Oživit v sobě dětský údiv

Pokaždé, když se s mým tříletým synem vracíme domů ze školky, stává se přibližně půlkilometrová cesta velkým objevným dobrodružstvím. Téměř žádný klacek nezůstane nepovšimnut, stejně jako nejrůznější plevely rašící kolem stromů na ulici či z prasklin chodníku. Všechno jsou to poklady hodné pozornosti! Synek jde, soustředěně všechno zkoumá, tu utrhne pampelišku, tam sedmikrásku, leccos by rád i ochutnal. Loňské, na zemi náhodně objevené ořechy nebo scvrklé zbytky ptačích třešní schraňuje jako největší poklady. Sleduji jeho fascinaci městskou zelení poznamenanou intenzivním dopravním ruchem, fascinaci vším, co já už běžně přecházím, nad čím se nepozastavuji. A když už, tak spíš obhlížím, zda se v trávě neskrývá pozůstatek psí návštěvy, který bych nerada sundávala z podrážek dětských bot. 

Vedle toho si musím přiznat, že si s trochou lítosti uvědomuji limity svých znalostí. „Mami, a co je tohle?“ mává mi syn před očima nějakou rostlinou, která se hojně vyskytuje v naší ulici a vzdáleně připomíná nať mrkve či kopr. „Hmmm, nevím.“ Slovo nevím se docela často opakuje, ačkoli jsem chodila do skauta a později úspěšně absolvovala obor environmentální studia na vysoké škole. Slibuji si tedy nápravu, a to ve více směrech.

Chtěla bych mít znovu ten fascinovaný pohled. Umět se i na to zdánlivě obyčejné, opakující se podívat se zaujetím, jakoby očima dítěte. Naučit se znát své okolí v tom smyslu, že budu umět pojmenovat to, co roste a žije bezprostředně kolem mého bydliště. Vytvořit si vztah ke konkrétní flóře i fauně v nejbližším okolí. Přiklonit se k drobnostem, k tomu, co ani kolikrát nepovažujeme za důležité. K věcem, jichž si obvykle ani nevšimneme. Z médií, knih, ale i ve vlastním životě vnímám, jak se mnozí snažíme myslet za celou planetu, hledáme cesty, jak chránit přírodu, uchovat její bohatství a diverzitu i pro ostatní generace. Mnohdy prožíváme i frustraci, environmentální žal, protože se nám nedaří zabránit například tání ledovců nebo vymírání druhů. Osm miliard lidí, osm miliard osudů a životních příběhů, různé podmínky a postoje včetně vztahu k přírodě. A stejně jako má každý člověk na Zemi své místo, má ho i každý strom a každé stéblo trávy a zaslouží si naši pozornost. Poznávat je, pečovat o ně, chránit je, tvořit si k nim vztah. G. K. Chesterton tvrdil, že „svět nikdy nezajde na nedostatek divů, pouze na nedostatek údivu“. 

Cvičit se v údivu, citlivé pozornosti k tomu, co je často opomíjené. Taková duchovní praxe může proměnit náš postoj, vztah ke světu, k přírodě, ke všemu stvořenému, i tomu zdánlivě obyčejnému, jako je třeba ne vždy esteticky libá městská příroda, kterou třeba ani za přírodu nepovažujeme. Ale právě ta spolutvoří to „naše“ místo, náš domov, identitu nás samých. Andreas Weber ve své knize Cítí, tedy je píše, že „příroda je nezbytná pro vývoj našeho zdravého self. Abychom porozuměli sami sobě, musíme sami sebe rozpoznat v ostatních bytostech. Musíme mít své zrcadlo. Přírodu.“