Křesťanská duchovní cesta vede k vnitřní proměně, k návratu k Božímu dítěti v nás. Je to proces sebepřijetí a zdravé sebelásky. Poznávání toho, co mohu dát tomuto světu, a uvědomění, že mám co dát.
Žalm 121 je poutnickou písní. Začíná slovy „pozvedám své oči k horám: odkud mi přijde pomoc?“ a pokračuje „pomoc přichází od Hospodina, nenechá mě padnout, nedříme ten, jenž chrání…“ Autor této písně měl naději, zrak upřený před sebe a vzhůru. Měl „Ty“, ke kterému vztahoval své „já“, protějšek, jemuž věřil a za nímž vlastně šel. Měl dobrého pastýře. Není jednoduché najít na životní pouti, mnohdy těžké, komplikované – ale věřím, že vždy takové, která má hodnotu a smysl – naději. Dívat se dopředu a mít tam případně někde pevný bod, za kterým jdeme, k němuž vzhlížíme. Něco či někoho. Naše vztahy jsou vrtkavé, protějšky často nespolehlivé, my sami chybujeme, utíkáme, kličkujeme, když se nedaří. Doba není jednoduchá a nároky jsou veliké. Mnohdy tak hledíme spíš dolů, utápíme se, nevíme. Životní pouť člověka má vlastně jenom málo skutečných jistot, neměnných daností. V čase mezi narozením a smrtí nás může potkat víceméně cokoli.
Křesťanská duchovní cesta obsahuje výzvu, chcete-li úkol, „být světlem světu“. Je to úkol, který trvá a znamená (na)učit se pozitivnímu pohledu na život. Ten ale nemá nic společného s naivním optimismem, ignorováním problémů a útrap ani s bagatelizováním reality. A už vůbec to není úkol jenom pro šťastné vyvolené, kterým někdo v životě jakoby umetl cestičku, kteří nemuseli čelit žádným protivenstvím a mohou se jen usmívat. Ve skutečnosti je to cesta vnitřní proměny, možná „návratu“ k Božímu dítěti v nás. Cesta sebepoznání, sebepřijetí a zdravé sebelásky. Cesta poznávání toho, co mohu dát tomuto světu, a uvědomění, že mám co dát. Učit se být světlem, tedy dávat to dobré ze sebe, paradoxně znamená stávat se vnitřně – dovnitř – šťastným. Dávat a díky tomu dostávat. Francouzský spisovatel François Garagnon píše ve své asi nejznámější knize Jade a posvátná tajemství života: „Aby člověku bylo dobře, musí nabrat výšku. (…) Veškeré tajemství života je ve tvých očích. Stačí naučit je pronikat za zdání věcí. A nezapomínej, že když se ti zdá, že je vesmír čím dál temnější, není to proto, že se před tebou zavírají dveře, ale proto, že tvůj pohled prchá před světlem.“ Rozumím tomu tak, že je vlastně potřeba učit se změně pohledu, vnímání, pociťování. Jsou různé cesty, po kterých se za světlem – vnitřním i vnějším – můžeme vydat, abychom se pokusili učinit změnu. Vidět, vnímat, žít jinak. Někoho donutí nespokojenost v práci, jiného ve vztahu, dalšího nesoulad v životě obecně. A jsou tací, kteří si stěžují a ke změně je nedovede nic. Nakonec – jsme svobodní, je na nás, jak nakládáme s časem vyměřeným nám k životu. Jen si tak říkám, že poslední dobou se mi častěji zdá, jako kdyby svou tvář ukazovala víc a víc lidská hloupost a agresivita. A tak je načase, aby i světlo v nás zářilo jasněji než jindy.