Setkání s koněm jako cesta sebepoznání

Lenka Hnilicová vede centrum Corazon, které se nachází při úpatí skály v jedné vesnici poblíž Olomouce. Součástí pozemku jsou různá utajená zákoutí, divoká zahrada i prudký svah. K centru patří mimo jiné i pět koní. S koňmi paní Hnilicová pracuje přes dvacet pět let a od výuky ježdění postupně přechází k terapii za pomoci těchto zvířat. Tím, že si sama prošla těžkým životním obdobím, získala cenné zkušenosti se změněným prožitkem vnímání vlastního těla po prodělání traumatu. Velmi jí tehdy pomohla psychosomatika a opětovné propojení se sebou na tělesné úrovni. To ovlivnilo i její práci, při níž používá principy metody zvané Equine-Facilitated Psychotherapy and Learning – EFP/L. 

Terapie a kůň

Při EFP/L nejde ani tak o ježdění jako spíše o komunikaci s koněm. Kůň nás vnímá na neverbální úrovni, nic s ním „neokecáme“. Všímá si, jestli jsme sami se sebou v souladu. Pokud vysíláme rozporuplné signály, nebude s námi spolupracovat. Základem vztahu s koněm je tedy schopnost napojení na vlastní tělo. Citlivost ke zvířeti je odrazem klientovy citlivosti k sobě. Než se klienti dostanou ke koním, učí se proto v Corazonu ladit na své tělo pomocí různých technik. 

Začíná se dechem

Vzhledem k tomu, že dech výrazně působí na rytmus srdce i celý nervový systém, zahajuje se terapie dechovým cvičením. Pomocí dechu se dostáváme z hlavy do těla. S tím, jak dýcháme, si mnohdy začneme uvědomovat i to, jak se cítíme. To nemusí být vždy příjemné. V tom případě je vhodné pokračovat technikami na zklidnění nervového systému, využít například sebeobjetí, uzemnění, vnímání prostoru, kde se nacházíme. Pokud jsme ve stresu, měla by být cvičení jednoduchá, protože je možné, že jsme emocionálně zablokovaní a dokážeme si pamatovat pouze prosté, ideálně již dříve osvojené kroky. Kontaktem s dechem a emocemi se učíme vnímat své vnitřní prostředí – to, co je pro naše tělo bezpečné, a co nám naopak způsobuje napětí.

Pokračuje se hranicemi

Na dech plynule navazuje práce s hranicemi a bezpečným osobním prostorem neboli komfortní zónou. Jde o základní potřebu všech savců. Hranice se neustále mění. Vyžadují sebedůvěru, citlivost a vnímavost. Pro děti z dysfunkčních rodin, s nimiž v Corazonu často pracují, bývá vnímání a ochrana vlastních hranic výzvou. Udržet si někoho na „délku paže“ není jen metafora, ale i terapeutický pojem. Tato neviditelná bublina kolem našeho těla přibližně na délku paže se v angličtině označuje jako peripersonal space. Mozek tento prostor neustále sleduje a mapuje. Pokud jej někdo naruší, aktivují se v mozku specifické buňky, což ovlivní naše vnímání sebe samých. Bez těchto buněk bychom si stěží uvědomovali, že máme tělo. Naše sociální prostředí tento prostor ovlivňuje. Spoluutváří takzvaný body image, tedy způsob, jak své tělo vědomě cítíme. 

Respekt a důvěra

Práce s tělem pomocí dechu a hranic představuje vhodný základ pro to, abychom ke koním přistoupili s vědomím sebe samých – toho, jak na koně můžeme působit, a zároveň jak může působit on na nás. Takové setkání v nás totiž může vyvolat řadu emocí, od radosti přes strach až po zklamání. Kůň naše emoce intenzivně vnímá. Je to sice majestátní, ale zároveň stádní zvíře, které žije v hierarchii, a aby nás poslechl, musí z nás cítit sílu. Zároveň vnímá, pokud je tato síla jen hraná. Sílu získáváme propojením s vlastním tělem a upevněním vlastních hranic. Hranice jsou druhou stranou propojení a citlivost vůči nim dává oběma stranám pocit bezpečí. Koně své hranice udržují přirozeně, a proto si musíme získat nejen jejich respekt, ale i důvěru. To, jak se s námi cítí, nám dávají najevo pomocí jemných signálů, na které se musíme naladit – například snížením krku, určitým postojem a natočením těla, vzdáleností.

Jak bylo naznačeno, součástí terapie běžně nebývá ježdění, ale jiné aktivity jako vodění koně, jeho hřebelcování, masáže či malování na něj. K terapii je možné použít takové zvíře, které se dokáže regulovat a socializovat. Terapeutický kůň vnímá náš dech, pulz i energii a na všechno reaguje.

Koně nezajímají diagnózy

Metodu EFP/L v Corazonu využívají hlavně u dětí, mnohdy z ústavní péče, a také s ženskými skupinami či skupinami maminek s dětmi. Obecně ji ale lze uplatnit prakticky u jakékoli lidské povahy či poruchy. Kontakt se sebou samým, vnitřní integraci či komunikaci lze totiž zlepšovat u kohokoli včetně lidí s psychiatrickou diagnózou, ať už jde o jedince se zkušeností traumatu, poruchami chování, poruchou autistického spektra, nebo obtížemi v oblasti emocí či pozornosti. Koně žádné diagnózy neznají a v tomto smyslu jsou si před nimi všichni lidé rovni.