebedůvěru a naději. Říkáte, že každý z nás je unikátní umělecké dílo… 

Ano, a rád bych zdůraznil, že toto tvrzení nevnímám jako nadsázku – skutečně si myslím, že i ten nejobyčejnější člověk je mnohem komplexnější, zajímavější a inspirativnější než ten nejlepší umělecký výtvor. Možná mé přesvědčení vychází z toho, že jsem původně dokumentarista, což mě naučilo vnímat lidi jako bezedné studnice příběhů.

Myslím, že klíčové je uvědomit si, že každý z nás je jedinečný. Nikdy nebude žít nikdo, kdo by byl stejný jako já nebo vy. To je přece samo o sobě pozoruhodné a z toho podle mě vyplývá i naše hodnota. V galerii lidských dějin je každý z nás neopakovatelný originál. Ale měli bychom také přijmout odpovědnost, která z tohoto poznání vyplývá. Pokud jsme skutečně významní ve výše uvedeném smyslu, je důležité o tuto hodnotu pečovat. Stejně jako bychom nenechali Picassův obraz ležet v dešti na chodníku, neměli bychom mrhat svým potenciálem. Měli bychom ho rozvíjet a radovat se z něj.