O přehřívání

Faber v rozhovoru narážel na mocný dopad sociálních sítí na naše životy, na to, jak s nimi umně či naopak neumětelsky zacházíme, jak moc ovlivňují naši, komunikaci, ale třeba i osobní naladění. To, že emoce – kromě spousty dalších informací – na sociálních sítích často sdílíme bez jakýchkoli zábran a podle reakcí na příspěvky pak hodnotíme své okolí a nakonec i sebe, je asi nesporným faktem. I to, že máme neustále tendenci se srovnávat, porovnávat svůj život a sebe samé podle komentářů ostatních. Může to ovlivňovat naši emoční stabilitu. 

Nejednou jsem toto řešila i s lidmi v rámci duchovních rozhovorů a zpovědí. Chasidští mistři učili své žáky: „Rozhrabujte hnůj tak, rozhrabujte hnůj onak, bude to pořád jen hnůj. Zatímco si lámete hlavu, mohli byste navlékat perly pro radost nebes.“ Trefné a výstižné.

Žijeme v době takzvané postpravdy, v době, kdy emoce mnohdy vítězí nad fakty. Emoce nás živí a často se mění jako počasí za okny. Mnozí si uvědomujeme, jak cenná je vedle toho skutečná svoboda a odvaha být sám sebou. Schopnost nesrovnávat se s druhými, vděčnost za to, kým jsem a kým mohu být. Potřebujeme to, co nabízí starozákonní prorok Izaiáš: „V obrácení a ztišení bude vaše spása, v klidu a důvěře vaše vítězství.“ (Iz 30,15b)

Kým jsme každý ve svém nitru, jaké niterné bohatství si neseme v životě s sebou? Co z toho stojí za sdílení, čím můžeme ostatní obohatit? K tomu, abychom ustáli emocionální chvění, přehřívání tohoto světa emocemi, dobře se orientovali v tom, co je podstatné a co za pozornost nestojí, musíme nutně pracovat na tom, být nějak zakotveni. Vnitřně svobodní. Najít se. Najít zdroj, pramen, něco, co nás nabíjí a také uklidňuje svou stálostí. 

Křesťanská duchovní cesta mluví o nalezení zdroje v bezpodmínečné lásce. Mystikové ji hledají uvnitř, teologové spíš vně. Skutečná životní svoboda je pro mě osobně spojená s nacházením životního poslání a úkolu. S rozpoznáváním darů, které jsem do života dostala, a jejich smysluplným používáním. Smysluplným myslím takové užívání, z něhož nemám prospěch jen já sama nebo mé nejbližší okolí, ale kde v pozitivním slova smyslu rezonuje odezva zvenčí. To, že s tím jde ruku v ruce i určitý způsob trvalého štěstí a vděčnosti za bohatství života, chci zmínit explicitně. V moudrosti Bible je uložen i tento krásný verš: „Pouštěj svůj chléb po vodě, po mnoha dnech se s ním shledáš.“ (Kaz 11,1) To, co dáváme ven, se nám nějakou formou vždycky vrátí. Přemýšlet nad tím, co pouštíme ven, je naše zodpovědnost, stejně jako jde s lidstvem zodpovědnost za klimatickou změnu. Jak moc každý svým dílem přispějeme k přehřívání a to, zda se nakonec uvaříme, je tak trochu volba i každého z nás. Volba, která začíná uvnitř, u mě, u tebe, u vás.