Existenční versus existenciální

Životní styl lidí na ulici zahrnuje širokou škálu strategií a přístupů: někteří pracují, ať už na stálém místě, nebo příležitostně, někteří se pohybují po různých brigádách, jiní shánějí obživu činnostmi spjatými výlučně s bezdomovím – takzvané fárání, žebrání a podobně –, další se zřídkakdy odtrhnou od místa, kde žijí, a majoritní společnosti se vysloveně straní. 

Hledání spojení

Ať už je každodennost člověka bez domova jakákoli, téměř jistě se ze strany většiny potkává se stigmatizací, ústrky, nebo dokonce šikanou; nejde-li o explicitní násilí či agresivitu, minimálně jsou to dehonestující poznámky, chování naznačující odstup nebo třeba zdánlivě zanedbatelné, nenápadné snižování hodnoty člověka v jednání s institucí, které se stává těžko únosným, protože je denním chlebem. 

Stres, jakému člověk na ulici čelí, je soustavný, úporný a vyčerpávající a mnohé zdánlivě nesrozumitelné jednání lidí bez domova – například deklarované nepřátelství a nepřístupnost, ale i zmíněná izolace a odmítání kontaktu – je ve skutečnosti snahou uchránit se dalších a dalších zranění. Mnoho lidí žijících na ulici má také důvodné obavy ze styku s policií a dalšími státními složkami, neboť mají za sebou kriminální minulost, často procesně neuzavřenou. Nakonec sama komunita lidí bez domova (troufneme-li si ji tak vůbec nazývat) absorbuje také jedince, pro které je copingovou strategií násilí a šikana ostatních, což rovněž vyvolává atmosféru soustavné nejistoty a strachu. Mnoho těchto lidí má též nepříjemné, ne-li přímo traumatizující zkušenosti s různými typy institucí omezujících svobodu – ať už jde o věznice, nebo psychiatrické nemocnice. Institucionalizovaná pomoc často nepřináší kýžené výsledky a nenabízí pochopení ani blízkost, které jsou nutným předpokladem jakékoli změny. To nezřídka platí i o kontaktu s lékaři nebo psychology. Lidé na ulici často cítí, že jim odborníci „klasického“ ražení nedovedou porozumět, a také formát poskytování péče je pro ně těžko dostupný. Zdráhají se docházet do ambulancí, nemají prostředky na soukromou psychoterapii, nemají zdravotní pojištění nebo žijí zcela mimo systém státní sociální péče. Všechny tyto důvody přirozeně vedou k tomu, že navázání kontaktu, natožpak partnerského terapeutického vztahu, je mimořádně obtížné. Vhodným prostředím pro terapeutickou práci s lidmi na ulici je proto funkční, důvěryhodná a nízkoprahová služba, s níž mají její klienti dobrou zkušenost a nacházejí zde přijetí a podporu nehledě na typ svých potřeb. Teprve tento základní rámec otevírá dveře pro zkoumání potřeb psychologických.