Druhá šance ve společnosti

Na jakých pravidlech stojí terapeutická komunita?

Má takzvaná metapravidla. Můžete si představit, že je to něco jako ústava ve státě. V nich je určeno, že v komunitě funguje otevřená komunikace všemi směry – personál i klienti si navzájem poskytují zpětnou vazbu a jsou si v zásadě rovni. Ideální je, když se komunita dohodne na společném týdenním nebo denním režimu. Dohoda ale většinou znamená, že je to spíše předepsané personálem. Řeší se, co v týdnu nemá chybět, a co je naopak postradatelné. Program je potom pro klienty povinný. Není možné, aby se ho někdo účastnil, jak sám chce. Ale neplatí to absolutně. Na Sejřku jsme experimentovali i s tím, že aspoň někdy byl program dobrovolný. A kupodivu se ho pak lidé spíš účastnili než naopak. Myslím, že strach z toho, že by klienti jenom leželi a nechtěli nic dělat, je mylný. Koneckonců v Psychiatrické léčebně Červený dvůr má Jiří Dvořáček – primář a ředitel – vlastně také několik oddělení, kde si pacienti program vybírají. Všichni ostatní kroutí hlavou a říkají si, že tam nic nedělají, ale opak je pravdou. Základem komunity je bezpečný prostor, a jestli je pak program povinný, nebo není, je druhotné. Komunitní prostředí má umožnit klientům převzít plnou zodpovědnost za svůj život. Uvědomit si, že to, co se mi děje, vlastně vytvářím nebo spoluvytvářím sám, a díky tomu to můžu ovlivnit. 

Jaká konkrétní pravidla se v komunitách zavádějí?

Za těch skoro třicet let se to hodně vyvinulo. Pamatuju si, že když jsme na Sejřku začínali, existovalo tu pár pravidel, která byla klíčová. Nezpochybnitelné je vytvářet bezpečí. Není přípustné násilí fyzické ani psychické, třeba vydírání. Dále zde nesmějí být návykové látky – žádný alkohol ani jiné drogy. Pak se začalo diskutovat o dalších věcech. Ze začátku milénia například existovalo pravidlo, že se nesmějí vytvářet partnerské dvojice a lidé spolu nesmějí mít sex. Takový požadavek byl i v psychoterapeutických výcvicích. Pak si někdo všiml, že to vlastně naráží na základní lidská práva, na lidskou důstojnost. A jak ve výcvicích, tak postupně i v komunitách se od toho upouštělo. Zase nás všechny předběhl Jiří Dvořáček, který v psychiatrické nemocnici pravidlo týkající se sexu zrušil a říkal, že to je přirozená lidská potřeba. Když to nebude tabuizované a zakazované, vlastně to ničemu nebrání. 

Pak jsme do pravidel o bezpečí přidávali ještě normu o tom, že je nepřípustný rasismus, xenofobie a podobně. V komunitě se často zápasí i s tím, jestli má existovat pravidlo o nutnosti aktivní spolupráce. To znamená, že člověk není brán jenom jako pasivní příjemce péče, ale zavazuje se k tomu, že bude v rámci programu dělat, co může – bude aktivní a bude spolupracovat podle svých schopností. A pak je tu spousta denních pravidel spojených s tréninkem odpovědnosti nebo učení se.