Když v češtině před třiceti lety začaly vycházet knihy amerického psychiatra M. Scotta Pecka, řadu z nich jsem přečetl. Autor na mě zapůsobil svou moudrostí, která, jak si dnes uvědomuji, byla pro mě spojena s tím, že v knihách vystupoval lidsky, tedy jako laskavý a nedokonalý člověk. Zapůsobilo na mě jeho pojetí různých podob osobní spirituality, vývoje skupin směrem ke komunitě nebo třeba zmínky o náboženském hnutí jménem kvakeři. 

Tyto poznatky ve mně zůstaly zasety a v poslední době se k nim zase vracím. Nejedná se jen o to, že jsem se dostal do kontaktu s kvakery. Před deseti lety jsem stál u zrodu nového vydání Peckovy knihy V jiném rytmu, která pojednává o komunitách, a později jsem zjistil více o tom, že v našich končinách je praktikována metoda Community Building, česky budování komunit, která se skupinami realizuje to, o čem pojednává právě tato kniha.

Spojení spirituality a společenství mě zajímá, a když jsem se letos na jaře dozvěděl, že na Slovensku se koná setkání Community Building pro lidi z křesťanského prostředí, navíc pod vedením Peckova žáka Edwarda Groodyho, neodolal jsem a vypravil se do malého města poblíž Bratislavy. A tak jsem zase jednou zakusil, co znamená otevřít se, sdílet, společně mluvit i mlčet. Touha zažívat komunitu opakovaně a setkávat se s lidmi, s nimiž mohu tento zážitek mít, mě vedla k rozhodnutí přihlásit se do výcviku ve facilitování této metody. Ten od července 2023 vede právě Edward Groody pro lidi z celé střední Evropy. 

Dodejme, že Peck v roce 1984 založil organizaci s názvem Foundation for Community Encouragement, která se původně zaměřovala na osobní a duchovní růst. Později však metoda budování komunity začala být využívána i cíleně s určitými skupinami obyvatel, u nichž se předpokládalo, že právě zážitek komunity by pro ně mohl být obzvlášť léčivý – například s propuštěnými vězni nebo s lidmi z vyloučených lokalit. Běžnější je ovšem to, že za účelem komunity se sejde skupina někdy i velmi různorodých osob, které se zavážou k tomu, že přestože mohou při procesu zakoušet těžkosti, nějaký čas – typicky tři dny – spolu zůstanou. Je pravděpodobné, že po skončení semináře se již skupina v tomto složení nikdy nesetká.  

Vodítka budování komunity

Metoda budování komunity se řídí určitými vodítky, která mají napomoci tomu, aby se ze skupiny lidí stala právě komunita. Tedy společenství, které sice nemá žádného vůdce a žádný předem daný obsah, ale přesto se v něm objevuje struktura a zážitek, že každý z přítomných má ve skupině důležité místo. 

Jedná se například o pravidlo říci své jméno předtím, než začne dotyčný mluvit. To Peck převzal ze setkání Anonymních alkoholiků, což je organizace, která podle Peckova názoru zážitek komunity často umožňuje. Pokud říkáme své jméno, než začneme hovořit, více se ukotvujeme v tom, co říkáme, a zpomalujeme proces komunikace zejména ve chvíli, kdy by členové skupiny měli sklon skákat si do řeči. 

Další princip přejal Peck od kvakerů: jedinec má mluvit, když je k mluvení pohnut, a když pohnut není, má mlčet. Pohnutí se projevuje například tělesně – bušením srdce, neklidem. Pohnutí mluvit ale může být prostě výsledkem toho, že jsme se rozhodli odpovědět na otázku typu: co ze sebe potřebuji nechat odejít, abych byl více přítomný?   

Důraz na osobní vklad se projevuje i v tom, že účastníci se mají vyjadřovat v já-výrocích. Zde se Peck nejspíš inspiroval u amerického psychologa Thomase Gordona, spolupracovníka slavného Carla Rogerse. Já-výroky jedince spojují s jeho prožíváním a zároveň mu brání tolik řešit ostatní. Já něco cítím, já si něco myslím, já něco chci a jsem v tom v podstatě svobodný. Má to platnost pro mě, a druhý mi to tedy nemůže jednoduše zpochybnit. Pokud to vnímá jinak, je to zase jeho já-výrok.