Skupina jako domov

Není sporu o tom, že zdravotnický systém může poznamenat, ublížit, traumatizovat. A nejen on, ale i péče mimo něj. Nedodržování hranic, ponižování, direktivita a manipulace, které klientům a pacientům nepomáhají, ale naopak škodí.

Zároveň však taková péče zachraňuje životy. „Až na hospitalizaci se mi konečně rozsvítilo.“ – „Dvě předcházející hospitalizace stály za prd. Třetí pro mě byla přelomová. Od té doby mi bylo za posledních dvacet let jen lépe, když nepočítám lehké propady.“ – „Konečně jsem si uvědomila, že v tom nejsem sama. Bylo potěšující vidět podporu od lidí, kteří prožili něco podobného. Konečně jsem viděla, že se dá boj s anorexií vyhrát.“ – „Když nám rakovina vzala dceru, tak jsem se cítil ztracený a osamělý i přesto, že moje žena byla stále vedle mě. Až na skupině pro pozůstalé jsem nalezl klid, zpracování a integraci, jak tomu tehdy říkali.“

Fenomén domova

Domov někteří odvozují od čtyř stěn, do kterých se vrací. Jiní se obracejí k místu narození a vyrůstání v dětské bezelstnosti. Další spatřují domov v místě, kde je jejich nukleární nebo primární rodina, jejich partner nebo partnerka. Ještě jiní vnímají domov tam, kde jsou oni sami. V takovém případě nás napadá pomyslné: Já sám jsem si domovem. Domov mám tam, kde jsem. Nomádství nás v tomto ohledu může posilovat, ale také vykořeňovat. Pro některé se tak domov stává pevným, neměnným, trvajícím místem. Pro jiné může své místo měnit, záleží na situaci a kontextu. Pro takové se pak domovem může stát psychiatrická nemocnice při hospitalizaci, stacionář při intenzivní práci na sobě nebo terapeutická skupina ve chvíli, kdy člověk potřebuje podporu, zrcadlo, zážitek, sdílení, prostorové i časové okno, do něhož se vrací, které ho vytrhává z každodennosti, kde své potíže maskuje a kde nemůže spočinout. I v případě hospitalizace či stacionární péče, o nichž můžeme mít zkreslenou představu, že tam dochází pouze k individuální psychoterapii, představuje skupinová dynamika, práce ve skupině či komunitě stěžejní bod jedincova zrání.

Skupina se stává domovem díky dvojímu procesu. Jednak jde o ubezpečení existence, vyhranění prostoru nehledě na dotyčného. Místo, kam se mohu vracet, ať už během půl roku či roku u uzavřených skupin, nebo podle potřeby v případě otevřených, průchodných či průtokových skupin. Následuje má vlastní aktivita. Už jen to, že se ukážu, znamená účast. Účast, spolupatření, spolupodílení se, spolunáležení, sdílení, reagování, péče, empatie, rozporování, dráždění, narážení, vyhlazování, to vše dopomáhá ubezpečovat mé místo na světě a v životě. Nikoli místo fyzické, ale bytostné, které mi umožňuje fungovat, které jsem Já.