Příroda v terapii

Příroda vstupuje do terapie různě. Jak tento vztah nazvat? Jde o přírodní terapii, terapii přírodou, zelenou péči, terapii s přírodou, ekoterapii, terapii v přírodě, či snad přírodu v terapii? Práce s klienty v přírodním prostředí se ukotvuje či rozšiřuje mnoha způsoby. Zároveň je třeba, aby se vnořovala, vrůstala do země, cizelovala se, kultivovala či standardizovala, abychom mohli všichni hovořit o něčem podobném. 

Příroda v lidském životě

Historické pátrání si můžeme rozdělit na teoretické a praktické. Při pohledu do dějin filozofie zjistíme, že snad všichni myslitelé se přírodou nějak zabývali – buď z ní utíkali, nebo utíkali k ní. Řečtí peripatetikové filozofovali za chůze v krajině, cílem stoiků bylo žít s přírodou v souladu. Praktický rozměr bytí v přírodě nacházíme v poutnictví po posvátných místech, v poustevnickém nebo mnišském životě. Lidé měli z přírody oprávněný strach, byla všude kolem nich, museli se naučit v ní orientovat, přežít. V romantismu byla nově objevena jako protiklad důsledků průmyslové revoluce, stala se zdrojem projekcí a nereálných očekávání. 

Sociolog Georg Simmel spatřoval druhou přírodu v kultuře. Rodíme se do nějakých samozřejmostí. Některé z těchto daností souvisí s lidským světem a ty ostatní, které s ním nesouvisí, se vztahují ke světu přírody. Intelekt a racionalita v mnohém chrání subjektivní život před drtivou silou velkoměsta. Příroda nás však zpomaluje, přivádí k nám samým, k našemu prožívání, ke zranitelnosti i odolnosti.

V současnosti, kdy raketovým tempem roste urbanizace a počet megaměst – tedy sídel s více obyvateli než celá Česká republika –, se někteří filozofové jako Andreas Weber nebo David Abram uchylují k domorodým etnikům pro k inspiraci, jak zůstat s přírodou v kontaktu. Jak být znovu se sebou samými, ačkoli nás současný styl života nejen od přírody, ale také od nás odvádí.

Výzkum přírody a jejích dopadů na člověka

Od osmdesátých let se v Japonsku a USA paralelně rozvíjejí dvě výzkumné linie. Japonská vychází z iniciativy ministerstva zemědělství, lesnictví a rybolovu za účelem zlepšení vztahu občanů s přírodou. Vzniká tak lesní terapie šinrin joku (doslova lesní koupel), která se zaměřuje na pobývání v přírodě a zakoušení jejích ozdravných účinků na vlastní kůži. V technologicky rozvinutém Japonsku se rodí první výzkumy, které popisují, že po pobytu v přírodě klesá hladina stresového hormonu kortizolu v krvi. Následně se přidávají studie potvrzující posilování imunitního systému, pozornosti, kreativity a regenerace. V USA mezitím vznikají dvě teorie zaměřené na obnovu pozornosti (Rachel a Stephen Kaplanovi) a snížení stresu (Roger Ulrich) a klasické výzkumy popisující důsledky, které měl pohled z okna u pacientů po chirurgickém zákroku. Pacienti, kteří viděli oknem do přírody, setrvávali v nemocnici kratší dobu, měli lepší náladu a potřebovali méně léků na tlumení bolesti než ti, kteří hleděli do zástavby.

Od té doby se bádání o dopadech pobytu v přírodě rozšířilo do celého světa a do více oblastí, včetně terapeutické práce. Díky tomu můžeme jako terapeuti posilovat své přesvědčení o smysluplnosti práce s klienty v přírodě, případně tak i sami činit. Výzkumy se také zaměřují na vliv ročních období. Zjišťují, že příroda nemusí fungovat „pouze“ na jaře a v létě, kdy je všechno zelené a barevné, ale že je účinné vyrazit i v zimě na procházku do sněhu – pomáhá to víc než chůze na trenažeru v posilovně. Zároveň si potvrzujeme tušení „selského rozumu“, že se klienti cítí v přírodě lépe než mezi čtyřmi stěnami, že jsou venku otevřenější a uvolněnější, a v neposlední řadě že pohyb pomáhá i fyzické kondici terapeuta, který jinak trpí následky sedavého zaměstnání. Zjištění jsou nadějná, chtělo by se zvolat: „Vítězství!“ Avšak k zavedení popsaných metod do praxe nejen ve zdravotnických službách je stále ještě daleko. A to bohužel i v Japonsku, kde ozdravné procházky přírodou pojišťovny dosud neproplácejí, ačkoli do budování stezek vláda vložila v přepočtu přes miliardu korun a existuje tu jedna z nejvýraznějších výzkumných tradic. 

Další pomyslný otazník visí nad samotnými výzkumy. Stále ještě obsahují malý nebo heterogenní vzorek, případně dobře neumožňují nahlédnout do metodologie. I proto v minulém roce Evropská komise poskytla dvacet milionů eur na studie zaměřené na intervence v přírodě (nature-based interventions). Značný kus cesty je tedy za námi, ale před námi je pořád ještě neznámý prostor.