Poutníci, nebo tuláci?

„Myslím, že bych si neuchoval zdraví ani ducha, kdybych nestrávil aspoň čtyři hodiny denně – a bývá to obyčejně i více – toulkami v lesích a přes kopce a pole, naprosto beze všech pozemských závazků.“ Vždy, když pořádáme několikadenní putování, vždy, když se jen tak necháme vést lesními a polními cestami, myslím na tuto pasáž od Henryho Davida Thoreaua, která mi přijde hluboce pravdivá. Vlastně mi jako učiteli a průvodci připadá, že to nejlepší, co mohu nabídnout, je právě tohle, prosté toulání se přírodou, která už se postará o všechno ostatní. Pár dní na cestě, několik hodin chůze denně, vaření na ohni, spaní pod širákem nebo pod celtou, v kontaktu s rozmary počasí, to všechno dělá divy. Radost, síla, inspirace, život… 

A tak se zase jednou vydáváme na pouť. Ve skupině dvanácti poutníků vyrážíme ze Slavonic na cestu. Na zádech si neseme všechno, co budeme další čtyři dny potřebovat. Spacáky, celty, jídlo… Přestože první kroky s těžkými batohy nebývají úplně lehké, na putování je krásná jednoduchost: na zádech si neseme jen to nejpotřebnější, a to je zpravidla pár věcí. Co nemáme, to nepotřebujeme nebo si to vzájemně půjčíme. Jistá míra odkázanosti jednoho na druhého prohlubuje pocit spojení a přináležení… Zastavujeme se kousek za Slavonicemi, u kostela na louce mezi stromy. V korunách to šumí, na modré obloze ubíhají mraky. Čteme si báseň Louise Glück Podobenství. Autorka v ní mluví o životě jako o pouti a mimo jiné píše: 

Po vzoru učení Františka z Assisi jsme se nejprve oprostili od všech světských statků,

aby naše duše nerozptyloval

zisk ani ztráta a také aby

se naše těla mohla volně a s lehkostí

pohybovat horskými průsmyky, a pak jsme museli probrat,

kamžto se vydat, kam? Což vedlo i k otázce,

zda by to celé nemělo mít nějaký smysl, čemuž se

řada z nás urputně bránila, protože takový smysl

se rovná světským statkům, tudíž by nás jen omezoval či svazoval,

zatímco jiní zase tvrdili, že právě díky tomuhle slovu jsme posvěcenými

poutníky, a ne pouhými tuláky…

A co my sami? Jsme poutníky, nebo tuláky? Přáli bychom si, aby naše pouť měla nějaký smysl nebo cíl? Někteří se na cestu vydávají, aby se od něčeho odpoutali, něco nechali jít, aby odpustili. Jiní hledají inspiraci pro další kroky, rozhlédnout se po krajině a díky tomu se rozhlédnout i po krajině svého vlastního života. Někdo má chuť jen tak být, jít, nechat se vést cestou a setkávat se s tím, co přijde. Možná, že to je nejzajímavější rozměr pouti, být na cestě, vychutnávat si cestu jen pro ni samu, mít ji rád i tehdy, když je zrovna těžká. A možná to nejtěžší je přenést tento postoj do každodenního života. Nepředbíhat, nechtít mít všechno rychle hotové, neodkládat štěstí do budoucnosti, až, až, až… Ne, teď, tady. Tak zvedáme batohy, ty těžké, které neseme na zádech, i ty vnitřní, které bývají často ještě těžší.

Vydáváme se kvetoucí krajinou, tráva podél cesty je zelená a vysoká, voda v rybnících průzračná a svěží… Míjíme včelaře, dáváme se do řeči, ukazuje nám úly, vypráví o včelách. Cesta poutníka je plná nečekaných a milých setkání a my po pár hodinách docházíme na místo, kde si uděláme večeři a přenocujeme. Čekají nás společné výzvy: nanosit dřevo, sehnat vodu, rozdělat oheň, ve velkém kotlíku uvařit pro všechny jídlo z toho, co kdo přinesl, najít dobré místo na spaní a natáhnout celty, protože v noci by mělo pršet. To všechno nepředstavuje jen každodenní nutné obstarávání, ale dodává to poutnické cestě hluboký pocit smyslu, protože to, co děláme, má bezprostřední vliv na náš život. Teplo, sucho, čaj, jídlo, pohoda… buď bude, nebo nebude. A to, co děláme, má bezprostřední vliv i na náladu celého našeho poutnického společenství. V jednoduchosti je krása a smysl.

Ráno mě probouzejí ptáci, kteří jsou v této fázi roku neobyčejně hlasití, a les, u kterého spíme, je jich zjevně plný. Celty noční déšť ustály a já jsem zvědavý, co přinese nový den. Na mysli mi vytane opět Thoreau, snad jako nápověda? „Štěstí je jako motýl. Čím víc ho pronásledujete, tím víc vám uniká. Pokud ale obrátíte pozornost k jiným věcem kolem sebe, přiletí a zlehka se vám usadí na rameni.“