Radostné nevědění

Vystupuji v Řevnicích z vlaku, rozhlížím se po turistických značkách, ale nikde žádnou nevidím, a tak se vzdávám představy, že vyrazím po žluté směrem do Dobříše. Místo toho se vydávám podél tratě, kam mě moje kroky zavedou. Na křižovatkách se nechávám přitáhnout cestou, dívám se, kterým směrem mě to láká víc. Pomalu pouštím Dobříš jako cíl, uvidíme, kam se dostanu. A možná už to je určitou odpovědí na záměr, se kterým jsem se na dnešní putování vydal – na otázku: kam dál, jak dál? Možná za nosem? Kam mě to zrovna potáhne?

Chvíli už to vypadalo, že neopustím obydlené čtvrti, ale nakonec, navzdory pár slepým uličkám, se ocitám v lese. Buky střídají duby a ty zase borovice nebo smrky a já se cítím lehčí. Jít jen tak, nazdařbůh, je tak osvobozující! Víc vnímám cestu, po které právě jdu, jsem otevřený různým odbočkám a pěšinám, víc se dívám, víc naslouchám, nořím se do ticha. Krok za krokem jdu v otevřenosti, že příroda kolem může mít co říct k mým otázkám. A možná už cesta sama je odpovědí.

Pěšinka mě vede ke hrázi, která přehrazuje potok. Na místě, kde by se měla držet voda, je však jen bahno a po něm stéká drobný čůrek, který z potoka zbyl. To místo mě oslovuje, dlouho se na něj dívám. Prázdná nádrž. Jaké by to bylo, stát se prázdnou nádrží? Všechno pustit, nic nepřilévat. Přijde mi, že doširoka odhalenému dnu musí být krásně, a tak začínám snít o tom, že bych i já všechno pustil. Dopřál si to prázdno, ve kterém se možná nakonec ukáže malý nenápadný pramínek, který člověk nespatří, dokud je nádrž plná a hráz drží… Je tohle odpověď, nebo jen snění? Vyrážím do kopce dál.

Na putování mám rád právě tuto otevřenost nečekaným setkání, pohledům, znamením, chůze se stává rozhovorem, u kterého nevím, kam mě zavede. Myslím na všechna ta překvapivá obohacující setkání během cest, které jsem v minulosti podnikl. Přenést tu otevřenost a vnímavost do každodenního života je těžké, k tomu je třeba větší uvolněnosti, širšího pohledu. Dívat se na věci a události života, jako kdyby nám měly co říct. Dát si čas na to, mít čas jim naslouchat.

A tak se nořím do poutní chůze. Potkávám daňky, ptáky, rodinku divokých prasat… Opakovaně získávám zkušenost, že když se vydám mimo cestu, po mýtinách, přes houští nebo mechovým lesem, dříve či později vyšlapanou cestu stejně nacházím, někdy zvířecí, někdy turistickou, jindy dlážděnou… Je i tohle metafora života? Ať už se vydáš jakýmkoli nevyšlapaným směrem, dříve či později se ti cesta sama nabídne? Může tohle být pozvánka k důvěře v okamžicích, kdy nevíme, kudy kam?

Pokračuji dál. V jednu chvíli, po pár hodinách, se zastavím a začnu se rozhlížet. Už nějaký čas procházím lesem, aniž bych narazil na výhled. Uvědomuji si, že vlastně vůbec nevím, kde jsem se ocitl ani na které straně a jak daleko by mohly být Řevnice. Jsem překvapený, protože obvykle mívám poměrně dobrý orientační smysl. Teď tu však stojím uprostřed lesa a nemám tušení, kde jsem. A tak zůstávám chvíli stát a najednou cítím radost, radost z toho, že nevím. Radost z toho, že jsem ztracený. Radost, že jsem vysvobozený z pout vyšlapaných cest, které někam směřují a my víme kam. Tady nezbývá než se dívat kolem, být přítomný a přijímající…

Pokračuji dál, radost zůstává, je to pro mě nová zkušenost, a tak si říkám, jak je vzácné dopřát si v životě nevědět, dovolit si být ztracený, protože možná teprve tehdy se může objevit něco nového nebo důležitého. A co si budeme namlouvat, ztracení jsme často. Často nevíme. Tak proč tuto skutečnost nepřijmout, neuvolnit se v ní a nezačít se rozhlížet, kam nás naše kroky vlastně donesly?

„Hledat nehledáním“, vzpomenu si na radu jednoho zenového mistra, když plně vnímám svou chůzi, dech a lesní ticho. Dokud hledám, je tu něco, co chybí. Ale tady už všechno je. Nehledám, nacházím. A když se zastavím, můj pohled upoutá podrost kapradin, které se v polostínu pokyvují v rytmu lehkého vánku. Jen jsou, v souladu s proudy vzduchu. A nad nimi stromy, stojí a stojí. Na svém místě, roky a roky. Jen tohle. Nic víc. A to stačí.

Cestou zpátky, tedy spíše cestou dolů z kopců – protože kam mě cesta dovede, jsem netušil –, na stromě zdálky zahlédnu papírek a pomyslím si, že by to mohla být zpráva pro mě... Jde o obrázek farmáře s vidlemi, snad z nějaké dětské hry, a farmář říká: „Nepůjde to. Půda si musí odpočinout.“ A já se směji. Prázdná nádrž, kývající se kapradiny a teď tohle, všechno to do sebe zapadá. A tak když mě cesta dovedla zpátky do Řevnic a já čekám na vlak, čekám s důvěrou, že pokud nechám svou půdu odpočinout, může z ní vzejít něco nového, o čem zatím nemám a nemusím mít tušení.